Louka, která přežila dobu ledovou – proč mizí její divoká duše a stává se zelenou pouští?

Často a ráda vstávám brzy ráno, abych mohla sledovat, jak se probouzí den a země se zalévá prvním světlem. Když odcházím z domu, prostě říkám : „Jdu na louku na východ slunce. “ Jako jasnocitný člověk hluboce vnímám energii míst, kam chodím na ranní i večerní červánky. Na těchto ranních cestách občas potkávám srnky a zajíce, jak tiše našlapují v ranní rose. V ten moment se začínají i probouzet první ptáci a jejich zpěv zesiluje tak prudce, jako bych najednou vstoupila do obřího ptačího pavilonu. Ta louka v České Lípě leží hned u lesíku, takže se zdá, že má všechno, co k divoké přírodě patří. Dlouho jsem žila v tom, že je to prostě normální, zdravá, krásná a divoká louka.

Rostliny a barvy jsou ale jen polovina příběhu - tou druhou je skrytý život v trávě. Skutečné hudební a funkční srdce každé divoké louky tvoří rovnokřídlí, jako jsou kobylky a sarančata. Nádherným příkladem je kobylka hnědá, kterou se mi podařilo pod Jedlovou v Lužických horách zachytit. Tento velký tvor s typickým šavlovitým kladélkem u samiček je stoprocentním indikátorem kvality porostu.

Nedávno se mi totiž dostala do ruky kniha Louka od biologa Jana Hafta. Doslova mě pohltila - přečetla jsem ji za jediný týden. Mimochodem, podle této knihy vznikl i úchvatný dokumentární film, který u nás vyšel i v češtině pod názvem Louka: Ztracený ráj. Jakmile jsem ji zavřela, začala jsem se na svět koukat zase o trošku jinak a všechny dosavadní nitky se mi najednou propojily.

Teprve s těmito novými vjemy jsem o pár dní později vyrazila na Jedlovou v Lužických horách. Moje jasnocitné vnímání tam zažilo obrovskou vlnu čisté radosti a štěstí, krajina u jednoho ranče se přede mnou otevřela jako živé, pulzující malířské plátno plné neuvěřitelných barev a zářivé energie. Bílé chomáče svízele se tam proplétaly se sytě žlutými koberci třezalek, mezi stébly vyčnívaly křehké modré zvonky a fialová vikev. Když jsme na tu louku, ta krása mě úplně přemohla. Nešlo to udržet v sobě. Zakřičela jsem nahlas :„Wohóóóóú, to je nádhera!“ Zaplavil mě nefalšovaný pocit obrovského štěstí. Úplně jsem se rozeběhla, křičela radostí a nakonec se do té vysoké, voňavé trávy prostě svalila. Ležela jsem tam, poslouchala ten bzučící svět kolem sebe a teprve tehdy mi to plně došlo.

To, kam chodím v České Lípě pozorovat východy a západy slunce a poslouchat ptáky, vlastně žádná skutečná louka není. A není to problém jen České Lípy. Uvědomila jsem si, že spousta lidí chodí po celé naší zemi na místa, o kterých si upřímně myslí, že jsou to louky. Sedají si do nich, odpočívají a netuší, že jsou oklamáni. Ve skutečnosti jsou to jen unavená, smutná a jednotvárná zelená prostranství , ze kterých se potichu vytratila ta pravá botanická duše, rozmanitost a divoká energie. Žijeme v iluzi, protože jsme jako lidstvo zapomněli, jak má originál vlastně vypadat.

Abychom pochopili skutečnou hodnotu kvetoucích luk, musíme se podívat hluboko do historie naší planety a uvědomit si jednu šokující věc. My totiž vlastně stále žijeme v době ledové.

Biolog Jan Haft ve své knize vysvětluje, že epocha s extrémními výkyvy klimatu, která začala před dvěma a půl miliony let, trvá v podstatě až do dnešních dnů. To, co vnímáme jako naši teplou současnost, je vědecky vzato jen takzvaný interglaciál – dočasná fáze oteplení, jakási krátká přestávka na oddech během dlouhé globální zimy.

V minulosti musely rostliny a živočichové před masivními ledovci, které sahaly od severu a z Alp, složitě prchat na jih do uprchlických útočišť. Evropa to měla v tomto ohledu těžké. Na rozdíl od Ameriky, kde se pohoří táhnou od severu k jihu a umožňují druhům snadno utéct před mrazem, naše Alpy zafungovaly jako obří příčná hráz . Mnoho citlivých druhů rostlin a hmyzu při tomto dramatickém putování v Evropě navždy vyhynulo.

Když pak před zhruba dvanácti tisíci lety nastala ona současná teplá přestávka v době ledové, začala tehdejší holou step střední Evropy postupně dobývat nová vegetace. Podle pylových analýz se do krajiny vracely stromy – nejprve javor, jasan a olše, později buk a jedle. Krajina se proměnila v hustý les.

Dlouho se věřilo, že před příchodem moderního člověka byla celá naše země jen neprostupným lesním mořem a louky vznikly až mnohem později lidským kácením. Jan Haft ale poukazuje na fascinující objev vědců z pražské univerzity. Ti zkoumali zbytky ulit drobných suchozemských plžů, kteří dokáží žít výhradně na otevřených loukách. Díky tomu zjistili, že po skončení poslední doby ledové zůstalo přibližně pět procent území střední Evropy trvale nezalesněných.

Zejména v oblastech s nižším úhrnem srážek (pod 500 mm ročně), což platí i pro části České republiky, existovaly rozsáhlé, přirozené luční plochy stepního charakteru. Byliny a trávy zde divoce rostly tisíce let předtím, než krajinu začal přetvářet člověk. Tyto původní ostrovy divočiny byly přirozeným domovem pro tisíce druhů hmyzu a vzácných orchidejí. Když pak do srdce Evropy dorazil člověk, nezačal krajinu měnit jen sekerou. Přivedl s sebou hospodářská zvířata a pravidelnou pastvou a pozdějším sečením tyto původní divoké louky v podstatě rozšířil do celé naší krajiny

Po staletí přitom platil pevný, šetrný rytmus, který dával smysl lidem i přírodě. Dříve se louky kosily výhradně ručně, kosou, a to maximálně jednou až dvakrát do roka – nejčastěji na přelomu června a července, kdy tráva plně dozrála. Posekaná stébla se pak nechávala na louce několik dní ležet, ručně se obracela a sušila na seno. Tento pomalý proces měl zásadní význam. Rostliny měly dostatek času vykvést, hmyz stihl dokončit svůj vývojový cyklus a z usychající trávy stihla do hlíny vypadat semínka pro další rok. Člověk tehdy svým hospodařením nevědomky udržoval obrovskou pestrost života.

Jenže v minulém století se tenhle tisíciletý rytmus zlomil a s příchodem těžké mechanizace se z pestrých luk staly monokulturní zelené plantáže.

Dnešní louky, které potkáváme kolem našich měst – včetně té mé v České Lípě – jsou sekány moderními rotačními sekačkami místo původních dvou sečí dnes často až sedmkrát za sezonu. Jsou sekány příliš brzy, neustále dokola a nekompromisně nízko u země. Tráva je bleskově seříznuta ještě předtím, než stihnou vyrůst a vykvést první zvonky nebo třezalky. Co hůř, obří stroje luční porost okamžitě po posekání nasají a odvezou pryč. Semínka rostlin tak nemají sebemenší šanci dozrát a vypadnout zpět do země, aby louku obnovila. Žádný hmyz nemá šanci před touto rychlou a neustále se opakující mechanickou stěnou utéct.

Výsledek vidíme všude kolem sebe: jednotvárný, tmavě zelený koberec, ze kterého zmizely barvy, vůně i život. Je to tichá krajina bez houslového koncertu kobylek a bzučení včel. Vyměnili jsme bohatý, divoký originál za sterilní, unavenou atrapu a zvykli si na to.

Když pak člověk po letech v téhle iluzi přijede na místo, jako je zdravá louka pod Jedlovou, zažije botanický šok. Najednou vidí ten propastný rozdíl. Vidí pulzující svět, kde každá květina má své místo a každý tvor svůj úkol. Uvědomí si, jak moc nám tahle divoká, nespoutaná energie v běžném životě chybí.

Tento luční ráj je však neuvěřitelně křehký a zranitelný. Stačí se podívat jen o pár stovek metrů dál, do lesů obklopujících tyto vzácné luční enklávy. Stačí zažít tu brutální proměnu, která se v Lužických horách odehrává právě teď. Kůrovcová kalamita, plošné kácení celých svahů a těžká lesní technika, která necitlivě rozjíždí cesty na bláto, nám v přímém přenosu ukazují, jak rychle dokáže lidský tlak proměnit harmonickou krajinu v holé staveniště.

Mizení kvetoucích luk a devastace okolních lesů spolu úzce souvisí. Obojí je výsledkem toho, že jsme ztratili úctu k přirozenému vývoji přírody a nahradili ji necitlivým tlakem na výkon a okamžitý užitek.

Možná si říkáte, proč na tom všem vlastně tak záleží. Vždyť tráva jako tráva. Jenže zdravá, druhově pestrá louka má pro náš život naprosto zásadní, často neviditelný význam, který moderní zelený trávník nikdy nedokáže nahradit. Je to totiž v prvé řadě neuvěřitelný domov pro tisíce druhů živých tvorů. Jediný akr rozkvetlé louky dokáže uživit až sto tisíc medonosných včel, čmeláků a motýlů. Tyto louky slouží jako klíčové útočiště pro opylovače, bez kterých by naše ovocné stromy a plodiny vůbec nemohly plodit. Když zmizí pestrá louka, zmizí hmyz, a bez něj se časem zhroutí i naše vlastní zásobování potravinami.

Kromě bzučícího mikrosvěta hmyzu funguje zdravý luční porost jako obří přírodní houba na vodu. Hluboké kořeny desítek druhů lučních bylin dokáží zadržovat vodu přímo v krajině. Tím louky účinně brání bleskovým povodním při prudkých přívalových deštích a v horkých letních měsících naopak ochlazují své okolí a nedovolí půdě vyschnout. Moderní nízko střižený městský trávník nic z toho nedokáže – vodu neudrží, hned zežloutne a krajinu spíše přehřívá.

V neposlední řadě jsou tyto vysoké travnaté porosty klíčovým útočištěm pro větší zvířata a ptactvo. Mnoho druhů ptáků hnízdí výhradně na zemi v trávě a bezpečný úkryt zde v ranní rose hledají i srnčata nebo zajíci, které tak ráda potkávám na svých procházkách. Pestrá louka zkrátka není žádný luxus nebo jen estetický rozmar přírody. Je to dokonale promazaný, přirozený motor naší krajiny, který čistí vzduch, drží vodu a dává život.

Pokud chceme, aby skutečné kvetoucí louky plné života nezůstaly jen na stránkách knížek Jana Hafta, musíme se začít znovu dívat kolem sebe s otevřenýma očima. Musíme se naučit rozpoznat unavenou zelenou poušť od živého originálu, který si příroda dokázala vybojovat už od doby ledové. Protože teprve když si uvědomíme, o co všechno přicházíme, můžeme to začít chránit. Chci, aby i budoucí generace měly možnost zažít to, co já pod Jedlovou. Abychom se všichni mohli kdykoliv znovu rozeběhnout, svalit se do té vysoké,barevné a voňavé trávy a z plných plic zařvat radostí do celého světa: „Wohóóóóu, to je nádhera! Wooooow!“