Zloděj emocí Friis. Priske vrací vášeň na Letnou, konečně vidíme (S)partu

V červnu tohoto roku se po týdnech nejistoty na lavičku Sparty vrátil Brian Priske. Nikdo nečekal, že opětovné spojení Priske a Sparta bude téma takhle brzy po jeho odchodu. Minulý rok žila sparťanská obec fenoménem jménem „Jackpot Friis“, všeobecné nadšení se ale poměrně rychle zvrhlo v noční můru.

Shrňme si to. Lars Friis začal své angažmá na Spartě famózně. Jeho tým válel v předkolech o Ligu mistrů a cíl, o kterém celý klub dlouhá léta snil se stal skutečností. Priske? Kdo by si na něj vzpomněl. I já osobně jsem vkládal naděje do jeho nástupce. Friisova Sparta byla klidnější, systematičtější a po sezonách plných zbytečných červených karet to byla příjemná změna.

Úvodní zápasy v domácí soutěži i v Evropě fanouškům dávaly naději, že změna trenéra nezanechá šrámy na dobře fungujícím týmu.

Těžký los, a zápasy v Lize mistrů ale udělaly své. Friisův tým se zbortil jako domeček z karet.To, co v úvodu sezóny fungovalo se velmi brzy ukázalo jako efekt setrvačníku. Fungující principy po Priskem a vidina Ligy mistrů hnaly hráče k vítězstvím. Bod zlomu nastal na přelomu září a října. Od té chvíle se na hřišti začaly postupně objevovat jen postavičky v rudých dresech, těžko říci, jestli alespoň jednomu z plahočících se přízraků záleželo na výsledku, předvedené hře, fanoušcích a klubu jako celku.

Chybějící dravost a emoce se dají odůvodnit absencí lídrů, Kuchta pryč, Krejčí pryč, Priske pryč. Nebyla to jen Friisova chyba. Sparťanské vedení mělo tento problém rozpoznat okamžitě. Vždyť i příznivci týmu se na sociálních sítích strachovali z nedostatku osobností v týmu.

Po konci Larse Friise jsem se setkal s názorem, že jeho působení především na podzim a na konci sezóny bylo katastrofální-souhlasím-zároveň ale v klubu zanechal výraznou stopu i v pozitivním slova smyslu-taktéž souhlasím.

Když odcházel, bylo mi to vlastně líto. Jeho okolí o něm mluví jako o člověku, který je oddaný práci, vše má připravené a promyšlené. Jsem si jistý, že na dvou titulech Sparty má obrovský podíl.

I přesto cítím pachuť a stojím si za tvrzením, že „jeho Sparta“ mi vzala emoce, chuť sledovat zápasy a několik dní dopředu se na zápas těšit.

Spekulace o rozvrácené kabině, která při sobě nedrží a vznikají v ní národnostní souboje mi nedokázal ani jednou vyvrátit. Nepotřeboval jsem výstupy v médiích, nebo prohlášení. Bohatě by mi stačilo vidět na hřišti tým, který funguje. Hráče, kterým na sobě navzájem záleží.

Marně jsem čekal na Kairinena, Birmančeviče a další hráče, kteří v předešlých sezónách zářili. Bylo mi líto, když jsem viděl nefunkční obranu, snaživého Martina Suchomela, který na úroveň Sparty jednoduše neměl a byl jedním z hromosvodů.

Lítost je však moje jediná vzpomínka na loňskou sezónu. Nezuřil jsem, když Sparta dostala zbytečný gól, když trenér nesmyslně střídal…

Bylo mi úzko, když jsem na tribuně v Olomouci sledoval Larse Friise s hlavou v dlaních, kterak jen stojí před kotlem Sparty a snaží se najít odvahu a zbytek sil, se kterými by předstoupil před běsnící fanoušky. Nedokázal to. Bylo mi ho líto. Věděl jsem, že tohle není trenér pro Spartu. Zlomený. Bezradný. Introvert, který jako asistent trenéra zářil a posouval klub dál. Ale jako trenér a tvář Sparty bohužel selhal.

Sestava na pohárové finále, nejdůležitější zápas sezóny, byla nepochopitelná. V týmu snad nefungovalo vůbec nic. Nikdo nechápal, co se s týmem za jeden rok stalo. V tu chvíli bylo všem jasné, že Lars Friis nemůže pokračovat jako trenér Sparty. Možná vlastně dobře, že všechno dospělo k tomuto konci. Něco mi říká, že pokud by Sparta finále zvládla, Friis by na lavičce zůstal i pro další sezónu.

Po sobotním zápase s Plzní mohu s klidným srdcem říci, že Brian Priske opět vrací emoce na Letnou. Nejen, že tým je očividně lépe připravený takticky, na první pohled především zaujme svým zápalem, touhou vyhrát, uspět a rozdrtit soupeře nejen fotbalově, ale i emočně.

Práce dánského trenéra mimo tréninky a zápasy je opět na jinou debatu, je ale nad Slunce jasné, že za Priskem nejde jen předvedená hra, ale i některé příchody. Stále si myslím, že byť je Tomáš Rosický velký sympaťák a vážená tvář klubu, jeho největším úspěchem bylo první angažování Priskeho.

Spartu vstoupila do série těžkých zápasů, zbytečné zaváhání v Hradci Králové napravila v utkání s Plzní. Stále je brzy dělat soudy, ale jsem přesvědčený, že na Letné se letos o titul bude bojovat o poznání déle. Tým má stále ještě slabiny, ale Priske si umí říci o posily i během zimy a příchod levého stopera, wingbacka a třeba i záložníka by letenské posunul ještě o kousek blíže konkurenceschopnosti.

Podstatné pro všechny fanoušky Sparty ale je, že je fotbal může opět bavit. Na trávník pravidelně vybíhá parta hladových vlčáků, na kterých je znát touha vítězit. Aby také ne. Viděli jste někdy videa z kabiny Sparty po nepovedeném poločase? Já bych skutečně nechtěl být v kůži hráčů, kteří hrají s vědomím, že na ně v kabině bude čekat metr devadesát vysoký, rozzuřený dánský „blázen“, který jim nedaruje jediný vypuštěný, nebo odevzdaný souboj, či balón.

Zdroj:

https://www.livesport.cz