Od dvora k revoluci: tragický osud Marie Antoinetty

Poprava trvala jen několik sekund. V říjnu 1793 dopadla na pařížském Náměstí svornosti čepel gilotiny a ukončila život ženy, která se stala jednou z nejznámějších panovnic evropských dějin. V revoluční Francii tehdy nebyly popravy ničím neobvyklým, ale tentokrát šlo o bývalou královnu. Marii Antoinettu, nejmladší dceru Marie Terezie.

Když kat Henri Sanson zvedl její hlavu, dav propukl v nadšený křik. Skandovalo se „Ať žije republika“ a „Ať žije svoboda“. Pro mnohé přítomné to byl okamžik zadostiučinění. Symbolický konec nenáviděné monarchie.

Marie Antoinetta šla na popraviště klidně. Bez odporu, bez hysterie. Při výstupu na lešení omylem šlápla katovi na nohu a okamžitě se omluvila. Právě tato věta bývá považována za její poslední slova. Nepronesla žádný projev k lidu, na rozdíl od svého manžela Ludvíka XVI., popraveného o devět měsíců dříve. Spolupracovala při přivazování k desce a čepel dopadla krátce po poledni.

Její tělo bylo ještě téhož dne převezeno na hřbitov Madeleine a pohřbeno v neoznačeném hrobě. Žádný obřad, žádná důstojnost. Jen rychlé ukončení existence ženy, která ještě před několika lety patřila k nejmocnějším osobám Evropy.

Cesta k popravě byla dlouhá a plná ztrát. Poslední měsíce života strávila Marie Antoinetta v naprosté izolaci, pod nepřetržitým dohledem a bez jakéhokoli soukromí. Ve věznici Conciergerie ji hlídali vojáci ve dne i v noci. Neměla prostředky na psaní, neměla jistotu, co se děje s její rodinou, a prakticky žádný kontakt s okolním světem.

Nejprve přišla o manžela. Král Ludvík XVI. byl popraven v lednu 1793. Jejich vztah nebyl jednoduchý, ale v posledních letech k sobě měli blízko a Marie po jeho smrti skutečně truchlila. Jenže tragédie pokračovala.

Další ranou byla smrt její blízké přítelkyně, princezny de Lamballe. Ta s ní sdílela vězení a zůstala jí věrná i v době revoluce. Když odmítla veřejně odsoudit monarchii, byla vydána davu. Rozzuření Pařížané ji zavraždili a její hlavu napíchli na píku, kterou přinesli přímo pod okna královniny cely. Šlo o demonstrativní akt brutality, který měl Marii psychicky zlomit.

Nejbolestnější okamžik ale teprve přišel. V noci 3. července 1793 dorazily do vězení Temple stráže, aby jí odebraly syna. Chlapec se jí s pláčem vrhl do náruče a Marie ho odmítala vydat. Nepovolila ani pod hrozbou násilí. Ustoupila až ve chvíli, kdy vojáci pohrozili zabitím její dcery. Syn odešel a už ho nikdy neviděla. Podle svědectví bylo ještě dlouho slyšet jeho zoufalý pláč z místnosti, kam ho přemístili.

Stres a vyčerpání se podepsaly i na jejím vzhledu. Ve 37 letech výrazně zestárla, zhubla a vlasy jí údajně zešedly.

Marie Antoinetta se narodila 2. listopadu 1755 jako patnácté dítě císařovny Marie Terezie. Ve čtrnácti letech byla provdána za francouzského následníka trůnu Ludvíka. Opustila rodnou Vídeň a ocitla se ve Versailles — prostředí plném přísné etikety, intrik a politických her.

Manželství ovšem nezačalo dobře. Ludvík nebyl schopen navázat intimní vztah a několik let zůstalo nenaplněné. Pravděpodobně kvůli zdravotnímu problému. Situace se změnila až po zásahu Mariina bratra Josefa II., který s Ludvíkem otevřeně hovořil. Po devíti letech se manželství podařilo naplnit a narodily se čtyři děti včetně vytouženého dědice.

Přesto zůstali povahově rozdílní. Ludvík byl uzavřený, nesmělý a největší radost mu přinášelo zámečnictví. Marie byla společenská, energická a hledala zábavu. Postupně si začala vytvářet vlastní okruh přátel a vlastní způsob života.

Po nástupu na trůn roku 1774 se mladá královna rychle stala módní ikonou. Extravagantní účesy dosahovaly výšky až desítek centimetrů, róby stály obrovské částky a dvorský život byl plný plesů, divadel a hazardních her. Veřejnost začala její styl života vnímat jako symbol přepychu v době, kdy země čelila finanční krizi.

Vznikla přezdívka „Madame Deficit“. ituaci zhoršovala propaganda i pomluvy. Připisoval se jí výrok o koláčích místo chleba, ačkoli historici považují jeho autorství za nepravděpodobné. Šířily se také historky o milostných aférách, sexuálních skandálech a údajné zvrhlosti. Většina těchto obvinění nebyla nikdy prokázána, ale veřejné mínění už bylo ovlivněno.

Královna se zároveň ocitala v paradoxní situaci. Když nosila jednoduché šaty, kritizovali ji výrobci luxusních oděvů. Když se oblékla honosně, byla obviňována z plýtvání. Pokud rozdávala jídlo, označovalo se to za pokrytectví. Negativní obraz se postupně upevňoval bez ohledu na realitu.

V zahradách Versailles si nechala vybudovat soukromé útočiště — Malý Trianon a později vesničku Hameau de la Reine. Šlo o stylizovaný venkov s domky s doškovými střechami, mlýnem, mlékárnou a hospodářstvím. Interiéry však byly luxusní a místo sloužilo především pro společenské akce.

Marie zde někdy hrála roli venkovanky, dojila krávy a hostila přátele. Přístup byl přísně omezený, což podporovalo další pomluvy. V době hospodářských problémů Francie působila tato stylizovaná idyla jako provokace a přispívala k rostoucí nenávisti vůči královskému páru.

Významnou postavou v jejím životě byl švédský šlechtic Axel von Fersen. Z dochovaných dopisů je zřejmé, že mezi nimi existovalo silné citové pouto a historici předpokládají, že byli milenci. Fersen se podílel na plánování útěku královské rodiny z Francie. Pokus ale skončil neúspěchem a definitivně zhoršil jejich situaci.

Jejich vztah trval přibližně deset let, i v době, kdy oběma hrozila smrt. Fersen nakonec zemřel násilně roku 1810 ve Švédsku. Stal se obětí politické hysterie, která vypukla po náhlé smrti švédského korunního prince Karla Augusta. Ve společnosti se rychle rozšířilo podezření, že princ byl otráven, a část veřejnosti začala obviňovat právě Fersena a jeho okolí z účasti na spiknutí. Když se 20. června 1810 účastnil pohřebního průvodu ve Stockholmu, dav ho poznal a napadl. Situace se během několika minut změnila v brutální lynčování. Fersen byl opakovaně bit, strhán z kočáru a těžce zraněn. Přítomní vojáci prakticky nezasáhli a nechali násilí pokračovat. Na následky zranění krátce poté zemřel. Ironií zůstává, že muž, který se snažil zachránit francouzskou královnu před revolučním davem, nakonec sám zahynul podobným způsobem.

Roku 1789 vypukla Francouzská revoluce. Královská rodina byla donucena opustit Versailles a žila pod dohledem. Po neúspěšném útěku byla jejich situace neudržitelná. Roku 1793 byl nejprve popraven král a o devět měsíců později i Marie Antoinetta.

Ve své době byla považována za jednoho z největších nepřátel národa. Revoluční propaganda z ní vytvořila symbol všeho, co bylo na monarchii nenáviděno.

Po popravě bylo tělo převezeno na hřbitov Madeleine a pohřbeno jako „vdova Capetová“. Ostatky zůstaly v neoznačeném hrobě až do obnovy monarchie. Po roce 1815 byly exhumovány a přeneseny do baziliky Saint-Denis, tradičního pohřebiště francouzských králů, kde dnes stojí pamětní sochy královského páru.

Marie Antoinetta byla dlouho symbolem rozmařilosti a odtržení od reality. Moderní historiografie její obraz zmírňuje a ukazuje ji spíše jako politicky nezkušenou ženu, která se ocitla v mimořádné krizi a postupně se stala obětním beránkem revoluce.

Její život tak představuje výrazný kontrast mezi luxusem Versailles a násilným koncem během revoluce. Dítě odtržené z dětství a cestu, která z ní udělala jednu z nejznámějších postav evropských dějin.

Zdroje: