Když se srdce muselo rozlomit, aby se mohlo otevřít

Jestli čekáte na přesné datum mého probuzení, tak Vás budu muset zklamat. Nic takového, jako ‚'Velký Třesk'‘ , ‚'wow effect'‘ nebo andělské osvícení jako v drama filmu, se neodehrálo. Nepřišlo mi zaťukat na dveře, ani jsem se jednoho rána neprobudila s tím, že bych si řekla ‚'tak a odteď miluju všechny a všechno a cítím jednotu'‘. Určitě by bylo příjemnější kdyby to přišlo jako klidná meditace při západu slunce letního dne, kdy večerní vánek proplouvá tiše mezi listy a nese s sebou vůni posečené trávy, kde mě každý lístek zdraví jako další nové uvědomění . NE! Dusila jsem se!! A taky jsem si přála aby byl konec, se vším. Byla to chuť suchého hrdla poté, co se zakousnete do rezavých hřebíků, jako pachuť krve a slaných slz které nešly zastavit. Drhlo to v krku jako písek a v hrudi kamení a nutilo mě to dávit se vlastní bezmocí a nespravedlností, tím tichem, a tím nejtrpčím co znám - zradou.

Dnes vím, že ten moment obrátil karty mého osudu. Neobrátily se ale náhodou. Pomohly jim k tomu dvě ženy, které by mě měly v takovou chvíli podržet, ale místo toho mě srazily do neskutečné propasti co se zdála nemít konce. Moje vlastní matka a nevlastní sestra využili momentu, kdy jsem přišla o bydlení a byla nejzranitelnější, aby mě připravily o mojí dceru. Ta jejich nenávist, která se proti mně postavila, byla tak silná a nepochopitelná, že můj lidský rozum přestal fungovat.

V tu chvíli se celá planeta v mých očích zastavila. Srdce jsem ani necítila, nevím kolik bylo hodin, ani jestli pršelo nebo sněžilo. Nevím ani jestli jsem šla po chodníku nebo po silnici. Pamatuju si jen šedo a černo, a že mi hlava visela jako loutce, a šla jsem…někam. Musela jsem zjistit a pochopit, co se to v téhle ‚'mojí'‘ rodové linii děje, jaký starý příběh se tu opakuje. Tak přesně tahle bolest a pachuť mě donutila otevřít bránu k Akáše. Tam na rozdíl od mé rodiny nikdo nelže a nesoudí.

Následujících dva a půl roku jsem nežila v meditacích, ale v pekle soudních sporů, v čase dlouhé nespravedlnosti, kdy moje nevlastní sestra dělala vše pro to, aby proces trval co nejdéle. Nutno uvést, že sama vlastní dítě neměla, a tak se s neuvěřitelnou vervou snažila přivlastnit to moje. Dceru mi ukazovala co nejméně a neštítila se jí v mrazu při předávání různě po nádražích nebo venku ponižujícím způsobem převlékat z „jejich“ věcí do „mých“. Jako by to pětileté dítě bylo jen nějaký majetek. Chtěla mě zničit totálním informačním vakuem- nedávala mi vědět vůbec nic. Nevěděla jsem, jak se dcera má ve školce, nevěděla jsem nic o jejím zdraví. Jako by mě chtěla jako mámu vymazat úplně. Aby mě zničila úplně, dala se naoko dohromady s policistou a společně na mě hledali špínu. Šla dokonce tak daleko, že stáhla své jméno ze schránky, aby se mi složenky s výživným vracely jako nedoručitelné, a pak mě udávala za zanedbání povinné výživy. Moje matka tomu všemu celou dobu jen nečinně přihlížela.

V celém tom pekle jsem navíc byla těhotná. O mém stavu tehdy nikdo ještě nevěděl. Když jsem seděla s dcerou na OSPODu a úřednice se snažily vysvětlit, co se děje, použila jsem své tajemství jako štít pro její duši. Omluvila jsem se dceři za to, že spolu nějaký čas nebudeme, protože bude mít sestřičku nebo bratříčka a budu teď hodně unavená, a budu chodit k hodně doktorům. Chtěla jsem jí dát příběh, který dává smysl a nebolí tolik jako ta surová zrada okolo nás.

Byl to svět úplně naruby, kde se pravda schovávala za prázdné schránky. A tak jsem bojovala po svém. Jezdila jsem 50km k její dětské lékařce se ptát, jestli je v pořádku. Pak dalšími spoji do školky, kde mi učitelky aspoň ukázaly docházku a dceřiny obrázky a výkresy.

V tomhle dušení , které jsem popsala jen okrajově, se ve mě něco rozlomilo. Moje utrpení mi strhlo kůži a já se stala neuvěřitelně empatickou. Najednou jsem chtěla a cítila potřebu všem a všemu pomáhat, komukoliv a s čímkoliv. Objevil se u mě jasnocit a jasnozřivost. V září 2022 se mi dcera konečně vrátila domů. Byl to konec jedné bitvy, ale začátek mého skutečného vidění. Skrze svou bolest a roztříštěné srdce jsem začala vnímat energie tam, kde se lži nedají falšovat- v Akáše.

Až v roce 2023 se mi v momentě záchvatu smíchu s kamarádem před očima rozjel film. Smích se střídal úplně nepochopitelně se slzami bolesti. Byly to najednou potoky slz, které vyplavovaly roky lží. A v tom přívalu jsem to uviděla. Viděla jsem svou sestru jako malou holku, její slzy, jak je na ni naše matka zlá, viděla jsem obrazy zneužití. A pak přišel ten úplně nejbolestivější vhled. Začala jsem si skládat střípky svého vlastního dětství. Došlo mi, proč se celý život tak šíleně bojím tmy a musím dodnes spát alespoň s nějakým rozsvíceným světýlkem. Došlo mi, proč mi je tak divně u pohádky Jack a fazolka, o které mi všichni celý život tvrdily, že je mou nejoblíbenější a chtěla jsem to pouštět stále dokola. Dokonce jsem ji s láskou pouštěla svým dětem v domnění, že jim předávám něco krásného ze svého srdce.

Nebyla oblíbená. Byla to izolace. Byla to nekonečná smyčka, do které mě odkládali, protože na mě nikdo neměl čas. Seděla jsem tam jako malé, osamělé čtyřleté dítě v prázdném obýváku a sledovala Jacka a fazolku. Pamatuji si ten zvuk, když VHS kazeta dojela na konec - to cvaknutí a mechanické bzučení, jak se sama začala přetáčet. A pak znovu. Od začátku. Pořád dokola.

A uprostřed toho všeho byla Ona.

Dodnes, jen když vídím tento obrázek, mi naskakuje husí kůže, a běhá mi mráz po celém těle, v břiše cítím takové ledové cosi - nejspíš strach. Jako malé čtyřleté dítě jsem před ní neměla kam utéct. Nikdo tam nebyl, nikdo kdo by mě vzal za ruku a řekl : „Neboj se, je to jen pohádka.“ Musela jsem s tou hrůzou v očích a v bříšku sedět a koukat na ni znovu a znovu, zatímco se kazeta v té smyčce trpělivě přetáčela znovu a znovu. Byla jsem v tom obýváku uvězněná s vlastní bázní a s tou šerednou tváří na obrazovce.

Nejvíce mě ale mrzí a pálí to, že jsem tuhle pohádku pouštěla svým dětem. Dělala jsem to s láskou, s přesvědčením, že jim předávám kousek mého srdce, něco krásného, co jsem ‚milovala‘. Netušila jsem , že jim nevědomky servíruji svůj největší dětský děs zabalený do lži, kterou se mi snažili vštípit do hlavy.

V Akáše jsem uviděla, že ta čarodějnice na obrazovce byla jen odrazem reality v našem domě. Byla to zhmotněná absence lásky. A v tu chvíli, kdy jsem to pochopila, se ta VHS kazeta v mojí hlavě zastavila. Smyčka se přetrhla. Najednou se nemusím bát tmy. Nemusím se bát , když zůstanu doma sama a nemusím napínat uši do zvuků ticha. Ani se nemusím bát ošklivých tváří z minulosti. Probudila jsem se!

Ráda bych se Vás teď velmi jemně zeptala: Nenosíte v sobě i Vy příběh, který vám okolí (nebo i vy sami) podává jako krásný, ale uvnitř vás tichounce bolí? Možná nastal čas si dovolit tu bolest uvidět, pojmenovat ji a nechat ji konečně odejít. Pokud cítíte, že o tom chcete sdílet, jsem tu pro vás v komentářích.

Dnes už vím, že ty nejbolestivější příběhy našeho života nemusí být naším koncem, ale začátkem návratu k sobě. Možná i vy teď cítíte, že ta vaše ‚pohádka‘ už je příliš těsná. Nebojte se ji odložit. Zasloužíte si žít život, který Vás nebolí, ale sytí.

Film Jack a fazolka (1974) je dnes považován za mistrovské dílo psychologického hororu v dětském hávu. Kritici i diváci na ČSFD a v zahraničních recenzích často zmiňují, že Madam Hekuba je jednou z nejděsivějších filmových čarodějnic vůbec. Ne kvůli vzhledu, ale kvůli tomu, jak rafinovaně zosobňuje pohlcující mateřskou kontrolu a destrukci identity.

Děkují, že jste dočetli až sem. Budu moc ráda za vaše sdílení- jakou pohádku jste se rozhodli přestat vyprávět vy?