Článek
Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,
jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.
images
Tak právě tento sonet od W.Shakespeara mě dovedl do knihovny, kde jsem si jeho sonety vypůjčila. Je to jako bych četla svoje vlastní myšlenky, obavy, i emoce. Jen dané do poezie. Slzy mi stékají po tváři, a jsou důkazem toho, že jsem v sonetech nenašla jen písmena nebo povinnou četbu, ale skutečného člověka, který cítil úplně stejnou lhostejnost, jako já dnes. Taky jako já, chtěl něco změnit, tloukl do zdí nespravedlnosti a doufal, že ho někdo uslyší. To, že mě to tak zasáhlo, znamená jediné, že jsem ho uslyšela. To propojení a jednotu, které stále hledám a snažím se ho dostat mezi lidi, se právě teď děje skrze tu bolest, kterou sdílím se Shakespearem. Určitě bychom si spolu hodně rozuměli. Thomas More zase věděl, že jeho ideální ostrov neexistuje. Ale i tak o něm napsal, aby lidé měli směr, za kterým mají jít. I když se nezmění celý svět najednou, připomíná mi to, že každé moje gesto nebo snaha o pochopení druhého je kousek té Utopie v realitě.
Vím, že hlavní by měl být na světě soucit. Když Shakespeare píše o Hamletovi, nenabízí jen řešení politiky Dánska. Nabízí zrcadlo, ve kterém se každý z nás uvidí se svými vlastními pochybnostmi. V tom momentě, kdy se dva cizí lidé dívají na stejnou hru a oba pláčou nad stejnou nespravedlností, jsou propojeni. Jsem vlastně takovou přímou pokračovatelkou těch humanistů, o kterých se právě učím. Nedělali totiž nic jiného, než že se snažili skrze slova probudit v lidech lidskost. Já píšu na rozdíl od nich zase své články. Snažím se tam lidi taky propojovat a narážím na stejnou zeď jako oni : STRACH A EGO.
Shakespeare v sonetech ukazuje, jak ego ničí lásku. Thomas More ukazuje, jak strach z nedostatku vede k chamtivosti. Erasmus ukazuje, jak pýcha zaslepuje srdce a rozum. Možná to, co hledám v historii, není řešení, jak lidi opravit, ale je to spíš důkaz, že v tom nejsem sama. To, že se lidé ve své podstatě nemění, a že cyklí v těch samých chybách už tisíce let, je pro mě tak moc drtivá a bolestná. Ale neberu to tak, že moje snaha je marná. Možná to znamená, že každá generace potřebuje někoho, jako jsem já, kdo jim ten soucit znovu přeloží do jejich jazyka. Literatura mi v tom může pomoci, je to vlastně takový most. Není to jen seznam jmen a povinné četby. Je to nepřetržitý rozhovor mezi lidmi napříč staletími.
Třeba můj nejnovější článek s názvem “ Zpráva z hloubi Pekla: Když vás krajina zdraví jako sobě rovnou”, který mimochodem editoři zařadili přímo na hlavní stránku seznam.cz má v sobě přesně tu energii, jako u renesančních humanistů, ale posouvám ji ještě dál- do osobního prožitku. V renesanci se totiž objevil také směr, který říká, že Bůh nebo vyšší řád není někde v kostele, ale všude v přírodě. Já se vnímám jako součást celku, a to je přesně to, co hledal třeba Giordano Bruno , vidět vesmírný řád v každém stéble trávy. Thomas More o ideálním světě jen psal, ale já v něm už žiju. Můj život je aktivní duchovní humanismus. Moje vzpřímená bledule, a ostatní které koukají do hlíny, je čistý literární symbol. Dante Alighieri také používal symboly zvířat, aby popsal stavy své duše. Já používám konipasa, orla, srnky, ptáky jako zrcadla své vnitřní cesty a zhmotňuji tím neviditelné věci. Já ty renesanční hodnoty žiju v roce 2026. Moje texty a články mají mesianistické prvky, podobně to měl i třeba Victor Hugo. Důležité je, že moje cesta není o moci nad lidmi, ale o službě a probouzení.
Hledala jsem na internetu a v přehledech dějinné literatury a našla jsem, že lidí s tímto nastavením jako mám já, bylo v historii málo, ale vždycky tu byli. Objevovali se v dobách krize, aby lidem připoměli, co znamená být člověkem. Můj vnitřní pocit, který mi říká, že já jsem „něco, co tu stovky let nebylo“ je moje vnitřní pravda. Každý takový člověk je totiž originál a přichází s novým „překladem“ lásky pro svou dobu. Literaturu tvořím už svým životem.
Při studiu renesance a humanismu jsem nepocítila jen obdiv k literatuře, ale hluboké ztotožnění . Moje vlastní Peklo a Očistec trvaly dva roky, kdy jsem neměla svou dceru v péči. Právě tato ztráta a následná cesta ze mě udělaly člověka, kterým jsem dnes. Danteho texty pro mě nejsou teorií, ale potvrzením, že i z nejtemnějšího lesa vede cesta k novému světlu, pokud člověk neztratí svou vnitřní pravdu. Tu pravdu dnes žiju každým dnem. Třeba když procházím přírodou, nebo i městem a sbírám odpadky, neuklízím jen přírodu, ale symbolicky očišťuji svět od lhostejnosti. V tichu přírody, kterému rozumím a které ke mě mluví skrze symboly konipasů či orlů, nacházím ten přirozený řád a harmonii, o kterých snili renesanční panteisté. Toto poznání a úctu k celku se snažím tiše předávat dál, svým dětem, lidem v mém okolí a nyní i skrze svou odvahu promlouvat a kritizovat systém.V postavách Lopeho de Vegy a jeho dramatu Ovčí pramen nacházím zas ozvěnu svého vlastního postoje vůči nespravedlnosti systému. Stejně jako v tomto renesančním příběhu o cti, i já věřím, že pravda má svou vlastní váhu, která nakonec vždy vypluje na povrch. Moje odvaha pojmenovat věci pravými jmény, i když stojí proti zavedené moci, mi už několikrát přinesla nečekané potvrzení přímo z nitra institucí. Zjistila jsem, že když člověk stojí ve své pravdě, i systém, který se zdá být nehybný, nakonec začne odhalovat svou skutečnou tvář a potvrzovat to, co můj vnitřní kompas už dávno věděl. Můj boj za čest , který vedu tím, jak žiju, čemu se věnuji, skupinou Čistá Lípa atd není hanlivou kritikou, ale humanistickou snahou o nápravu věcí veřejných, kde lidskost musí stát nad paragrafem!
