Článek
Když se ve mně zvedne pýcha a slyším, že svět prý nic nedluží slabým, otevírám jeden obraz. Nedívám se na něj. Nechávám se vidět. Stará žena v šátku se dívá zpět a připomíná, že zrušení člověka nepatří jen minulosti. Že válka se nevrací v učebnicích, ale v tělech starých žen, které znovu stojí beze jména, beze zbraně, před cizí mocí.
Vždy, když se ve mně zvedne pýcha, když slyším, jak si člověk vystačí sám se sebou a svět prý nic nedluží slabým, otevřu ten obraz. Ne proto, abych se díval.
Ale abych byl viděn.
Aby se na mě dívala ona.
Stará žena v šátku. Záda ohnutá tak, jak se ohýbá chléb, když už ztratil teplo. Ruce sepjaté, ne k modlitbě, ale k ochraně posledního zbytku důstojnosti. A proti ní muž s holí. Ne démon z pohádky, ne šílenec. Jen člověk v uniformě, s právem bít. Právem, které mu někdo dal, a on ho přijal bez odporu.
Když se dívám na ten snímek, vždycky si vzpomenu na Němcové Babičku. Na tu, která sedávala u kamen, znala jména bylin, znala bolest i smíření, a byla oporou světa, jenž se bez ní rozpadal. A pak si uvědomím, že tato žena mohla být ona. Nebo ta, co tobě kdysi spravovala roztrhané punčocháče. Nebo ta, která tě učila zavazovat tkaničky. Stařenka, která měla právo dožít v tichu, ne v ponížení.
Ten obraz není o smrti. Je o zrušení člověka. O chvíli, kdy stáří přestalo znamenat úctu.
A já vím, že tenhle pohled nepatří jen minulosti.
Je tu jen hrůza, která se nedá vyslovit.
Slýchám, jak čím dál víc lidí říká: stalo se to, je to pryč. Ale není. Dokud se dívám, cítím stud. Ten obraz nesmí přestat bolet. Stará žena v šátku nepřestane být také mojí babičkou a nikdy se nestane jen historickým materiálem.
Ten snímek je zrcadlo mé duše. A ptá se i tebe:
Kdybys tam stál ty, zvedl bys hůl? Nebo by ses rozplakal?
Já vím, že pláč nic nevrátí. Ale dokud pláču, ještě nejsem ztracen.
A dokud dnes někde stojí stará žena beze jména proti síle, která si myslí, že má právo bít, ten obraz se pořád dívá i na tebe.
Obrázek č. 1
