Článek
A pak se stalo něco, co mě doslova dojalo k slzám.
Vlna podpory, která mě zasáhla jako světlo
Spustili jsme sbírku na Donio, protože jsem potřeboval pomoc s problémem, který bych sám nikdy nevyřešil. A to, co následovalo, bylo něco, co člověk nezažije každý den možná ani jednou za život.
Lidé začali psát, přispívat, posílat slova podpory, síly, lásky. Každá zpráva byla jako dotek, který říká: „Nejsi v tom sám.“
A já jsem seděl, četl, a měl slzy v očích. Ne ze smutku. Z dojetí.
Příběh, který nezapomenu do konce života
V pátek podvečer jsem byl ve sprše. Obyčejný moment, obyčejný den. A najednou slyším zaklepání na dveře.
Manželé ze Šumperka. Lidé, kteří mě nikdy předtím neviděli. Lidé, kteří si našli, kde bydlíme a určitě to nebylo jednoduché. Lidé, kteří se rozhodli přijet osobně, aby nám předali dar a popřáli nám ze srdce.
Já jsem je bohužel osobně neviděl, jen slyšel jejich hlasy. Ale ten okamžik… ten okamžik se mi zaryl hluboko do duše.
Zůstal jsem ve sprše úplně bez slov. Se slzami v očích. S pocitem, že svět je pořád dobré místo.
Vděčnost, která se nedá popsat
Díky vám všem se sbírka úspěšně vybrala. Díky vám jsem mohl vyřešit něco, co bych sám nezvládl. Díky vám mám sílu pokračovat.
Každý dar, každé slovo, každý dotek lidskosti to všechno zůstane v mém srdci. A vy, kteří jste mi pomohli, tam zůstanete navždy.
Jsem nesmírně šťastný, že mezi námi existují lidé na správném místě. Lidé, kteří nezavřou oči. Lidé, kteří nezavřou srdce.
Odkaz na sbírku (pro ty, kteří ji chtějí vidět nebo sdílet):
Nechci psát jen „děkuju“. Chci napsat: děkuju vám za to, že jste mi vrátili víru v lidi.
A přeju vám všem, aby jste byli šťastní, zdraví a aby se vám v životě dařilo. Jsem váš velký dlužník ale hlavně člověk, kterému jste dali naději.
