Článek
Ráno. Budík zvoní. Tělo těžké jako olovo. V hlavě seznam úkolů: výroba, audity, rizika, e-maily, lidi. V duši prázdno.
Rozsvítím světla v laboratoři a celé to znovu rozjedu. Všichni vědí, že se na mě můžou spolehnout. Že když přijde průšvih, vyřeším ho – bezbolestně, pro ně. Poskytnu rameno na vyplakaní, i když sama padám na kolena. A nikdo nevidí, že i doma jedu na autopilota – úkoly, večeře, praní, úsměv pro děti, trpělivost pro manžela, který depresy léčil tvrdým alkoholem.
A já? Já už tam někde v tom procesu nejsem.Prošla jsem si úspěchy, na které jsem pyšná. Zvedla jsem laboratoř na úroveň SVP, ustála audity, rozjela akce pro veřejnost, přednášela, tvořila. Prošla jsem si úspěchy, na které jsem pyšná. Zvedla jsem laboratoř na úroveň SVP, ustála audity, rozjela akce pro veřejnost, přednášela, tvořila.
Byla jsem pilířem pro dceru, když jí odešel otec i babička – kterou jsem dodnes neměla čas pořádně oplakat a ta bolest mě stále hlodá.
Byla jsem máma s něžnou náručí pro nevlastního syna.
Ale prošla jsem i pády – brečela na záchodě, hádala se doma, přemýšlela, jestli tohle je fakt život, který chci. Jestli chci vůbec další den.
Zažila jsem radost i zoufalství, lásku i vztek, dny, kdy jsem byla hrdá máma, i dny, kdy jsem měla chuť utéct.
A pak přišlo ráno, kdy se mi levý malíček na noze stáhl do křeče. Kulhavá chůze mi připomněla, že kulhám i v životě. Moje tělo řeklo: „Stop. Už ne.“
Tak jsem udělala krok ven. Nejen z laboratoře, ale z celé továrny v sobě. Do divočiny. Do prázdna. Do hluboké vody, ze které mám panický strach. Do života, který není předpis, ale proces.
Nohy se mi třásly. Zakopávala jsem. Někdy se vracela zpět. Ale zjistila jsem, že i tam, uprostřed chaosu, dokážu držet svůj vlastní oheň. A tentokrát hřeje i mě.
Bylo to jako najít opuštěné dítě v lese. A to malé, ustrašené dítě z divočiny? To jsem já.
