Článek
„Ukažte mi, který z nich je člověk.“
Takovou otázku měl podle pozdějších svědectví položit německý kancléř Otto von Bismarck před expozicí, kde byl vedle gorily vystaven černoch. Není jisté, zda se to skutečně stalo.
O několik desetiletí později stojí v bronxské zoologické zahradě Ota Benga. Je mu asi třiadvacet let, pochází z Belgického Konga a návštěvníci si ho prohlížejí poblíž pavilonu primátů. Zoologická zahrada jeho přítomnost vysvětluje jako příležitost ke studiu lidského vývoje. Afroameričtí duchovní protestují, ředitel zoo kritiku odmítá a davy přicházejí dál. Píše se rok 1906.
Ota Benga nebyl první a ani zdaleka ne poslední. Ve druhé polovině 19. století vznikaly po Evropě a Severní Americe etnografické výstavy, kde návštěvníci sledovali obyvatele vzdálených zemí při práci, jídle nebo náboženských obřadech. V Paříži přitahovaly miliony lidí, v Hamburku vznikaly celé vesnice a během ženevské národní výstavy žilo několik ulic od centra přes dvě stě Senegalců.
Když se lidé stali exponáty
Kardinál Hippolytus Medici měl v 16. století sbírku, kde vedle exotických zvířat žili také lidé různých národností. Dobové záznamy uvádějí Afričany, Turky i obyvatele Asie. O více než sto let později vystavoval anglický mořeplavec William Dampier v Londýně muže z ostrova Miangas, kterého přivezl z jihovýchodní Asie. Podobné případy byly dlouho spíš zvláštností určenou aristokratům než zábavou pro širokou veřejnost.
To se změnilo v 19. století. Evropa rozšiřovala koloniální území a současně rostla poptávka po všem, co působilo neznámě. Do evropských přístavů nepřiplouvaly jen lodě se surovinami nebo exotickými zvířaty. Přiváželi se i lidé. Nejprve jako kuriozity, později jako součást organizovaných výstav.
Návštěvník si koupil vstupenku a procházel kolem chýší postavených tak, aby připomínaly africké nebo arktické vesnice. Uvnitř žily celé rodiny. Vařilo se, vyráběly se předměty, probíhaly obřady. Kulisy měly navodit dojem běžného života tisíce kilometrů od Evropy, i když vznikly několik ulic od centra Paříže nebo Hamburku. Podobu tohoto běžného života určovali organizátoři.
Pohlednice z roku 1906 zachycující tzv. senegalskou vesnici na mezinárodní výstavě v Amiens, kde vystavovaní lidé skákali do vody pro mince házené návštěvníky. Šlo o součást koloniálních a etnologických expozic označovaných zpětně jako „lidské zoo“.
Muž, který z lidských výstav udělal byznys
Jedním z lidí, kteří proměnili vystavování cizích kultur v masovou atrakci, byl německý obchodník se zvířaty Carl Hagenbeck. Roku 1874 uspořádal výstavu Sámů, později následovali Núbijci nebo Inuité. Hagenbeck budoval celé kulisy: obydlí, pracovní nástroje, zvířata i prostředí, které mělo připomínat domov vystavených lidí. Návštěvník si nekupoval pohled na jednotlivce, ale představu života mimo Evropu.
Zájem byl tak velký, že podobné expozice rychle pronikly do dalších měst a začaly být součástí zoologických zahrad i světových výstav. V pařížské Jardin d’Acclimatation se po otevření etnografických expozic zvýšila návštěvnost během jediného roku přibližně na milion lidí. Mezi lety 1877 a 1912 zde proběhlo kolem třiceti podobných výstav.
Carl Hagenbeck a Hirsi Ige se svou somálskou skupinou, kolem roku 1895.
Paříž, 400 vystavených lidí a miliony návštěvníků
Světová výstava v Paříži roku 1889 je dnes připomínaná hlavně kvůli Eiffelově věži. Součástí programu ale byla také černošská vesnice, kde bylo vystaveno kolem 400 lidí. Celou výstavu navštívilo přibližně 28 milionů osob. Pro řadu návštěvníků šlo o první osobní setkání s Afričany mimo ilustrace v cestopisech nebo koloniální propagandu.
Kulisy, oblečení i každodenní činnosti měly potvrzovat představu, že vystavené národy představují méně vyspělý stupeň lidského vývoje. Stejné úvahy se tehdy objevovaly i mimo výstavní areály. Část antropologů a biologů se je pokoušela podpořit měřením a srovnáváním lidských těl.
Když vědci začali měřit lidi
Během ženevské národní výstavy roku 1896 vystoupil biolog Emile Yung před publikem s patnácti obyvateli takzvané Černé vesnice. Porovnával jejich tělesné znaky se Švýcary a hledal souvislost mezi velikostí lebky, inteligencí a stupněm civilizace. Na přelomu 19. a 20. století část antropologů a biologů věřila, že lidské skupiny lze uspořádat do hierarchie podle fyzických znaků. Měřily se lebky, proporce obličeje i těla. Výsledky měly vysvětlit, proč jsou některé společnosti údajně vyspělejší než jiné.
Historik Patrick Minder popisuje, že podobné myšlenky se později dostávaly i mezi učitele a do škol. Dnes jsou považovány za pseudovědu, tehdy ale měly autoritu univerzit a odborných institucí.
Černá vesnice několik ulic od centra Ženevy
Jen několik ulic od ženevského náměstí Plaine de Plainpalais vznikla během švýcarské národní výstavy roku 1896 takzvaná Village noir — Černá vesnice. Několik měsíců tam žilo přes dvě stě lidí ze Senegalu. Návštěvníci sledovali jejich každodenní život, náboženské obřady nebo vstupovali do obydlí postavených jako součást expozice.
Odpůrci často nerozporovali samotné vystavování lidí, ale způsob, jakým se k nim publikum chovalo. Požadovali větší ohleduplnost, ne ukončení výstavy. Někteří Senegalci se navíc mimo expozici pohybovali po Ženevě volně, což vyvolávalo obavy z údajné černošské invaze. Ženeva tak zároveň sledovala, vystavovala i podezírala.
Co následovalo po Bronxu
Protesty proti vystavení Oty Bengy postupně sílily. Významnou roli sehráli afroameričtí duchovní a vzdělanci, kteří odmítali jeho umístění mezi primáty i způsob, jakým zoologická zahrada expozici obhajovala. Po několika dnech byla výstava ukončena.
Ota Benga později žil ve Virginii, učil se anglicky a pracoval. Podle některých zdrojů uvažoval o návratu do Afriky, jenže vypuknutí první světové války zámořské cesty výrazně omezilo. Roku 1916 spáchal sebevraždu střelnou zbraní. Bylo mu přibližně třicet let. Co přesně ovlivnilo jeho rozhodnutí, prameny neumožňují určit.
Fotografie z roku 1906 zachycující Ota Benga, údajně pořízená v Bronx Zoo.
Po válce neskončily
Lidské výstavy nezmizely s koncem 19. století ani po první světové válce. Pařížská koloniální výstava roku 1931 přilákala miliony návštěvníků a ještě během bruselské světové výstavy v roce 1958 vznikla konžská vesnice, kde žily stovky vystavených osob. Část z nich později protestovala proti zacházení a požadovala návrat domů. Expozice skončila dřív, než organizátoři plánovali.
Ve Švýcarsku se podobné programy objevovaly ještě v 60. letech. Cirkusové programy zahrnovaly Inuity, domorodé obyvatele Ameriky nebo lidi s albinismem. Zatímco Evropa řešila důsledky druhé světové války a vznikaly moderní deklarace lidských práv, podobné show stále existovaly.
Dochované fotografie z těchto pozdních expozic nepůsobí výjimečně: rodiny v letním oblečení, děti, návštěvníci opření o zábradlí. Na většině snímků není poznat pobouření ani rozpaky. Spíš obyčejné odpoledne.
https://www.reflex.cz/clanek/fotogalerie/88002/evropska-ostuda-lidske-zoo-kde-byli-cernosi-a-indiani-chovani-v-klecich-jako-divoka-zver.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/svycarsko-provozovalo-zoologicke-zahrady-s-cernochy-az-do-sedesatych-let-dvacateho-stoleti-5335
https://en.wikipedia.org/wiki/Human_zoo
https://epochaplus.cz/lidske-zoo-lide-v-klecich-bavili-turisty/
