Nicota už je všude. Ani nás nezajímá, jestli nás něco zajímá. Kde zmizel náš UM? Je u mě už umělý?

Můj tatínek, ročník 1950, dokáže hodiny vyprávět o tom, jak funguje vesmír, jaderná elektrárna, kdejakého soudce a úředníka by strčil do kapsy, ať vytáhnete jakékoliv téma- bude o něm mluvit, zábavně, zajímavě, odborně. Ale když se ho zeptám, jaká jsem, nebo jak vnímá můj pohled na svět, nastane ticho. Jako by na mě neexistovalo zákaznické číslo ani technický popis. V tom tichu je vidět celá propast naší doby – víme, jak poslat sondu na Mars, ale neumíme se podívat jeden druhému do očí a říct, co vidíme-cítíme. Umělá inteligence je jako můj táta, ale v nekonečném měřítku. Můj táta mi vypráví o pokroku a o tom, jak je dnes všechno efektivní. Dívá se na mě skrze tu umělou dokonalost světa, kde sanitky jezdí na vteřinu přesně, ale on sám přitom mlčí. Možná proto, že v tom digitálním šumu zapomněl, že já umím víc než jen zadávat zákaznické číslo. Umím cítit, kým jsem, i bez algoritmů. Dnes jsme všichni obklopeni tím umělým, ale vytrácí se to, co jsme kdysi uměli – prostě jen být spolu a vidět se.“

V tu chvíli se mi chce křičet. Ne proto, že by neměl pravdu, ale proto, že ta jeho „jistota“ je přesně ta Nicota z Nekonečného příběhu, která ho a spoustu jiných pomalu požírá zaživa.

U MĚ LÁKÁ ta digitální prázdnota

Jsme v bodě, kdy Nicota už není jen ticho. Je to ten nekonečný, prázdný pohyb prstem po displeji. Svět nás LÁKÁ na pohodlí a bezpečí, ale bere nám lidskost. Sledujeme lidi, jak bourají auta, a smějeme se tomu přes čočku mobilu. Už se ani neptáme, proč to děláme. Ta lhostejnost je všude. Jsme v nekonečném příběhu! Kolem nás se šíří Nicota! Už nás ani nezajímá, jestli nás něco zajímá!!!! Naše rodiče, prarodiče, i ty pevné skály, které prožily většinu života analogově, pohltil svět, kde už nejste „pan Novák“, ale zákaznické číslo 454576. Čekají na úřadě, až na ně displej „cinkne“. Stojí u samoobslužné pokladny, která jim s umělou laskavostí přeje hezký den, zatímco živá prodavačka vedle už nemá sílu ani na pozdrav a obtěžuje ji každý dotaz, byť kde je třeba jen máslo? Dveře do obchodů se nám sami otevírají, i zavírají. Není to luxus? Já zatím ale vidím to, že z mužů budou za chvíli takový obejdové, kteří nebudou ani umět být zdvořilými gentlemany, neboť to nepoznají, zmizí to- otevírají se samy! Věří v neomylnost GPS víc, než ve svůj vlastní instinkt.

Svět sice láká na „bezpečí“. Slibuje, že auto zaparkuje samo. Ale když to selže, a auto se odře, tak lidé už nemávají rukou aby pomohli, stojí opodál, smějí se a natáčejí si to na mobily. Ta Nicota vymazala solidaritu a nechala jen diváky u displejů.

Místo v srdci jen rolujeme v cloudu

Táta, jak jsem již psala, dokáže hodiny vyprávět o historii, o kultuře, o technice. Je to studnice vědomostí a také nevyčerpatelného humoru. Ale když zazní: „Tati, a jaká jsem já?“, nastane to nejmrazivější ticho na světě. Systém zamrzne. Jako by v jeho vnitřním cloudu- ve vnitřním úložišti, na tuhle otázku nebyla žádná data. Místo abychom pátrali v hloubi své paměti a citů, trochu se zamysleli, zavzpomínali, zapracovali se svými chybami a na něco přišli a posunuli se, tak jen rolujeme v cloudu, nebo v galeriích mobilů. I naši rodiče se to naučili. S každou chytrou aplikací, s každým ulehčením, jim mizí jedna vzpomínka na to, kým dřív byli. Kým jsme byli my všichni. Ztrácíme ten lidský UM – tu schopnost prostě jen být, vnímat a cítit se navzájem bez Wi-Fi. Wi-Fi - ten signál, který se šíří neviditelně po celém světě všude a všude. Nikdo ho nevidí a přesto v něj všichni věříme a funguje. A co mimosmyslové vnímaní? Nebo prostě jen napojení na jednotu? Energetické propojení a ten tok neviditelných informací mezi živými bytostmi? Tomu přestali věřit skoro všichni. Je to totální ztráta citové gramotnosti výměnou za digitální pohodlí. Přijde mi to jako neskutečný paradox! Věříme videu s kočkou, které nám přinesly neviditelné vlny, ale nevěříme neviditelnému poutu, které nás spojuje s tátou a nebo s přírodou!

Kolikrát jste zažili při schůzce s přáteli, na oslavě, při jakékoliv sešlosti či náhodném setkání situaci, kdy jste si chtěli poslechnout něčí zážitky z dovolené, výletu, zkrátka něco společně sdílet, jenže v momentě, kdy vytáhnou telefon, aby ‚dokázali‘, jak to bylo skvělé, se to magické tady a teď rozplyne a my místo do očí koukáme na sklo, které mezi nás postavilo neviditelnou zeď. Je to jako by lidé zapomněli, že příběh má mnohem větší sílu a energii než soubor .jpg. Ten příběh se totiž odehrává v tom neviditelném poli mezi vámi, zatímco fotka je jen mrtvý záznam.

Smutek z odpojení - Pro ty, co vidí, a ty, co nechtějí vidět

Tohle píšu pro nás všechny, co se díváme na své táty a mámy a vidíme, jak se nám ztrácejí v „sanitkách do minuty“. Milujeme je, ale nevíme, jak k nim proniknout skrz tu zeď technických parametrů a digitální mlhy. Jak s nimi mluvit? Jak se zase napojit? Je to hrozné – dívat se na někoho, koho milujete, jak se dobrovolně stává součástí té UMĚLÉ prázdnoty. U mě tenhle chlad nepokvete. Chci si pamatovat to, co jsem v sobě měla a co jsem dříve uměla – vidět člověka i v jeho tichu. Protože k čemu nám je blesková pomoc pro tělo, když se naše duše mezitím ztratí v Nicotě? Jediné, co nás zachrání, je odvaha se znovu skutečně uvidět. Ne skrze displej, ale skrze srdce. Prosím!

Možná stačí přestat mluvit o systému a začít mluvit o nich. Neptejme se jich, jak funguje vesmír, ale ptejme se, co cítili, když se na sebe lidé ještě dívali bez filtrů. Musíme je vytáhnout z toho cloudu zpátky k nám. A vlastně, to platí pro úplně všechny.

JSME V TOM VŠICHNI, NEBO UŽ NIKDO?

Tahle digitální mlha už dávno nepohlcuje jen naše rodiče. Jsme v tom všichni. Stali jsme se lidstvem, které sice umí poslat sondu na okraj sluneční soustavy, ale neumí se v metru podívat cizímu člověku do očí, natož se usmát. Vyměnili jsme svůj vnitřní kompas za modré světlo displejů a selský rozum za algoritmus, který nám říká, co si máme myslet, co máme jíst a koho máme nenávidět.

Ale ta Nicota má jednu slabinu. Nemá srdce. Nemá ten náš lidský UM, tu schopnost cítit chvění země nebo bolest v hlase přítele. To je naše tajná zbraň.

Dívám se na to všechno a cítím se jako cizinec ve vlastním světě. Já se ještě umím dívat do očí. Já ještě cítím tep země pod nohama, ne jen vibraci telefonu v kapse. A bolí mě vidět, jak se to, co já v sobě ještě mám, u ostatních pomalu vypíná. Pro svět jsem možná „jiná“, ale pro mě je to radikální empatie. Já nepotřebuju wi-fi, abych cítila tep lesa. Když položím ruku na kůru starého dubu, neslyším data, ale příběhy. Strakapoud mi svým rytmem připomíná, že život má svůj vlastní takt, který se nedá zrychlit ani naprogramovat. Stromy mi posílají vzkazy o trpělivosti a o tom, že skutečné spojení nepotřebuje signál, ale ticho. Ale i s tímhle svým jasnocitem nepřestávám věřit ve změnu. Proto tady jsem. Proto žiju. Mým posláním je být tím mostem mezi tátovou sanitkou a šeptáním stromů. Jsem tu, abych vám připomněla, že pod tím nánosem dat pořád tluče lidské srdce, které rozumí řeči ptáků víc než pípání u pokladny.

Zkuste se dnes na chvíli zastavit a položit si otázky, na které cloud nezná odpověď:

Věřím, že se v té Nicotě můžeme znovu probudit. Že ten lidský UM v nás nezmizel, jen spí. Stačí vypnout pípání a začít se znovu skutečně vidět.

... s láskou Štěpánka