Děsiví, nebo komičtí? Jak vypadali démoni před vznikem moderních hororů

Všechna tři zmíněná jména alespoň s okrajovou znalostí kontextu evokují, že jde o démony. Jak ale lidé na tato jména přišli a jakou podobu mohou démoni mít?

Poněkud bizarní odpověď přináší kniha Dictionnaire Infernal od autora Jacquese Collina de Plancyho, který posbíral veškeré zmínky o démonech a vtěsnal je do jedné rozsáhlé publikace. Kniha je tedy doslova abecedně řazeným seznamem démonů a je zde popsán jejich původ, vzhled a také pekelná funkce.

Není překvapením, že spousta jmen démonů pochází ze starověkých kultur, kde byli tito démoni uctíváni jako bohové.

Když de Plancy knihu vydal poprvé v roce 1818, byla plná skepticismu. Autor zprvu jednoduše pověrám nevěřil. V pozdějších vydáních však kniha měnila svou podobu. Vše bylo uspořádáno tak, aby obsah odpovídal tehdejším teologickým výkladům katolické církve.

Popisuje veškeré démony, kteří byli posbíráni a převzati ze starých náboženství. Autor také využil inkviziční zápisy a záznamy exorcistů, například ze slavného případu údajně posedlých jeptišek ve francouzském Loudunu v 17. století. Jména démonů, která jeptišky v křečích křičely nebo která ze sebe dostali obvinění lidé na mučidlech, de Plancy sebral a zařadil do slovníku jako potvrzené entity.

Při vzniku očistce se středověká scholastika začala více zaobírat vyobrazením pekla a jeho zasazením do „konkrétního místa“. Právě vlivem scholastiky, která vyžadovala logické uspořádání světa, bylo nutné pro očistec nalézt vhodné umístění. Pokud je tedy nebe nahoře a peklo dole, bylo potřeba očistec rovněž někam začlenit. Z tohoto důvodu byl logicky umístěn do sousedství pekla jako jeho další patro či předsíň, s tím rozdílem, že brána očistce není permanentně uzavřena a uzamčena.

Taková interpretace měla na společnost obrovský dopad. Jakmile nově existoval očistec, bylo možné si jej představit jako konkrétní místo. Mohl tak být popisován v literatuře či náboženských textech a různě vykreslován. Očistec ožíval prostřednictvím obrazů hor, údolí a ohnivých řek. Šlo o popisy skutečné krajiny, kterou si mohl každý jasně představit. Tento koncept pomohl církvi vytvořit srozumitelnější řád spásy.

Stejná potřeba vyvstala i s konkrétním určením démonických sil a vybudováním popisu hierarchie démonů.

Asmodeus je démon ničitel. Často bývá ztotožňován se Samaelem a jeho funkcí je dozor nad hernami. Rozsévá rozmařilost a blud. V židovství panuje legenda, že Asmodeus připravil krále Šalamouna o trůn, ale Šalamoun jej nakonec přechytračil, spoutal do řetězů a následně donutil, aby mu pomáhal při výstavbě chrámu. Podle některých rabínů byl pak vyhnán kouřem z rybí žluči z těla mladé Sáry, kterou posedl, a následně byl andělem uvězněn v Egyptě.

„Asmodeus je podle názoru některých onen starý had, který svedl Evu. Židé, kteří ho nazývají Asmodai, z něj udělali knížete démonů, jak je vidět v chaldejské parafrázi. Podle Wieruse je v peklech silným a mocným králem, který má tři hlavy: první se podobá býčí, druhá lidské a třetí beraní. Má hadí ocas, husí nohy a ohnivý dech. Zobrazuje se jedoucí na drakovi, držící v ruce prapor a kopí. Podle pekelné hierarchie je však podřízen králi Amoymonovi.“ (COLLIN DE PLANCY 1863, str. 54-55)

Vymítání Asmodea musí probíhat v pevném postoji. Zásadní je znalost jeho jména, kterým je nutné démona oslovit. Lidem může také rozdávat prsteny a učit je, jak se stát neviditelnými.

„Vyučuje je geometrii, aritmetice, astronomii a mechanickým uměním. Zná také poklady, k jejichž objevení může být donucen; poslouchá ho dvaasedmdesát legií. Bývá také nazýván Chammadai a Sydonai. Asmodeus byl jedním z démonů, kteří posedli Madeleine Baventovou.“ (COLLIN DE PLANCY 1863, str. 54-55)

Je popisován jako velmi mocný velkovévoda pekla. Vypadá jako ošklivý anděl a rád se ukazuje ve společnosti draka, na kterém jezdí. V levé ruce vždy drží zmiji. Je známo, že je vládcem Západu a napomáhá při uzavírání přátelství. Dle některých pramenů by měl být vyvoláván pouze ve středu. Uctívali ho už Sidoňané a Pelištejci. Důkladně vyučuje svobodným uměním a velí čtyřiceti legiím.

„Ten, kdo ho vyvolá, si musí dát pozor, aby si ho nepustil příliš k tělu, kvůli jeho nesnesitelnému zápachu. Proto je prozíravé držet si pod nosem stříbrný magický prsten, který slouží jako ochrana proti odpornému zápachu démonů. Astaroth figuroval v několika případech posedlosti. Podle anglické tradice je zmiňován jako jedno ze sedmi knížat pekla, která navštívila Fausta; zjevil se jako had, který měl ocas zbarvený jako měňavé cihly, dvě velmi krátké nožičky, celé žluté, břicho bílé a nažloutlé, krk kaštanově ryšavý a osten ve tvaru čáry, podobný ježčím, který vyčnívá na délku prstu.“ (COLLIN DE PLANCY 1863, str. 56)

Bael je prvním králem pekla. Jeho území se nachází ve východní části pekelné říše. Často se zobrazuje se třemi hlavami. První hlava patří ropuše, druhá je lidská a třetí kočičí. Má chraplavý hlas. Těm, kdo ho vyvolávají, umožní být bystrými a lstivými a může je rovněž učit neviditelnosti. Velí šedesáti legiím. (COLLIN DE PLANCY 1863, str. 71)

Ačkoliv je Behemoth vysoce postavený démon, bývá i přes toto postavení popisován jako překvapivě těžkopádný a hloupý.

„Jeho síla je v jeho bedrech; jeho doménami jsou obžerství a požitky břicha. Někteří říkají, že je v peklech sklepmistrem a velkým číšníkem. O Behemothovi se mluví v knize Job jako o zrůdném stvoření. Někteří komentátoři tvrdí, že je to velryba, a jiní, že je to slon; ale existovala i jiná monstra, jejichž rasy vyhynuly.“ (COLLIN DE PLANCY 1863, str. 86)

Jeho existence měla být údajně potvrzena při exorcismu Urbaina Grandiera.

Belzebub býval bohem starověkých kanaánských národů (Poznámka autora: Kanaánské národy byly starověké kmeny obývající zhruba od 2. tisíciletí př. n. l. historickou oblast Kanaán, což odpovídá území dnešního Izraele, Palestiny, Libanonu a části Sýrie a Jordánska). Tyto národy jej nejčastěji vykreslovaly jako mouchu, a to z toho důvodu, že měl chránit lidskou úrodu před hmyzem. Dále produkoval věštby, kterým naslouchal král Achazjáš (Poznámka autora: Šlo o starověkého krále severního Izraelského království, který vládl v 9. století př. n. l.).

„Někteří na něj pohlížejí jako na vládce temné říše. Má impozantní vzhled a z jeho tváře vyzařuje hluboká moudrost. Jeden z něj dělá bytost vysokou jako věž; druhý postavu rovnou té naší; někteří si ho představují v podobě hada; jsou i tací, kteří ho vidí v rysech ženy.“ (COLLIN DE PLANCY 1863, str. 89-90)

Jeho postava je nesmírně mohutná. Ve svém pekelném království sedí na obrovitém trůnu.

„Čelo má ovinuté ohnivou páskou, hruď nadmutou, tvář oteklou, oči jiskřící, obočí zdvižené a hrozivý výraz. Má extrémně široké nozdry a na hlavě dva velké rohy; je černý jako Maur: k ramenům má připevněna dvě obrovská netopýří křídla; má dvě široké kachní nohy, lví ocas a dlouhé chlupy od hlavy až k patě.“ (COLLIN DE PLANCY 1863, str. 89-90)

Zápisy o něm se nacházejí již v Šalamounových klíčkách, kde na sebe bral podobu telete nebo velikého kozla s dlouhým ocasem. Často se ukazoval v podobě obrovské masařky. „Faustovi se ukázal oděný jako vůl, se dvěma strašlivýma ušima, vlasy pomalovanými všemi barvami a dračím ocasem.“ (COLLIN DE PLANCY 1863, str. 89-90)

Lucifer dle uspořádání vládne východní části pekla. Při sabatech bývá často vyvoláván pomocí kruhu, v jehož středu je jeho jméno. Není náročný a při rituálech přijímá nicotné oběti v podobě myši. Je považován za knížete pekel s jediným nadřízeným, a to Satanem.

„Říká se o něm, že je někdy šprýmař, a jedním z jeho kousků je, že čarodějnicím bere košťata, na kterých letí na sabat, a tluče je jimi přes ramena; to v roce 1672 dosvědčily čarodějnice z Moiry ve Švédsku.“ (COLLIN DE PLANCY 1863, str. 417)

„Tytéž čarodějnice tvrdily, že na sabatu viděly samotného Lucifera v šedém oděvu, s modrými punčochami a červenými kalhotami zdobenými stuhami. Lucifer velí Evropanům a Asiatům. Zjevuje se v podobě a s tváří toho nejkrásnějšího dítěte. Když se rozzlobí, má planoucí tvář, ale přesto na něm není nic monstrózního. Podle některých je to velký soudce pekel. V litaniích sabatu je vzýván jako první.“ (COLLIN DE PLANCY 1863, str. 417)

Satan je mnohými považován za vládce démonů a pekla. Je to entita, jež měla svrhnout knížete Belzebuba a usednout na jeho trůn.

„Když se andělé vzbouřili proti Bohu, Satan, tehdy vládce části severu v nebi, se postavil do čela rebelů; byl poražen a svržen do propasti. Jméno Satan v hebrejštině znamená nepřítel, protivník. Satan se svou velikostí podobá věži. Není vzýván v litaniích sabatu.“ (COLLIN DE PLANCY 1863, str. 596)

Kromě toho, že je tento démon znám z moderních hororových filmů, je historicky popisován jako okřídlený andělský chlapec, který jede na drakovi. Je mu přisuzována schopnost hledat poklady. Jde o velkého prezidenta pekla, kterého poslouchá třicet legií. (COLLIN DE PLANCY 1863, str. 696)

Jak je vidět, staré démonologické spisy jsou fascinujícím kaleidoskopem představ posbíraných z nejrůznějších starých náboženství. Je na nich krásně vidět, jak dobová teologie postupně přebírala starověká božstva a přetvářela je do podoby démonů, kterým de Plancy ve své knize vtiskl konkrétní vzhled a moc.

Doufám, že Vás tento mysteriózní článek, i přes svou chvilkovou absurditu, bavil. Budu rád, když mi svůj názor napíšete do komentářů! Děkuji, že čtete, a velmi si vážím veškeré Vaší podpory.

Zdroje:

COLLIN DE PLANCY, Jacques. Dictionnaire infernal. Paříž: Henri Plon, 1863.

LE GOFF Jacques. Zrození očistce. Praha: Vyšehrad, 2003.