Článek
Možná máš pocit, že jsi úplně mimo. Že stojíš na křižovatce a nevíš, kam dál. Že všechno, co děláš, je jen špatně. Pravda je ale jednodušší: žádná cesta není ztracená. Každá tě vede přesně tam, kam má – i když to teď vypadá jako chaos.
Čekáme na jasné znamení. Na tu jednu cestu, která je správná. Ale žádná jedna správná cesta neexistuje. Některé cesty jsou hladké a příjemné, jiné jsou trnité a bolí. Ale všechny tě formují a všechny ti dávají kus odpovědi na otázku „kdo jsem“.
Poznáš to podle toho, že se uvnitř uklidníš, i když máš strach. Že se začnou objevovat náhody a lidé, které potřebuješ. Že se cítíš živá, i když je to těžké. Že přestáváš stát na místě a rosteš.
A když jsi mimo? Energie ti mizí mezi prsty, jsi vyčerpaná i po odpočinku, všechno tě stojí dvojnásob úsilí, vztahy se hroutí a ty se ztrácíš sama sobě. Ale i tohle není špatně – někdy prostě musíš zůstat na cestě, která tě drtí, dokud si neuvědomíš, že je čas se otočit.
Když nevíš, kam dál, začni malými kroky. Zastav se. Napiš si, co cítíš. Všímej si těla – často ti řekne dřív než hlava, jestli jsi v souladu. A dovol si zkoušet a chybovat, protože každá volba tě něco naučí.
Poslední dny jsem měla pocit, že se topím. Že jsem ztratila směr. Až dnes mi došlo, že to nebyl konec, ale přechod. Že i temnota je součástí cesty – tlačí tě k tomu, abys rozsvítila vlastní světlo.
Správná cesta není ta, která je snadná. Je to ta, která tě probouzí. I kdyby to bolelo, vede tě blíž k sobě. A někdy to největší světlo najdeš právě ve chvíli, kdy sis myslela, že už nic nesvítí.
