Článek
Jmenuji se Martin Pavlák. Dnes dokážu ovládat už jen svou hlavu. Skrze ni řídím elektrický vozík a píšu tato slova na počítači. Když ležím v posteli, často mi zbývá jen pohled na strop, který už znám nazpaměť. Přesto v sobě nosím obrovské štěstí. Tohle je můj příběh o tom, jak mi osud vzal úplně všechno, abych na samotném dně našel to nejcennější zázrak skutečné lásky.
Vůně dřeva a cesta za snem
Narodil jsem se na Slovensku, v Trnavě. Vyrůstal jsem v obyčejné, ale nesmírně milující rodině. Právě doma mě naučili pracovat rukama, vážit si života a hlavně se nikdy, za žádných okolností, nevzdávat. Vyučil jsem se truhlářem. Miloval jsem tu práci. Vůni dřeva, ten tvůrčí klid a pocit, že pod mýma rukama vzniká z ničeho něco krásného a užitečného.
Jako mladý kluk jsem chtěl dokázat, že se dokážu postavit na vlastní nohy. Touha po novém začátku mě zavedla do Čech. Šetřil jsem každou korunu, pracoval, kde se dalo, až jsem našel místo, které se stalo mým skutečným domovem Šumperk.
V Šumperku se mi splnilo všechno, v co jsem kdy doufal. Našel jsem skvělou práci v truhlařině, oženil se a v roce 2015 se mi narodil syn Martinko. Když jsem ho poprvé držel v náručí, svět byl dokonalý. Byl jsem hrdý, zdravý a šťastný táta. Myslel jsem si, že mě v životě čeká už jen to dobré.
Pád do temnoty a ztráta všeho
Jenže rok 2015, který mi dal syna, přinesl i krutou ránu. Lékaři mi diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Nechtěl jsem si to přiznat. Rok jsem ještě chodil do práce, zatínal zuby, opíral se o francouzskou hůl a předstíral, že jsem silný. Ale tělo mě přestávalo poslouchat. Svaly slábly, nohy těžkly.
S přicházející nemocí přišel další šok. Manželka odešla a vzala s sebou i mého milovaného syna.
Ta samota a pocit zrady mě zlomily víc než samotná diagnóza. Zůstal jsem sám ve čtyřech stěnách. Bez práce, bez rodiny, bez fyzické síly a s černou prázdnotou v duši. Tehdy jsem udělal tu největší chybu svého života - sáhl jsem si na život. Přežil jsem. A až zpětně chápu, že to byl osud. Moje cesta totiž neměla skončit v temnotě.
Zázrak jménem druhá láska
Když jsem ležel v nemocnici po svém pokusu o sebevraždu, začal jsem si přes internet psát s jednou ženou. Netroufal jsem si doufat v nic velkého. Byl jsem zlomený muž na vozíku, který jen potřeboval slyšet lidský hlas a vědět, že na světě ještě existuje dobro.
Z obyčejného psaní se však rozvinulo něco, co dodnes považuji za naprostý zázrak.
Našel jsem svou druhou lásku. Ženu, která mě přijala přesně takového, jaký jsem byl. Nechtěla silného hrdinu ani zdravého chlapa. Viděla moji duši. Už 7 let stojí pevně po mém boku.
Dnes už se mé tělo téměř nehýbe. Každý den svádím těžký boj s chronickou bolestí, vyčerpáním a bezmocí. Ale díky ní na to nejsem sám. Moje partnerka mě polohuje, stará se o mě s neuvěřitelnou trpělivostí a láskou, kterou si občas říkám, zda si vůbec zasloužím. Když je se mnou, zapomínám, že mám roztroušenou sklerózu. Dokáže mě rozesmát, i když mě tělo nesnesitelně bolí. Je mým světlem ve chvílích, kdy musím hodiny bezmocně ležet a dívat se do stropu.
Ukázala mi, že i když je tělo uvězněné, srdce může létat. V nemoci, která mi vzala tělo, jsem našel lásku, která mi dala zpět celou moji duši.
Proč tento příběh sdílím?
Chci všem lidem, kteří procházejí těžkým obdobím, ukázat, že život se dá znovu postavit i z těch nejmenších trosek. Nemoc mi vzala možnost chodit a pracovat rukama, ale nevzala mi schopnost milovat a být milován. Jsem důkazem toho, že i v tom největším lidském neštěstí může vykvést čisté štěstí. Láska dokáže uzdravovat tam, kde medicína selhává.
Povahově jsem pořád stejný kluk z truhlárny. Člověk, který se směje přes bolest, člověk, který se nevzdává. A ze všeho nejvíc se chci stále radovat z maličkostí z každého usednutí do vozíku a z každé společné chvíle venku na čerstvém vzduchu.
Jak mi můžete pomoci v mém boji
Abych mohl i nadále zůstat v kontaktu se světem, jezdit ven a zvládat náročný každodenní život, potřebuji speciální vybavení. Moje partnerka dělá maximum, ale finančně je tato péče neúnosná.
Založil jsem sbírku na portálu Donio, která nám pomůže s pořízením elektrického vozíku s hlavovým ovládáním a s nezbytnou opravou auta, bez kterého se nedostanu k lékařům ani mezi lidi.
Budu vám z celého srdce vděčný za jakoukoli podporu, sdílení nebo milé slovo.
👉 Přispět na moji sbírku na Donio můžete zde https://donio.cz/pomoc-s-el-vozikem-s-hlavovym-ovladanim-a-s-opravou-auta
Děkuji, že mi pomáháte žít, nejen přežívat.
Váš Martin Pavlák
