Článek
Nevím, jak to máte vy, ale já už se v tom občas ztrácím. Někdy mám pocit, že žijeme v podivném podnebí, kde peníze smí růst jen na našich stromech — ale už ne na stromech souseda. Všiml jsem si zvláštního nešvaru, skoro národní choroby: chceme vydělávat, chceme brát, chceme mít dobře zaplaceno, ale nechceme dávat, platit ani pomáhat. Toužíme po zisku, po „férové“ odměně, po uznání za svou práci — ale jakmile se ocitneme na druhé straně pultu, najednou máme v kapse průvan a v očích lichvářský úsměv.
„To je moc,“ řekne paní u kadeřnice, a přitom drží v ruce mobil za dvacet tisíc. „Tohle by přece mělo být levnější,“ dodá pán, co právě přijel v SUV. A ta kadeřnice se usměje a řekne tiše: „Hmm, chápu, já vím.“
Lidé si dnes cení slevy a zapomněli, jak je těžké něco vyrobit, vytvořit, vymyslet.
Lidé dnes rádi mluví o svobodě. Ale málokdo přizná, že svoboda bez odpovědnosti je jen lenost v přestrojení. Chceme, aby nás ostatní brali vážně, ale jakmile dojde na peníze, na dávání, výplatu někomu za jeho práci, přemýšlíme, jak obejít placení, a vůbec ne jak ocenit hodnotu. Často si říkám: kde se to v nás vzalo? V genetickém kódu? V dědictví po dobách, kdy platilo „kdo nekrade, okrádá rodinu“? Nebo prostě v té domácí DNA slevomatu; v té únavné snaze mít všechno, ale ve slevě, ne-li rovnou zadarmo?
Zkuste si někdy všimnout: když máme zaplatit my, tváříme se, že jde o loupež za bílého dne. Ale když někdo dluží nám, hned se ozve naše právní vědomí a morální majestát: „To je nehoráznost! Kam ten svět spěje!“
Spěje, přátelé, do zadele kvůli vám.
Můj známý truhlář to říká přesně:
„Lidi chtějí kvalitní dřevo, ale platit chtějí jako za piliny.“
A má pravdu. Dnes se už ani práce rukama nebere vážně. Dřív se říkalo zlaté české ručičky — dnes spíš máš jen učňák, co?
Truhlář, zedník, švadlena… mizí. Ne proto, že by neuměli. Ale protože jsme přestali koukat na ruce s respektem.
Chceme stůl, ale ať je z IKEA. Ať hlavně nevoní po potu.
„Já tu desku dělám tři dny, ručně, z masivu,“ vyprávěl mi. „A oni mi napíšou, jestli bych to neudělal za polovic. Že to mají z Číny o 70 procent levněji.“
A přitom právě v těch rukou je všechno; čas, dovednost, ticho, zkušenost. To, co žádný jen tak nevyrobí.
Když dnes někdo pracuje rukama, koukáme na něj shora. Jako by dotek hlíny nebo dřeva byl známkou prohry. Ale bez těch rukou bychom si neměli kam položit talíř, na čem spát, čím zatopit. Jenže ruce nevidíme. Vidíme cenu. A pak se divíme, že se ztrácí poctivost, když jsme ji přestali platit.
A pak si večer doma zapálíme svíčku, nalejeme víno, pustíme si Netflix nebo HBO (samozřejmě sdílený účet od kamaráda) a myslíme si, jak jsme to vychytali.
A teď si představte, že tenhle náš zvyk neplatit, smlouvat, uhýbat, se přenese do všech oblastí života. Co by zbylo z lásky, kdyby každý chtěl víc brát než dávat? Co z přátelství, kdybychom za úsměv čekali fakturu? Co z víry, kdybychom i Bohu psali: „Lze to vyřídit na splátky anebo rovnou zadarmo?“
Ne, tohle není o ekonomice. To je o něčem hlubším. O té tiché morální inflaci, kterou každý den necháváme růst v sobě. A zatímco koruna padá, naše svědomí se ztenčuje.
„Lidi by nejraději neplatili, protože si neváží mojí práce,“ řekla mi kamarádka hospodská. Ano, přesně o tomhle to je. Neplatíme, protože si nevážíme práce druhého. Neproplácíme faktury, protože „však on počká“. Ale když mu včas nezaplatím já, už je oheň na střeše. Ani nepoděkuje.
V tu chvíli mi došlo, že ten problém není o penězích. Je o laskavosti. O vděčnosti. O úctě.
Tak si to, prosím, připomeňte.
Až příště budete platit, nepočítejte jen mince. Spočítejte si i to, co dostáváte. Až vás tohle vědomí zamrazí — tím lépe. Znamená to, že vaše duše ještě nevychladla. Nebraňte se tomu. Je to jen duše, která se probudila z letargie.
Neplatíme si navzájem, protože jsme zapomněli, že všechno v životě má cenu. I to, co není na účtence.
Laskavost. Čas. Ruce, které něco tvoří.
Kdo se naučí platit s vděčností, ten nikdy nebude chudý.
A kdo chce všechno zadarmo?
Ten už dávno prodal to nejdražší, co měl.
Čtěte blog Suscitatora na Médium.cz
Truhlář
