Článek
Že už není svět tak růžový a krásný jako před rokem 1989. Možná vy, kdo čtete tento článek, sami patříte k těm, kteří podle průzkumu agentury STEM hodnotí komunistický režim jako lepší než ten současný.[1] Ano, čtete správně – lepší. A to přesto, že před rokem 1989 byla země sevřená v ocelových kleštích totality, chudoby a zvůle komunistů. Žádná svoboda, žádná možnost cestovat, manifestovat svůj názor, a nedej Bože se projevovat jako individualita.
Třetina lidí, tvrdí, že zažila „zlatou éru“ teď vzpomíná na jistoty, které jim tenhle lidem nepřátelský režim „velkoryse“ poskytoval. Jo, nemuseli se bát nezaměstnanosti, protože „práce“ bylo přece dost – i když k ničemu. Papírově jste měli flek, reálně jste tam proflákal osm hodin nebo rovnou šli do hospody. Takže jediný, kdo opravdu tvrdě makal byli číšníci.
Třetina lidí, kteří zažili zlatou éru fušek, nicnedělání v práci a nekonečných front na banány, hygienické potřeby jako toaletní papír či dámské vložky, přesto vzpomíná na jistoty, které jim všem lidem nepřátelský režim poskytoval – třeba že se nemuseli bát nezaměstnanosti, protože práce bylo dost, i když o ničem a zbytečně. Už zapomněli, jaké tu bylo hnusné ovzduší a prostředí. Špinavé páchnoucí města. Rozbité domy. Hnusné ovzduší, které dusilo při každém nádechu. Smradlavá města, kde se místo kytek a čistého vzduchu šířil jen puch výfuků a netuším čeho ještě. A silnice? To byly spíš tankodromy, plné výmolů a děr, které trhaly pneumatiky dřív, než byste stačili říct „socialismus“.
Je až k nevíře, že na tohle někdo vzpomíná se slzou v oku, jako kdyby se těšil na návrat k té bídě. Na to, jak chodil po šedých ulicích, kde se rozpadalo úplně všechno kde odevšad vykukovala vyzývavě vlezlá propaganda.
Ale jistěže starší občané touží po stabilitě. Ano, stabilitě té mizerné, nudné, šedivé průměrnosti, ve které každý den vypadal stejně jako ten předchozí, a to pořád dokola? Touží snad po tvrdé ruce policistů? Po nečekaných domovních prohlídkách StB? Po dvouleté ponižující povinné vojenské službě. Po časech, kdy socialistická republika byla sovětskou gubernií… Ale svět se po roce 1989 změnil.
A co na to mladší generace? Ta, co komunismus nezažila? Ti mají jiné priority než chápat a vnímat stesk svých babiček a dědečků po zlatých šedesátkách, sedmdesátkách atd. Je jim to šumafuk. Pro ně je trend být youtuber, influencer, DJ a kdo ví co všechno. Ti, co komunismus už díky nám nezažili a o frontách na banány slyšeli jen z vyprávění? Upřímně, těm je to všechno vzdálené jako alfa Centauri. Mají úplně jiné priority než chápat, proč si jejich babičky a dědečkové s láskou zavzpomínají na „zlatou“ éru, kdy bylo všechno „jako určitě lepší“ a „komunisti byli zlatí“. Místo toho řeší, jak prorazit na YouTube, stát se influencerem, DJem, nebo jinou celebritou internetu.
Zatímco my jsme snili o cestování po světě a o svobodě na Západě a o něčem lepším než prázdné regály, mladí dneska sní o tom, kolik lajků nasbírají na posledním videu nebo kolik followerů jim přibyde na Instagramu. Komunistické nostalgie? Pche! Pro ně je hlavní trend sledovat, kdo má víc views a kdo udělal lepší taneční video na TikToku. Staříkům a babičkám je možná líto, že se svět už netočí kolem státního podniku, odpoledních šicht a svačinách, ale mladí si klidně zaspamují celý den, jen aby dostali nějaký ten „like“ a sledovali křivku sledovanosti.
U starších tu ani nejde o nostalgii po komunistických pořádcích, pro ty dřív narozené se jedná spíše o frustraci z dneška. Lidé jsou naštvaní – ceny rostou, nejistota narůstá, a když se k tomu přidá válka na Ukrajině, dění na Blízkém východě, situace kolem Tchaj-wanu, sílící napětí mezi Korejemi, pak je možná i logickým výsledkem poměrně vysoké procento nespokojených s fungováním demokracie. Až příliš často je demokracie, kterou jsme si my starší ročníky vydupali ze země v listopadu a prosinci 1989, spíš fackovacím panákem pro nejednoho z politiků a kritiků.
Nemyslím si ale, že by starší generace toužila po návratu rudé totality, komunistické chudoby, vlády tupých agresivních hlupáků – chtějí prostě návrat větších jistot, které jim tehdejší zrůdný režim poskytoval, i když to bylo za cenu bezmoci, nesvobody, strachu a zoufalství. Dnešní doba nabízí příležitosti, ale také rizika. A v tom je ten zásadní rozkol mezi generacemi. Mladí vidí šance, staří touží po klidu, sní o ztraceném mládí a zlaté éře, která je už naštěstí nadobro pryč.
Poznámka pod čarou
[1] https://www.stem.cz/35-let-demokracie/
