Článek
Podstata Zemanova působení: prezident, který místo toho, aby chránil hodnoty demokracie, aktivně legitimizoval autoritářské režimy a přispíval k erozi morálních standardů. A to nejen symbolicky, ale i konkrétními činy, rozhodnutími a výroky, které měly reálný dopad na vnímání Česka doma i v zahraničí.
Zemanovo prezidentství se tak stalo laboratoří, kde se testovalo, jak daleko může politický cynismus zajít, aniž by vyvolal skutečný odpor společnosti. V mnoha ohledech uspěl – ne proto, že by nabídl lepší vizi, ale proto, že dokázal využít apatickou společnost, unavenou z politických skandálů, k šíření populismu a devalvaci hodnot.
Když v roce 2013 usedl Miloš Zeman na Hrad, mnozí si možná mysleli, že se do čela státu vrací zkušený politik, který kdysi vedl vládu a uměl trefně glosovat politickou scénu. Místo toho se ale Česká republika na dalších deset let ocitla pod vládou mstivého, alkoholického hulváta, jehož prezidentské období bylo spektáklem buranství, geopolitické servility a politického rozkladu. Teď, když je tato kapitola uzavřena, je načase udělat bilanci a konstatovat, že Zeman byl pro prezidentský úřad čirou katastrofou.
Prezidentský úřad v bahně: Od Havla k buranství
Zeman po Václavu Klausovi definitivně pohřbil ideál prezidenta jako nadstranického státníka, který spojuje národ a reprezentuje důstojnost úřadu. Z Hradu místo toho udělal hospodskou tribunu, odkud vypouštěl sprosté bonmoty, pomstychtivě útočil na oponenty a obklopil se klikou šedých eminencí, které měly blíže ke kšeftařům než k politice. Památné okamžiky?
Opilecké excesy – korunovační klenoty v roce 2013, při nichž se Zeman sotva držel na nohou, zůstanou zapsány jako jedno z největších prezidentských faux pas v historii.
Vulgarity v přímém přenosu – od „k*nd“ na Frekvenci 1 po „sráče“ na adresu kritiků. Prezident, který se nestyděl mluvit jako dlaždič.
Pohrdání ústavou – od svévolného odmítání jmenování ministrů po pokusy obejít parlamentní systém.
Zeman zkrátka přivedl prezidentský úřad na úroveň čtvrté cenové skupiny. Václav Havel se musel v hrobě otáčet tak rychle, že kdyby k tomu připojili generátor, napájel by polovinu republiky.
Ruský a čínský lokaj
Pokud by Zemanovo prezidentství bylo jen spektáklem buranství, možná by stačilo jen kroutit hlavou. Bohužel však představovalo i vážnou hrozbu pro geopolitické směřování České republiky.
Ruská vazba – zpochybňování ruské agrese na Ukrajině, tvrzení, že okupace Krymu je „fait accompli“, až po jeho proruskou suitu v čele s Nejedlým, která se pravidelně scházela s kremelskými činiteli.
Čínský pakt – sliby o „čínských investicích“, které se nikdy neuskutečnily, a okázalé lezectví do zadku Pekingu. Když si Zeman nechal natočit propagandistický rozhovor pro čínskou televizi, bylo jasné, že český prezident je jen loutkou cizích zájmů.
Zeman na Hradě udělal z Česka politický bazar, kde se prodával vliv za přísliby peněz, které nikdy nepřišly.
Hrad jako pelech podivných existencí
Za Zemana se Pražský hrad stal doupětem lidí, kteří by měli problém získat práci i jako podavači v second-hand obchodě, kde nebyli hlavními hráči jen političtí šíbři, ale i postavy, které by v jakémkoliv jiném demokratickém státě hrály roli v úplně jiném příběhu. Zatímco Mynář a Nejedlý tahali za nitky politických a ekonomických machinací, na Hradě se usadil i kardinál Dominik Duka, který ochotně sekundoval tomuto cynickému režimu, místo aby se držel nadstranického a morálního postoje, jak by se na duchovního hodilo.
- Vratislav Mynář, který měl být jen prezidentovým kancléřem, se stal faktickým vládcem Hradu. Neměl bezpečnostní prověrku, přesto rozhodoval o státních záležitostech. Zasahoval do jmenování soudců, řešil obchodní záležitosti, a když se mělo jednat s Ruskem nebo Čínou, byl to on, kdo se v tichosti sešel s jejich emisary. Ačkoliv jeho funkční období provázely nekonečné skandály, Hrad ho chránil až do konce.
- Martin Nejedlý, oficiálně bez funkce, neoficiálně de facto ministr zahraničí Zemanovy éry. Když bylo potřeba jednat s Putinem nebo čínskými komunisty, byl to právě Nejedlý, kdo vyrazil na schůzky. Přitom byl podnikatelem s nejasnými vazbami na Rusko, měl podíl v Lukoilu a žádné diplomatické zkušenosti. Přesto se stal jedním z klíčových hráčů v české zahraniční politice, která se v té době zřetelně posouvala směrem na východ.
- Jiří Ovčáček začínal jako tiskový mluvčí, ale jeho vývoj v průběhu let připomínal spíš tragikomický úpadek člověka, který se naprosto oddal své roli prezidentova mediálního úderníka. Jeho Twitter se proměnil ve sbírku podivných obskurních výroků, náboženských záchvatů a obrany neobhajitelného. Nejvíc ale pobavil, když začal citovat Bibli, jako by prozřel a chtěl napravit svou minulost. Jenže na jeho pověsti už nic nezmění ani deset let v klášteře.
- Kardinál Dominik Duka byl bezpochyby jednou z nejbizarnějších postav této hradní klaky. Namísto toho, aby byl morálním hlasem církve a držel si od politiky zdravý odstup, fungoval jako Zemanův církevní spojenec, který mu poskytoval legitimitu.
- Tichá tolerance buranství – Zatímco papež František se distancoval od populismu a autoritářů, Duka ochotně přihlížel, jak Zeman ničí prezidentský úřad. Místo kritiky mlčel.
- Blízkost k extrémní pravici – Podporoval postavy jako Tomio Okamura nebo Václav Klaus ml., čímž církev dostával do nepříjemně nacionalistických vod.
- Až příliš ochotný spoluhráč – Nebylo náhoda, že církev pod jeho vedením nebyla k Zemanovi nikdy kritická. Bylo to spojenectví, které mělo církvi zajistit vliv v politice, výměnou za loajalitu vůči Hradu.
Duka se tímto postavil do velmi zvláštní pozice – stal se jedním z těch, kdo aktivně legitimizovali dekadenci české politiky a svou morální autoritu vyměnil za pragmatický pakt s mocí.
Závěrečná tragikomedie
Ke konci svého prezidentství byl Zeman už jen fyzickou a mentální troskou. Upoután na vozík, napojen na hadičky, stále řízen Mynářem a Nejedlým. Když se uvažovalo o jeho zbavení pravomocí kvůli zdravotnímu stavu, ukázalo se, že Hrad se stal úplně odpojeným od reality a fungoval jen jako loutková show.
Když v roce 2023 skončil, byla to pro Česko úleva. Jeho éra byla dekádou úpadku, ostudy a naprostého buranství.
Zemanovo místo v dějinách: Odstrašující příklad
Miloš Zeman nebude nikdy vnímán jako státník. Jeho „odkaz“ se zapíše jako období hlubokého poklesu prezidentského úřadu. Nezůstane po něm nic než vzpomínky na sprosté výroky, skandály a politickou servilitu vůči autoritářům.
Během následujících let se jeho jméno vytratí. Nebude po něm pojmenováno letiště, nebudou se stavět sochy, nevzniknou žádné legendy. Možná zůstane jako úsměvná poznámka pod čarou v učebnicích dějepisu – „období, kdy český prezident byl spíš cirkusovou atrakcí než státníkem“.
A tak lze shrnout, že Miloš Zeman je ukázkový příklad politické mrtvoly, která zanechala za sebou spíše spáleniště než jakýkoli pozitivní odkaz. Jeho „dědictví“ není nic jiného než sbírka skandálů, servility vůči autoritářům, zneuctění prezidentského úřadu a morální devastace politické kultury.
Zeman je dokonalým příkladem toho, že mít moc neznamená být státníkem. Můžeš sedět na Hradě, mít k dispozici celý aparát, ale pokud postrádáš základní hodnoty, schopnost respektovat demokratické principy a trochu osobní důstojnosti, staneš se jen figurínou v historii, na kterou si lidé vzpomenou jen s opovržením nebo pobaveným úšklebkem.
Jeho politická smrt byla vlastně mnohem „hlasitější“ než jeho odchod z úřadu – Zeman se stal relevantní jen v kontextu varování před tím, jak vypadá, když se cynismus a arogance spojí s mocí. Až na něj historie zapomene, nebude to z lítosti, ale z nezájmu. Protože nic, co po sobě zanechal, nestojí za připomínání jinak než jako varování po boku jmen, která symbolizují selhání a úpadek.
A možná jednou, až se bude řešit další populistický šašek, někdo řekne: „Hlavně ať to není další Zeman.“ A to bude jeho jediný historický přínos.
