Článek
Známe to všichni. Jedeme autem a na poslední chvíli se na přechodu objeví člověk. Auto prudce zastavuje, dětem na zadních sedačkách padají hračky po zemi, žena polije nově vyčištěné sedačky a my se ohlížíme, zda se zadek našeho auta nepotkal s čumákem auta za námi.
Řidič jakoby neexistoval
Chodec se nepodívá napravo, ani nalevo a vozovku přechází. Očima jako by se snad snažil spočítat každý pruh zebry, po které právě jde. Navíc s hlavou mírně nakloněnou do strany tak, aby náhodou nemusel navázat oční kontakt.
Chodec i řidič udělali v tu chvíli přesně to, co by udělat měli, nedošlo k žádné nepříjemné situaci a my můžeme pokračovat v bezstarostné jízdě. Do chvíle, než potkáme další přechod.
Setkáme se tam s dalším nezdvořákem? Možná bude k přechodu dobíhat a my na něj trpělivě počkáme. Pravděpodobně nám ani v tomto případě třeba jen symbolicky nenaznačí, že si všiml našeho tunového vozu, který netrpělivě čeká, až se mu znovu roztočí kola.
Generace moralistů děkuje výjimečně
Velice často se stává, že se postarší člověk na zdravotní vycházce ocitne na přechodu. On sám ví, že černobílý úsek vozovky před sebou nezdolá rychle. To stejné ví i řidič. Přesto zastavuje, protože musí.
Několika sekundová mise z bodu A do bodu B začíná. Chodec míjí auto, ale ani v této chvíli v nejmenším nenaznačí své díky. Přitom by mohl. Nevidí snad komu by děkoval?
Za jejich časů nebyla auta s denním svícením, klimatizací a polohovatelnými sedačkami. Řidič byl vidět. Oční kontakt byl možný. Dnes sedíme za tmavými skly a zpoza volantu není jasné, kdo tam vlastně je. Možná se necítí jako účastníci interakce, ale spíš jako figurky na šachovnici moderní dopravy.
Přesto je to zarážející. Generace, která nás učila ze „pozdravit je slušnost“ a „poděkovat se má“, najednou stojí na přechodu a chová se opačně.
Zákon mluví jasně, ale
Řidič je povinen chodci, který vstoupí do přechodu, dát přednost. Dává to ale chodcům právo chovat se na něm jako páni světa?
Předpisy nejsou návodem na lidskost. Neříkají, že máme poprosit, poděkovat, nebo někomu podržet dveře. A přece to děláme, alespoň někteří.
U přechodu se potkává síla těžkého stroje s lidskou zranitelností. Tím spíše by mělo docházet k oboustrannému respektu k drobným gestům, která nic nestojí a připomínají vzájemné povědomí jednoho o druhém.
Slušnost nad zákonem
„Kultura silničního provozu“ není jen fráze z autoškoly. Doprava je technická věc, ale hlavní roli v ní hrají pořád lidé. Je důležité si uvědomit, že i auto, která před námi zastavilo řídí člověk, který má emoce, city a možná i špatný den, který může jedno gesto díků třeba jen o trošku zlepšit.
Řidič neočekává odměnu, ví, že zastavit musí. Jde o uznání situace z pohledu chodce. „Vidím, že jsi včas zastavil a díky tomu mohu bezpečně přejít“. Vztah, kdy jedna strana jen dává a druhá jen bere nikdy nefunguje. Ani v silničním provozu. Zákon chodci říká, že bezpečné přejití vozovky je jeho právo, vztahy ale nejsou o zákonech, ale o rovnováze.
Anketa
Zdroj: pravidla silničního provozu
