Článek
Projela jsem sousední zemi na východě křížem krážem i dokola, nachodila kilometry po horách i pohořích, vypila desítky káv v kavárnách příjemných měst. Sjížděla jsem na Pltích Dunajec a zdolávala žebříky ve Slovenském ráji, lyžovala v Tatrách a opalovala se na Šíravě, byla jsem na Dukle i v muzeu Andyho Warhola v Medzilaborcích.
Mé dítě si v Bratislavě dokonce pořídilo byt a našlo skvělou práci. Po zvolení Igora Matoviče v minulých volbách se syn vzdal obojího. Byt pronajal a žije v jiné zemi.
„Mami, to bude děsný průšvih,“ vysvětloval tenkrát. Divila jsem se, proč opouští dobré místo a krásný byt, sotva zařízený. „Tam to brzy nebude k žití,“ řekl.
Na jeho slova došlo do tří let a Slovensku zbývají do předčasných voleb dva dny. Dost to vypadá, že zvítězí prokremelský populista Fico.
„Takže dojde na prodej bytu,“ říkám.
„Je to beznadějné, tam už se nevrátím,“ přikyvuje potomek smutně a dodává, že se mu ozývají přátelé, kteří už také balí kufry.
Mám v různých místech Slovenska přátele. Neptám se jich, jak budou volit, i když něco tuším. To se pozná z rozhovorů. Někteří mají jasno, chtějí udržet statut proevropské, protiválečné země, jiní váhají, zda „to opět nedat Ficovi.“
„Můžeš mi to vysvětlit?“ ptám se. „Zapomněla jsi, co všechno se dělo, když vládl, a proč musel jít do opozice?“
„Ale aspoň vládl, nebyl takový chaos a také myslel na nás.“
„Jak na vás myslel?“ ptám se. „Kdyby myslel, nebyli byste tak naštvaní. Stát by nebyl v takovém rozkladu, v jakém je. Copak nevíš lépe než já, jaká je u vás situace třeba ve zdravotnictví?“
Poslední odpovědí je mi pokrčení rameny a výraz ve smyslu: Co je ti vůbec do toho? Je to moje země…
Však víc nedorážím. Kupuju knihu Petra Brádyho Fico Posadnutý mocou, přečtu a nabízím kamarádce.
Nebude to číst, ví své.
Nebude jí vadit oligarchický a mafiánský stát.
Budiž, je to její věc, je to věc našich sousedů. Nemám právo to hodnotit ani odsuzovat. Zajímat se a sledovat však smím. A tak sleduji.
Každý mohl v těchto dnech vidět hřímajícího Fica s nenávistným výrazem a slyšet, jak huláká, s kým vším si to vyřídí, jen co vyhraje. A přestane pomáhat Ukrajině!
To bude mít kremelský agresor radost.
Ukáže se, že možná bude jediný.
Ukáže se rovněž, že tohle nebyla, pokud se tak stane, dobrá volba.
Stát mají vést politici, kteří mají své voliče rádi aspoň z poloviny svého nasazení.
Slováci si užili své s Mečiarem. Vypadalo to, že pochopili, že vůdci nikdy svým voličům blahobyt nepřinesou, ti myslí jen na sebe. Dvakrát si dokonce zvolili skvělé prezidenty a teď „to hodí kmotru mafie?“
Problém je, že je zklamali i demokraté, vedení chaotickým Matovičem. Že by si ale kvůli jednomu ego maniakovi opět vybrali někoho, kdo už měl coby premiér po tři volební období možnost dát zemi, co potřebuje. Copak ti lidé nevidí především jeho podíl na chudnoucí zemi?
No nic, jsou to jen a jen mé otázky, při nichž se mi vybavují týrané ženy, kryjící manžela, jenž je mlátí. Nebo rukojmí, kteří si tak zvyknou na zacházení se svými vězniteli, že začnou trpět tzv. Stockholmským syndromem.
V sobotu v noci to budu mít buď potvrzeno, nebo vyvráceno - v tom případě se třeba můj syn nebude muset vzdávat bytu v krásném hlavním městě na Dunaji, kde jsou mimochodem, nebo dosud byly, ty nejlepší vánoční trhy.
