Příběh Sparťana, který přežil masakr u Thermopyl a stal se vyvrhelem

V minulém článku jsme si říkali, jak skutečně probíhala bitva u Thermopyl (odkaz zde). Tehdy se zde střetlo tři sta spartských válečníků v čele s králem Leonidem a dalšími řeckými spojenci o síle tisíců mužů s invazním vojskem perského krále Xerxa I.

Dle záznamů historika Hérodota tento třídenní odpor Řeků ukončila zrada Trachíňana Efialta, který vedl perské vojsko horskou stezkou do zad Řekům, kteří se mimořádně statečně bránili perské přesile.

Král Leonidas se v bezvýchodně se blížícím obklíčení rozhodl armádu spojenců rozpustit a poslat zpět. Sám se svými Sparťany, sedmi sty Thespijci a čtyřmi sty Thébany na bojišti zůstal, a dodržel tak spartské zákony a věštbu orákula.

Leonidas před závěrečným střetem kromě ostatních spojenců propustil z boje i dva Sparťany, a to hoplíty Aristodéma a Euryta, kteří dle dostupných zdrojů měli trpět vážným zraněním nebo nemocí očí. Tito dva svá zranění léčili v nedaleké vesnici u Thermopyl. Z nich se však pouze Aristodémos rozhodl uposlechnout králův příkaz a z bitvy odešel.

Eurytos se však i přes svou slepotu rozhodl za pomoci svého helótského služebníka vrátit zpět do bitvy. Do finálního odporu se zapojil po boku ostatních a krále Leonida.

Druhým a posledním přeživším z bitvy u Thermopyl byl spartský voják Pantites, který měl před rozhodujícím dnem střetu za úkol doručit zprávu do Thessálie, aby pro krále Leonida získal v závěru boje dalšího spojence. Svůj návrat k Thermopylám však nezvládl včas.

O Pantitovi nejsou žádné podrobnější informace. Podle historika Hérodota se však po návratu do Sparty cítil zostuzen. Byl tamní společností odmítán jako zbabělec a stal se vyvrhelem. Takové společenské vyloučení jej následně dovedlo k tomu, že spáchal sebevraždu oběšením.

Přeživšího Aristodéma nepřekvapivě čekal podobný osud. Okamžitě se po návratu stal vyvrhelem a dostal nálepku zbabělce. Nikterak mu nepomohlo, že pokyn k odchodu dostal od samotného krále Leonida, neboť se vědělo, že jeho spolubojovník Eurytos, trpící stejným hendikepem, se do boje vrátil. Podle historika Hérodota je tedy možné, že za zavržením Aristodéma stojí právě cesta druhého nemocného vstříc smrti.

Sám Hérodotos jeho nové společenské postavení líčí takto:

„Nikdo mu nedal světlo na oheň ani s ním nepromluvil; byl nazýván Aristodémos Zbabělec.“

Na rozdíl od Pantita se Aristodémos nehodlal vzdát života vlastní rukou. Pravděpodobně toužil po očištění a hrdinné spartské smrti. Sám padl roku 479 př. n. l. v bitvě u Platají. Právě v této bitvě očistil své jméno a opět získal odvahu. Bojoval zde s tak neuvěřitelnou zuřivostí, že jeho hrdinná smrt a urputný boj jeho pověst vykoupily.

I přes svůj obrovský zápal do boje však nebyl více oceněn za statečnost. Nejspíš se tak stalo proto, že vyrazil až moc bezohledně vpřed z falangy. To nebylo ze strany Sparťanů nikterak ceněno. Nebylo to totiž ku prospěchu bojového tělesa.

Tato bitva znamenala poslední pozemní střet druhé perské invaze do Řecka. Odehrála se mezi Řeky a Peršany. Peršané před tímto střetem utrpěli porážku v námořní bitvě u Salamíny, přičemž jejím výsledkem bylo, že se musel král Xerxes se značnou částí svého vojska stáhnout. Zbytek armády pod vedením svého generála Mardonia však na místě nechal, aby Řeky zničil.

Podle historiků Řekové nashromáždili obrovské vojsko. Počty hovoří až o čtyřiceti pěti tisících mužů, včetně elitních a prakticky celoživotně cvičených spartských válečníků. Do tohoto vojska samozřejmě spadaly i oddíly spojenecké, tedy hoplíté z Athén, Megary, Fliúntu, Platají, Chalkidy, Korintu a další.

Oproti tomu perské vojsko mohlo disponovat převahou dva ku jedné, mělo tedy okolo devadesáti až sta tisíc mužů. Tato armáda byla složena ze spojenců Peršanů a vojáků podrobených států.

Bitva se odehrála roku 479 př. n. l., a to poblíž řeckého města Plataje. Právě zde se rozhodla rozvinout tábor perská armáda, která jej dobře opevnila. Řekové své síly postupně přesouvali k Platajím z Peloponésu. Opevněný perský tábor však ovlivnil průběh bitvy, přičemž se Řekové odmítli pustit do boje v podmínkách ideálních pro Peršany, a proto vyčkávali.

Je potřeba zmínit, že toto vyčkávání bylo obrovským logistickým problémem pro obě strany. Vezmeme-li v potaz velikosti armád, je jisté, že spotřebovaly denně až 95 tun obilí a potravin. Zároveň byl problém vojáky zásobit pitnou vodou.

Během této doby tak Peršané podnikli několik útoků na řecké zásobování a podařilo se jim ho úplně zastavit. Výsledek byl znatelný již dvanáctý den vyčkávání, kdy se pro Řeky pozice stávala poměrně neudržitelnou. Řecké velení proto rozhodlo o nočním ústupu k místu zvanému „Ostrov“, kde by armáda získala přístup k vodě, ochranu před jízdou a kontrolu nad horskými průsmyky se zablokovanými zásobovacími kolonami.

Řekové začali provádět ústup poněkud neorganizovaně a chaoticky. Nejprve se v noci rozhodl ustoupit střed vojska, jenž byl složen z oddílů menších řeckých měst. Ty ustoupily nejdále. Athéňané čekali na Sparťany a zahájili přesun o něco později. Když se dali na pochod, byli napadeni Thébany, což byli řečtí spojenci perského vojska. Zde vznikla téměř samostatná fronta a probíhal tvrdý boj ve falangách mezi hoplíty.

Sparťané zahájili ústup jako poslední. Vinu na tom nesl jeden z velitelů, který odmítl v noci ustoupit. Viděl v tom slabost a zbabělost. To paradoxně řeckému vojsku pomohlo, neboť perský generál v tomto chaotickém přesunu spatřil příležitost, a nechal tak spustit plný útok na Sparťany. Ti byli totiž absolutně izolováni, jelikož Athéňané sváděli tvrdý boj s Thébany.

Sparťané museli nejprve čelit úderům jízdy, která je donutila zastavit a zformovat obrannou pozici. Jízdu pak vystřídala pěchota „Nesmrtelných“, jež na formaci pálila šípy a vztyčila na bojišti hradby z proutěných štítů. Mezitím si perská jízda oddechla, nabrala opět velké množství šípů a takto postupně rotovala po bojišti.

Sparťané se pokusili přivolat Athéňany, aby jim poskytli krytí, avšak ti vedli těžký boj na druhé frontě. Z tohoto důvodu zavelel spartský generál k protiútoku. Právě v tento moment vyběhl Aristodémos ze spartské falangy, vrhl se mezi Peršany jako smyslů zbavený a v zuřivém boji padl.

Vzápětí se podařilo prolomit perskou linii. Následoval tvrdý boj zblízka – vojáci v předních řadách do sebe naráželi štíty a bodali kopími, zatímco zadní řady přes hlavy spolubojovníků házely kameny. Peršané bojovali statečně, dokonce holýma rukama chytali spartská kopí, ale neměli těžkou bronzovou zbroj jako Sparťané. Zlom nastal, když Sparťan Aeimnéstos zasáhl perského velitele Mardonia kamenem do hlavy a zabil ho.

Po smrti Mardonia vypukla mezi Peršany panika a utekli zpět do svého dřevěného opevněného tábora. Sparťané a Tegejci je pronásledovali až k němu. Mezitím však Athéňané porazili Thébany na druhé straně bojiště a dorazili Sparťanům na pomoc. Společně hradbu prolomili a obklíčené Peršany pobili. Podle Hérodota přežily pouze tři tisíce perských vojáků.

Vítězstvím v této bitvě tak skončila druhá perská invaze do Řecka.

Velmi děkuji, že čtete. Vážím si také veškeré podpory.

Zdroje:

Hunt, Peter (1997). „Helots at the Battle of Plataea“. Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. 46 (2: 2nd Quarter): 129–144. JSTOR 4436459

Hogewind, The ocular disease of Aristodemus and Eurytus 480 BC: diagnostic considerations. International Ophthalmology. 33: 107–9. doi:10.1007/s10792-012-9638-x. 23404726. 23654179

The History of Herodotus. Translated into English by G. C. Macaulay.

Sacks, Kenneth S. (1976). „Herodotus and the Dating of the Battle of Thermopylae“. The Classical Quarterly. 26: 232–248.

Herodotus (2003). The Histories. Aubrey de Sélincourt (trans.). Penguin.

Barkworth, Peter R. (1993). „The Organization of Xerxes' Army“. Iranica Antiqua. XXVII: 149–167. doi:10.2143/ia.27.0.2002126