Článek
Pojem Kriegstüchtigkeit přichází zvenčí. Přichází s tvrdými souhláskami a s příslibem řádu, disciplíny, ochoty k oběti. V německém diskurzu zní jako návrat zapomenutého nástroje, oprášeného v okamžiku, kdy se dějiny znovu přihlásily o slovo. V českém prostředí však tento pojem naráží na ticho. Ne na odpor, ale na mlčení. Na zvláštní nehybnost, v níž se slova nerozvinou v činy a činy se nerozpoznají jako nutné.
Formální vojenská připravenost je v České republice měřitelná. Lze ji vyjádřit v procentech HDP, v počtech techniky, v tabulkách kompatibility se spojenci. Je to jazyk administrativy, který se tváří jako jazyk reality. Skutečná připravenost společnosti je však jiný druh látky. Je to ochota přijmout ztrátu, nejistotu, bolest, a především ztrátu iluze normálnosti. Tato ochota se neměří. Nehlásí se v průzkumech. Projevuje se až ve chvíli, kdy je pozdě. A právě zde se otevírá propast mezi tím, co stát deklaruje, a tím, co společnost tiše cítí.
Česká historická paměť je pamětí přerušenou. Protektorát naučil tuto zemi přežít ve skrčení, s hlavou skloněnou, s ironií jako obranným mechanismem. Normalizace pak tuto dovednost zdokonalila. Válka a násilí byly odsunuty do jazyka oficiálních oslav, zatímco skutečný život se odehrával v kuchyních, na chatách, v malých únikových prostorech. Postsovětská závislost tento vzorec nezlomila, pouze jej přepsala do jiné melodie. Bezpečnost byla vždy někde jinde. Garantovaná někým jiným. Myšlenka, že by obrana mohla vyžadovat osobní oběť, se stala téměř neslušnou.
Politický jazyk dnes hovoří o hrozbách, o odstrašení, o připravenosti. Je to jazyk kulatých vět a pečlivě volených slov. Jazyk, který se bojí ticha. Jazyk, jenž vyplňuje prázdná místa statistikami. Jazyk běžné společnosti je jiný. Je fragmentární, unavený, ironický. Bezpečnost se v něm objevuje jako vzdálený šum, který ruší, ale nenutí vstát. Mezi těmito dvěma jazyky neprobíhá dialog. Spíše míjejí jeden druhý v chodbách téže budovy.
Outsourcing bezpečnosti se stal tichým konsensem. Odpovědnost je delegována na aliance, na abstraktní struktury, na sliby. Je to pohodlné uspořádání. Umožňuje zachovat každodenní život beze změny. Konzum pokračuje, kulturní debaty se točí kolem detailů, zatímco otázka přežití zůstává na okraji. V tomto smyslu není česká společnost výjimkou, ale její ochota přiznat tuto závislost je téměř nulová. Závislost se maskuje racionalitou.
Krize bezpečnosti je v Česku chápána především administrativně. Jako problém rozpočtových kapitol, akvizičních procesů, legislativních úprav. Existenciální rozměr zůstává nepojmenovaný. Možná proto, že by otevřel otázky, na které není odpověď. Co jsme ochotni ztratit. Co považujeme za hodné obrany. Zda ještě existuje něco, co by stálo za skutečné riziko. Tyto otázky jsou nepohodlné. Narušují klid, na němž stojí pozdní civilizační komfort.
Houellebecqovská únava se zde neprojevuje v cynickém gestu, ale v pomalém vyhasínání smyslu. Společnost, která dlouho žila bez přímého ohrožení, si odvykla myslet v kategoriích krajnosti. Válka je pro ni mediální obsah, nikoli horizont zkušenosti. Kriegstüchtigkeit se pak jeví jako technický termín, nikoli jako výzva k proměně sebechápání. Jako slovo, které lze vyslovit, aniž by se dotklo těla.
Zůstává tedy otázka, zda je Kriegstüchtigkeit v českém kontextu stavem mysli, infrastrukturou, nebo pouhou iluzí. Možná je to prázdný pojem, který zakrývá absenci skutečné vůle. Možná je to zrcadlo, v němž se společnost odmítá poznat. Odpověď nepřichází. Jen ticho, které se pomalu rozlévá, a s ním neurčitý pocit, že něco podstatného už bylo ztraceno dávno předtím, než padla první slova o připravenosti na válku.
Poznámka pod čarou
Kriegstüchtigkeit, válečná způsobilost, případně schopnost vést válku nebo připravenost k válce. Žádný z českých ekvivalentů však pojem plně nevystihuje. Kriegstüchtigkeit není jen technický termín, je to slovo s tíhou.
V německém diskurzu označuje Kriegstüchtigkeit stav, v němž je stát i společnost schopna a ochotna vést ozbrojený konflikt, pokud je to považováno za nutné. Nejde pouze o armádu, výzbroj či logistiku, ale o celek: vojenskou připravenost, průmyslovou a ekonomickou kapacitu, politickou rozhodnost, právní rámec, a především psychologickou a morální připravenost společnosti přijmout válku jako reálnou možnost.
Rozdíl oproti běžnějším pojmům jako obranyschopnost nebo bezpečnostní připravenost spočívá v tom, že Kriegstüchtigkeit nepředstírá neutralitu. Otevřeně připouští válku jako stav, na který je třeba se připravit nejen technicky, ale i mentálně.
Pojem je záměrně tvrdý. V německém kontextu nese historickou zátěž, ale i snahu o její vědomé převzetí. Nezní defenzivně. Neříká „abychom se ubránili“, ale „abychom byli schopni válku vést“. Právě proto působí v jiných jazykových a kulturních prostředích cize, až násilně.
V češtině nemá přirozený ekvivalent. Jazyk se mu brání. Česká tradice mluví o obraně, bezpečnosti, stabilitě. Kriegstüchtigkeit však mluví o zlomu, o okamžiku, kdy se mír přestává brát jako samozřejmost.
Je to slovo, které neuklidňuje. A právě proto se používá.
Obrázek č. 1
Zdroje
