Článek
Po náročném dni ve škole, či v práci konečně usedáme do dopravního prostředku, který nás konečně přiblíží domů.
Byl na nás šéf nepříjemný? Naštval nás spolupracovník? Poslouchali jsme celou pracovní dobu hluk strojů?
Nezájem. Sebestředný člověk na sedačce přes uličku na několikátý pokus přijímá hovor a zahajuje nekončící debatu s přítelem na drátě.
Rychle a věcně prosím
Má pochopení pro urgentní hovor dítěte rodičům, nebo naopak-samozřejmě. V takové situaci by se ozvali jen lidé s minimálním pochopením a sociálním cítěním. Přesně takoví lidé, kteří jsou ústředními postavami popisovaného problému.
Opravdu jim nedochází, že jejich potřeba sdělit známému historku od regálů s rohlíky opravdu nezajímá celý autobus?
A je to právě hlučný dopravní prostředek, kvůli kterému telefonující přestává vnímat svůj hlas a do mobilního telefonu mluví stále hlasitěji a intenzivněji. Věřím, že v tu chvíli spousta přísedících přemýšlí nad atentátem. Minimálně na inkriminovaný telefon.
„Telefon má každý, nechlub se tu s ním“
Chtějí snad tito lidí všem dokázat, že umějí telefonovat? Nebo si snad myslí, že jsou tak moc důležití, že by zbytek osazenstva o svá moudra nemohou ochudit? Telefon v ruce dodává pocit důležitosti. „Řeší něco zásadního!“. Ať je to jakkoliv, jistě se shodneme, že tito lidé jsou jednou z nejotravnějších věcí hned po komárovi v pokoji za horké letní noci.
Lidé při telefonování upadají do jakési „soukromé bubliny“. Paradoxně si myslí, že jsou sami, ačkoliv jejich hlas obtěžuje i obsluhu stroje sedící o několik metrů dál.
Tichá zóna ideální pro telefonát
Stačí se ale podívat do zahraničí. V Japonsku je telefonování ve vlacích považováno za velké společenské faux pas. Cestující raději obratem odešlou zprávu, než aby rušili ostatní. Ve Švýcarsku existují tzv. „tiché zóny“, kde je telefonování přímo zakázáno. Ale nám přece nikdo nebude zakazovat, kdy a kde mohu a nemohu telefonovat.
Tiché zóny sice ve vlacích máme, ale zkuste si tam sednout a uvidíte, že je většinou porušuje právě ten, kdo si do ticha přišel vyřídit všechny své hovory najednou. Je tu přece klid a nikdo mu hovor neruší dýcháním za zády.
A pokud by někdo namítl, že telefonovat v tichosti je nemožné, nechť si představí, jak by to vypadalo, kdyby všichni cestující začali mluvit naráz. Autobus by se změnil v soubor bez dirigenta, kde by se jednotlivé hlasy slévaly do nesnesitelného mišmaše zvuků a vytvářely hluk podobný pravidelné středeční siréně.
Vydržet a trpět, nebo bojovat?
Otázkou zůstává, zda má cenu takové lidi vůbec upozornit. Většina z nás totiž raději sklopí oči k oknu a netrpělivě vyhlíží výstupní stanici, než by cizímu člověku řekla, aby ztišil hlas.
Někdy je to pochopitelné, jednoduše nestojíme o konflikt, bojíme se, že reakce bude horší než samotný hovor. Neříkáme tím ale bezohledným lidem, že jejich chování je vlastně v pořádku?
Etiketa nás nabádá ke slušnému upozornění ve stylu: „promiňte, mluvíte opravdu nahlas, mohl byste to ztišit?“. To je z naši strany naprosto legitimní přístup, který mnohdy zabere a my pak ušetříme nervy sobě i všem ostatním cestujícím. Na konečné vystupujeme jako hrdinové, kteří porazili hlasitého nepřítele bez použití roubíku, či jiných nedovolených prostředků.
Problém nastává, když dotyčný bere kritiku jako útok a začne se hádat. A tak se ocitáme v začarovaném kruhu a na rozcestí ke klíčovému rozhodnutí, které dost možná ovlivní směřování celého našeho dne. Je lepší mlčet a trpět, nebo riskovat nepříjemnou scénu?
Anketa
Zdroj: https://dreamlife.cz/etiketa-cesta-hromadnou-dopravou/
