Článek
Tajemství Belle da Costa Greene (1879 – 1950), svého času nejlépe placené ženy USA, padlo až víc než padesát let po její smrti.
Až do roku 1964 se při všech sčítáních lidu obyvatelé Spojených států amerických dělili pouze do dvou skupin: white or colored podle pravidla „jedné kapky krve“, kdy ke vzniku „barevné“ rodové linie stačil jediný africký předek. Prominentní členka newyorské společnosti Belle da Costa Greene se zrušení tohoto pravidla nedožila. Proto za sebou celý svůj život zametala stopy, odmítala odpovídat na jakékoliv otázky o svém životě. Nehlásila se ke svému otci, který byl významným veřejným aktivistou a prvním černošským absolventem Harvardu (mimochodem se stejně světlou pletí jako ona i jeho další děti). Na konci svého života zničila všechny své písemnosti: deníky, dopisy, dokumenty, fotografie. Opakovaně prohlašovala: „To přece nemá žádný význam.“ Její tajemství bylo definitivně odhaleno až v roce 2007.
„Dovol mi, ať se ti svěřím s jedním tajemstvím, má lásko. Pokud mě budeš milovat i potom, zjistíš, že je to navzdory tomu, co dělám, navzdory tomu, co říkám, a navzdory tomu, co di myslím.“ (Belle da Costa Greene v dopise svému milenci Bernardu Berensonovi, slavnému znalci a historikovi umění, duben 1909)
Georgetown byl na konci 19. století černošskou čtvrtí, kde žila i prominentní rodina doktora Fleeta. Ten mimochodem vystudoval medicínu za peníze soukromé společnosti, která chtěla odsunout všechny černochy zpět do Afriky a potřebovala na tuto misi lékaře. Ani jeden ze tří jimi podporovaných studentů USA nikdy neopustil.
Fleetovi byli míšenci, v jejich rodinách se rasy křížily po mnoho generací, takže mnoho z nich mělo světlou pleť i vlasy a modré nebo zelené oči. Také jejich dcera Genevieve, vynikající klavíristka, provdaná za slovutného profesora Richarda Theodora Greenera.
Richard byl podle zákona jedné kapky krve prvním černošským studentem, který absolvoval Harvard, a prvním černým profesorem se stálým místem na katedře filozofie na univerzitě v jižanském státě. Prvním a ve své době jediným černochem, jehož právnické vzdělání uznal Nejvyšší soud státu Jižní Karolína, takže mohl vykonávat právnickou praxi.
Doba mu přála: v roce 1865 bylo v USA zrušeno otroctví a americká vláda přiznala bývalým otrokům volební právo i občanskou rovnost. To ale trvalo jen dvanáct let, po roce 1877 opět nesměli černoši jezdit stejnými vlaky jako bílí, vyskytovat se na stejném veřejném prostranství, navštěvovat stejné restaurace, divadla a samozřejmě také univerzity. Do této doby se narodila Belle i její čtyři sourozenci.
S rodiči se přestěhovali do New Yorku, který oficiálně neuznával segregační zákony, i když rasismus byl všudypřítomný. Když byl Richard Theodore Greener jmenován velvyslancem ve Vladivostoku, mimochodem prvním černošským diplomatem vůbec, rodina se rozpadla. Odchod otce byl pravděpodobně posledním krůčkem, který Genevieve postrčil k tomu, čemu se tehdy říkalo „passing“ – popřít svůj původ a nadále žít jako běloši. Kromě toho, že to bylo protizákonné, znamenalo to zpřetrhat veškerá pouta s rodinou v Georgtownu, zapomenout na manžela a otce svých dětí a změnit si jméno. Belle nebylo ještě dvacet, když přichází na scénu aristokratická rodina van Vliet da Costa Greene. Belle se celoživotně snažila údajnými předky, portugalskými šlechtici da Costa, vysvětlit svou tmavší pleť, nepoddajné vlasy a nezkrotnou povahu.
„Jaký je se mnou problém? Je jím má zvědavost. neukojitelná, nezvladatelná – nemám-li rovnou říct naprosto šílená – touha všechno poznat. Poznat celý vesmír, tím myslím celý svět. Poznat lidi, všechny. Poznat všechny emoce. poznat všechny možné lidské vztahy, ať už jsou božské nebo pekelné.“ (Belle da Costa Greene v dopise Bernardu Berensonovi, 1910)
V roce 1903 získala Belle svůj první pas, v němž bylo falešné datum i místo narození: 26. listopadu 1885 v Alexandrii ve Virginii. Dokument jí otevíral cestu ke svobodě. Pro Belle to znamenalo mezi knihy, které milovala už od malička. V roce 1900 absolvovala kurz katalogizace, našla si stáž v jedné ze svou veřejných knihoven v New Yorku a odtud dostala doporučení do knihovny Princetonské univerzity v New Jersey.
Uvědomovala si, jaká privilegia má: jako bílá mohla pracovat a svobodně navštěvovat přednášky, jako bílá patřila k elitě. Díky tomu potkala Juniuse Spencera Morgana, vášnivého bibliofila a synovce všemocného a pohádkově bohatého magnáta J. P. Morgana. Junius ji svému strýci doporučil jako knihovnici jeho osobní knihovny. Belle rozšiřuje velkou sbírku raritních knih a rukopisů, organizuje výstavy pro veřejnost a buduje vztahy s antikváři a vědci.
Po Morganově smrti v roce 1913 pokračovala Belle Greene ve své práci a když J. P. Morgan mladší v roce 1924 založil Knihovnu J. P. Morgana jako veřejnou instituci, byla jmenována její první ředitelkou. Funkci vykonávala až do svého odchodu do důchodu v roce 1948.
Postupně se stala vyhledávanou odbornicí na vzácné tisky, obávanou soupeřkou na dražbách v elitních aukčních síních a miláčkem newyorské i evropské smetánky. Ve skutečnosti je však tato oslnivá, vážená a uznávaná dáma, nejlépe placená žena v USA, z pohledu zákona jen sprostou podvodnicí.
„Zažil jsem srážku s bludnou hvězdou… Nevím, jaké barvy bylo to letící slunce. Černé? Purpurové? Nebo snad, jak se mi zdá, oslnivě zlaté? Ať je to, jak chce, je zázrak, že jsem po tom setkání stále naživu!“ (Bernard Berenson v dopise příteli N. Hapgoodovi, léto 1911)
Belle milovala knihy a svoji rodinu. Přestože pět sourozenců Greenerových kdysi přísahalo, že nebudou mít děti, jejichž vzhled by mohl prozradit jejich tajemství, nejmladší sestra Teddy se provdala a porodila dvě děti. Prvorozeného syna Bobbieho, jehož otec zemřel ještě před jeho narozením, nedokázala v depresi vychovávat, tak se tohoto úkolu ujala Belle. Učila ho a podporovala, zapsala do nejlepších škol, vláčela po muzeích i operách. Robert Mackenzie Leveridge ml. byl jejím nejlepším společníkem a největším miláčkem.
Po vzájemné dohodě se babička, matka a teta rozhodly zatajit jemu i jeho sestře pravdu o původu rodiny. Vyrostl jako privilegované dítě z vyšší vrstvy, v roce 1941 se přihlásil k letectvu. O to větší byl jeho šok, když bohatý a konzervativní otec jeho snoubenky Niny Taylorové odmítl v roce 1942 jeho žádost o její ruku. Soukromá detektivní kancelář pro něj zjistila, že dědečkem Roberta byl černošský aktivista Richard Greener. Belle to razantně popřela.
Richard narukoval do Evropy, stal se jedním z nejoblíbenějších a nejodvážnějších letců své eskadry. 3. srpna 1942 si vpálil kulku do hlavy poté, co dostal dopis od své snoubenky. Nina v něm jedním dechem psala, jak ho miluje, a zároveň odsuzovala jeho černošství a požadovala, aby se nechal vykastrovat. Neumí si však představit, že nebude matkou, proto musí Robert souhlasit s anonymním dárcem a zavázat se, že bude děti vychovávat jako své vlastní. Dopis cestou k adresátovi otevřela britská cenzura a sdělila jeho obsah vrchnímu velení letectva americké armády v Evropě. Robertovi hrozilo, že ho americké vojenské úřady vyloučí z jeho pluku, oddělí od jeho kamarádů a pošlou bojovat do černošské jednotky. Proto raději zvolil smrt.
Niny dopis uložil u přítele, který nikdy nenašel odvahu předat ho Belle. Armáda odmítla rodině sdělit cokoliv bližšího o okolnostech Robertovy sebevraždy.
Belle se ze smrti svého synovce nikdy nevzpamatovala, utrpěla několik záchvatů mrtvice a později ochrnula. Přede všemi tajila, že spáchal sebevraždu a prosadila, aby se jméno Roberta Mackenzie Leveridge ml. objevilo mezi studenty Harvardu, kteří padli za vlast. Nikdy se s jistotou nedozvěděla důvod jeho smrti, ale musela jej tušit. Rodina Niny Taylorové tajemství rodiny Greenů s ohledem na vlastní pověst nikdy nezveřejnila.
Belle da Costa Greene zemřela 10. května 1950 na rakovinu. Bylo jí 71 let, avšak v dokladech měla zapsáno o patnáct let méně. Proto pastor nad hrobem bědoval, že odešla v nejlepších letech.
Teprve roku 1999 zjistila historička Jean Strouseová při pořizování rešerší ohledně života J. P. Morgana skutečné datum a místo Bellina narození: bylo to 26. listopadu 1879 ve Washingtonu D. C. Ve své knize věnované velkému finančníkovi odhalila i její pokrevní příbuzenství s Richardem T. Greenerem. Teprve v roce 2007 vyšel první životopis Belle da Costa Greene.
Nyní její barvitý osud zpracovala francouzská spisovatelka Alexandra Lapierre v knize Slečna Belle Greene, kterou vydalo nakladatelství Argo. Stojí za to se o této u nás neznámé ženě dozvědět víc – o jejích vztazích s otcem a synem Morganovými, jejích láskách, práci i vztazích uvnitř rodiny.
Alexandra Lapierre: Slečna Belle Greene. Přeložila Jana Chartier
