Článek
- Mé poslední dny mířily často k Ploučnici za kačenkama a holoubkama, je to místo, které hodně lidí míjí rychle a s telefonem v ruce. Když se ale zastavíte a opravdu se "podíváte" zjistíte, že naše městská fauna není jen nějakou kulisou. Nejsou to jen ptáci u vody nebo holubi na náměstí. Jsou to bytosti jako my, které s námi sdílí náš společný prostor, čas a život a nesou energetické otisky našeho města.
Zvířata v sobě nesou otisky všeho, co se v Lípě děje. Vnímají náš stres na mostech, naši radost v parcích, i tu lhostejnost, se kterou kolem nich procházíme. Jsou jako živá zrcadla – když k nim přistoupíme s klidem, ztiší se i ona. Když jim porozumíme, porozumíme kousku sebe. Sdílíme stejný vzduch, stejnou vodu z Ploučnice a stejný osud v tomto městě. Každá kačenka, která na vás pohlédne, v sobě nese kousek té společné energie, kterou zde všichni tvoříme. Příště, až půjdete kolem vody, zkuste ten telefon nechat v kapse. Jen tam buďte s nimi. Poděkujte jim za to, že tu jsou s námi, že nám připomínají čisté bytí. Protože v poli záznamů jsme všichni propojeni – lidé, zvířata i řeka, která nás všechny omývá.
A právě u Ploučnice se mi dnes potvrdilo, že v tom nejsem sama. Potkala jsem tam paní a pána, kteří nepřišli jen tak. V rukou nesli to, co naše fauna skutečně potřebuje a co jí prospívá – vločky a nakrájenou mrkvičku. Žádné tvrdé pečivo, které zvířatům jen ubližuje, ale skutečnou výživu darovanou s láskou a vědomím. S paní jsme se na sebe z dálky usmály. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy slova nejsou potřeba. V tom jediném pohledu bylo všechno. Přesně jsme věděly, co si v tu chvíli myslíme. Byl to úsměv dvou lidí, kteří chápou, že péče o naše město a jeho obyvatele začíná u maličkostí. Že úcta k životu se projevuje tím, co dáváme do dlaní, když jdeme ke břehu řeky. V tu chvíli se energetické pole kolem nás prosvětlilo. Jako by i ti holoubci a kačenky cítili, že jsou v bezpečí, že jsou milováni správným způsobem. Ten pár tam nepřinesl jen krmení, přinesli tam harmonii. 💓💓
Česká Lípa- Ploučnice
Největší odměnou pro mě ale byl pohled na mého pětiletého syna. Vteřina, kdy si všiml, co ten pán s paní z tašky vytahují, byla magická. Jeho tvář se rozzářila tou nejčistší vnitřní radostí. „Mami, podívej, oni jim dávají to správné!“ vyhrkl a řekl mi to ještě asi pětkrát, a v jeho očích se zrcadlilo světlo, které se nedá popsat slovy. Je mu teprve pět let, ale jeho duše i rozum přesně ví, co je dobré a co ne. Vidět ho, jak září štěstím jen proto, že někdo jiný prokázal zvířatům skutečnou lásku, mě hluboce dojalo.
Česká Lípa- Ploučnice
V tu chvíli jsem si uvědomila, že právě pro tuhle novou generaci to všechno dělám. Aby vyrostli ve městě, kde se lidé na sebe usmívají, protože si rozumí v tom podstatném. Aby věděli, že i malý sáček vloček a kousek mrkve může prozářit den nejen kačenkám, ale i všem kolem.
Celou tu dobu jsem jim chtěla poděkovat. Byli kousek vedle nás, tak blízko, že jsem cítila tu jejich dobrou energii, jak krmí s láskou a vědomím. Měla jsem štěstím oči plné slz, jak mě ten pohled na ně a na mého zářícího syna dostal. Chtěla jsem to říct nahlas, prosté „děkuji“, ale než jsem se v tom návalu emocí rozhoupala a našla hlas, už byli na odchodu a najednou byli docela daleko. Vlastně to tak ale mělo být. Ten náš tichý úsměv s tou paní, to vzájemné porozumění beze slov, v sobě neslo všechno podstatné. Někdy jsou slova až moc „hustá“ pro tak jemnou chvíli. Ta vděčnost tam prostě visela ve vzduchu mezi námi a já vím, že ji cítili, i když jsem ji nestihla vyslovit. Možná si to přečtou tady. Možná se u Ploučnice potkáme příště. A pro nás všechny je to připomínka – v našem městě i v těch vašich, jsou lidé se srdcem na pravém místě. Stačí se jen dívat.
ptactvo
Můj syn tam u Ploučnice viděl naději. A já ji viděla v něm.
Děkuji za tyhle okamžiky, které nás učí být lidmi.
