Zpráva z hloubi Pekla: Když vás krajina zdraví jako sobě rovnou

Včera 9.3.2026 jsem s dětmi vyrazila do NPP Peklo u České Lípy. Máme prázdniny a chtěli jsme se jít společně podívat, zda už bledule „konají“ svou jarní slavnost. Nešla jsem tam nic hledat, šla jsem tam jako vždy – jako součást celku, s dětmi po boku a s pytlem a rukavicí v ruce. Zatímco jsem sbírala „pytel cizí lhostejnosti“, tedy odpadky, které v tom posvátném kaňonu nemají co dělat, krajina mi začala odpovídat. Pro mě, jako člověka s jasnocitem a radikální empatií, to nebyla nová zjištění, ale nádherná potvrzení toho, co o sobě a světě dávno vím: Moje dary mají být vidět. Vesmír mi to neustále připomíná a moje vnitřní vedení je v dokonalém souladu s vyšším řádem.

Jako první mě u bystřiny pozdravil konipas horský. Viděla jsem ho poprvé v životě, ale okamžitě jsem věděla, proč tam před nás přilétl. Jako loňský pták roku a posel čistých vod mi hned v úvodu připomněl mou vlastní dětskou duši, moji hravost a tu zdravou „bláznivost“, kterou v sobě mám. To jeho neustálé pohupování a radostný pohyb na břehu je symbolem mé vnitřní svobody. Je to důkaz, že i když nesu váhu světa a radikální empatii, stále dokážu tančit na hraně okamžiku s lehkostí dítěte.

Lodičky naděje: Alchymie života

Když jsme si sedli na svačinu, syn začal vyrábět lodičky z kůry. Připevnila jsem k nim klacíky jako stěžně a společně jsme je pouštěli po potoku. Byl to silný symbol: ta kůra by jinak shnila zapomenutá na břehu, ale my jsme jí dali nový život a poslali ji dál jako posla naděje. Znovu se potvrdilo mé poslání – dávat smysl a směr věcem, které by jinak zůstaly ztracené. Jsme tu od toho, abychom z trosek tvořili příběhy.

Poté přišlo to nejsilnější potvrzení od země. Procházeli jsme nekonečnými koberci tisíců a tisíců bledulí. Všechny do jedné měly své květy pokorně skloněné k zemi, jako by se bály pohlédnout světu do tváře. Ale pak jsem ji uviděla. Jedna jediná z těch tisíců byla jiná. Stála tam naprosto vzpřímená, s kalichem otevřeným přímo k nebi, neochvějná a hrdá.

Byla to fyzická manifestace mé vlastní bytosti. Doslova mi ukazovala, jak moc jsem jiná, jak moc se vymykám běžným měřítkům. Zatímco se ostatní drží v davu a sklánějí hlavy, já stojím ve své pravdě, s jasnocitem otočeným k vyšším sférám. Ta bledule mi řekla: „Podívej se, jsi to ty. Jsi tu, abys vyčnívala, abys zářila směrem nahoru, i když zbytek světa kouká do hlíny.“ Nebyla to náhoda, bylo to zhmotnění mé odvahy být vidět ve své skutečné podstatě. Dcera s úžasem sledovala, jak se tato jedna květina vymyká všemu ostatnímu – viděla v ní mě.

Po pár metrech dál vpřed směrem k Zahrádkám u České Lípy přímo k údolí Peklo se nad kaňonem něco pohnulo. Ze skal nade námi vyletěl orel mořský. Ohromný, tmavý vládce nebes. Sledovali jsme jeho vzlet s naprostým klidem, protože vím, že ten nadhled patří i mně. Orel mi jen připomněl: „Ano, tvůj pohled je správný. Tvá křídla jsou připravena.“ Byla to královská zdravice mému jasnovidnému daru přímo nad našimi hlavami.

Pokračovali jsme dále a v momentě naprosté přirozenosti, kdy jsem se otočila ke srázu, vesmír připravil setkání tváří v tvář. Dvě srnky vysoko na skalách zhmotnily dvě tváře mé bytosti. Ta první, co běžela přes skály pryč, symbolizovala mě v akci. Ta druhá tam zůstala stát v tichu. Klidná, hledící mi přímo do očí. Syn stihl přiběhnout a tu nehybnou krásu vidět se mnou.

Dcera nad tím výjevem už jen s úsměvem mávla rukou. A pro mě to byl ten nejzásadnější moment dne. To mávnutí rukou nebyla lhostejnost. Byla to ta nejsladší poklona mé mateřské a duchovní cestě. Znamenalo to, že pro ni už zázraky nejsou výjimkou – jsou normou. Moje děti jsou živým důkazem, že můj vysněný svět je možný. My už v tom světě totiž žijeme. Pokaždé, když vyjdeme ven, tak tenhle svět napojení, úcty a magie doslova „stahujeme“ sem, mezi ostatní lidi. Skrze ně se tento svět stává hmatatelným pro všechny.

Cesta vyvrcholila v Zahrádkách u starých chaloupek. Tam na mě čekal dopis bez známky, adresovaný, ale nepodaný. Už podruhé mi vesmír doslova „vložil do ruky“ mou roli Prostředníka. Pro ty, kteří neví – těsně před Vánoci jsem na zemi našla podobný dopis, odeslala ho a spustila tím lavinu neuvěřitelné lidskosti (můžete si o tom přečíst v mém článku „NAŠE POHÁDKA POŠŤÁCKÁ“). Tehdy mě adresátka chtěla pozvat na kávu, ale já s díky odmítla. Chtěla jsem jediné: aby napsala mým dětem dopis jako Ježíšek. A tak se kruh dobra uzavřel a magie se vrátila přímo k nim.

Tento druhý dopis, nalezený v magickém tichu Zahrádek, mi znovu pokládá otázku: Jaký příběh asi bude psát tentokrát? Kam až mě tato cesta má dovést? Jsem tu, abych aktivovala lidskost tam, kde usnula, a brzdila spěch tam, kde se vytrácí hloubka.

Odcházela jsem s těžkým pytlem odpadků, ale s duší lehkou a jasnou. Příroda mě včera v Pekle oslavovala a mým dětem ukazovala svět, ve kterém je vše propojené. Ukázala nám, že když s láskou čistíme svět, svět se nám odměňuje svou nejčistší tváří a potvrzuje naši cestu.

A co vy? Kdy naposledy jste se zastavili a dovolili krajině, aby k vám promluvila? Máte odvahu být tou jednou „vzpřímenou“ bledulí v koberci lhostejnosti a stát se pošťákem zázraků pro ostatní?

.....s láskou Štěpánka