Článek
Kandidát protivníka je spoluviník. Náš kandidát je nezávislá osobnost. Český volič má pro každého jiný metr. Jeden kovový, druhý gumový. A oba vytáhne z kapsy podle toho, kdo kandiduje. U mě jako voliče je to snad i celkem jedno. Ale u novinářů?
Pod článkem o senátních volbách se objevil názor:
„Jakýkoliv kandidát ANO je nevolitelný.“
To je věta pěkná, pevná a bytelná. Člověk by o ni mohl opřít jízdní kolo. Potíž nastane, když v ní vyměníme tři písmena. Jakýkoliv kandidát ODS je nevolitelný. A už se v některých domácnostech neklidně posouvá cukřenka. Jakýkoliv kandidát SPD je nevolitelný. Jakýkoliv kandidát STAN je nevolitelný. Jakýkoliv kandidát Pirátů je nevolitelný. Jakýkoliv kandidát Motoristů je nevolitelný. A z pevné morální zásady je rázem nedělní oběd, při němž už skoro hluchý staříček odložil lžíci a zeptal se, kdo tu zase začal s politikou.
Na politických zásadách je totiž krásné jedno: Dokud platí pro ty druhé, jsou Mojžíšovy desky. Jakmile mají platit také pro nás, objevíme, že mají kolečka. Já nevolím stranu. Já volím člověka. To je oblíbená česká věta. Je v ní cosi vznešeného. Člověk při ní skoro vidí občana před urnou, svědomí bílé, kravatu rovně a republiku složenou v náprsní kapse.
„Já nevolím stranu. Já volím člověka.“
Jistě. A když kupuje hospodu, kupuje pouze výčep. Sklep, dluhy, kuchař, štamgasti a Franta spící u kamen jsou zřejmě jiná právnická osoba.
Představme si pana doktora Nováka. Oblíbený lékař. Třicet let léčí lidi. Zachránil místní porodnici. Nic neukradl. Staré paní odvedle nosí masti na bolavé klouby grátis. Na Mikuláše chodí dětem za čerta, ale jen tak strašidelného, aby se nikdo nepočůral. Prostě člověk, kterého byste bez obav nechali samotného doma se stříbrnými příbory. A pan doktor Novák začne kandidovat. Za ANO. Nebo ODS. Nebo SPD. To je nakonec jedno. A hned slyšíme: „Ale já nevolím tu stranu. Já volím Nováka.“ To je možné. Jenže ta strana kupodivu také volí Nováka. Dokonce si ho dala na plakát. Člověk by skoro nabyl dojmu, že spolu něco mají.
Politická strana se nechytá jako rýma v tramvaji
Někteří kandidáti mluví o své stranické značce způsobem, jako kdyby chytili rýmu cestou do práce.
„Ano, kandiduji za ně, ale jinak jsem nezávislý.“
Pozoruhodné. Jeden člověk se ráno probudí, vyčistí si zuby a zjistí, že kandiduje za SPD. Druhému se při sekání zahrady přihodí ANO. Třetí jde pro deset rohlíků a vrátí se jako kandidát STAN. Jiný se vrací z konání velké potřeby a najednou se ocitl na kandidátce ODS. Takové nehody se zřejmě stávají. Politická strana je potom něco jako rýma přilepená na nose. Člověk s ní sice chodí celý den, ale pokládá za neslušné, když z toho okolí něco vyvozuje. Jenže kandidatura není chycená rýma. Je to rozhodnutí. Kandidát si vybral značku. Značka si vybrala kandidáta. On si půjčil její voliče, aparát a jméno. Ona si půjčila jeho obličej a pověst. Oba doufají, že volič uvidí pouze tu polovinu obchodu, která se právě hodí.
Ale on je odborník!
Tady přichází těžké dělostřelectvo:
„Ale on je odborník!“
Ano. Také můj zubař je odborník. Přesto bych mu nesvěřil zahraniční politiku, státní rozpočet a pro jistotu ani ponorku. Odbornost znamená, že člověk něčemu rozumí. Nikoliv že mu při promoci tajně přidělili náhradní znalosti. Doktorát není svatozář. Profesor může být trouba. Instalatér může mít pevnější páteř než celý odborný panel s minerálkou, chlebíčky a powerpointem. A skvělý chirurg může mít politický úsudek zahradního kolečka. Není to urážka chirurgie. Je to běžná závada lidského druhu.
Ani stranické logo ovšem není rentgen duše
Pak tu máme opačnou moudrost:
„Kdo kandiduje za tuhle stranu, nemá charakter.“
To už bychom mohli zavřít psychologické ambulance a ordinace psychiatrů. Stačilo by obejít město a prohlédnout billboardy. „ODS. Charakter vadný a morálka na nule.“ „ANO. Pokřivený bez svědomí.“ „SPD. Bez jakékoli empatie.“
Diagnostika hotová do oběda.
Jenže člověk může kandidovat za stranu z přesvědčení, ctižádosti, naivity, kariérismu, touhy něco změnit, touhy dostat funkci nebo ze směsi všeho, která se obvykle přiznává až po třetím pivu.
Logo něco vypovídá o politickém rozhodnutí člověka. Nevypovídá o celém člověku. To jsou dvě různé věci.
Pane kandidáte, proč právě tihle?
To je otázka, kterou bych pokládal.
„Protože chci pomáhat lidem.“
Samozřejmě. Pomáhat lidem chce před volbami každý. Je to povinná výbava kandidáta, hned vedle saka, úsměvu a fotografie s dítětem, psem nebo seniorkou. Tak ještě jednou:
„Proč právě tahle strana?“
„Já s ní přece ve všem nesouhlasím.“
„Výborně. V čem?“
„No, v některých věcech.“
„Kterých?“
„Ono je to složitější.“
A jsme doma.
Česká politická nezávislost bývá velmi statečná, pokud nemusí říci nic konkrétního.
Proto bych položil ještě jednu otázku:
„Co by vaše strana musela udělat, abyste od ní odešel?“
Krásná otázka. Levná. Nepotřebuje televizní studio, průzkum ani politologický ústav. Stačí židle. Pokud kandidát začne deset minut hovořit o tom, že svět není černobílý, je nutné vnímat širší souvislosti a společnost potřebuje především dialog, odpověď jsme patrně dostali.
Nic.
U našeho kandidáta je to ovšem úplně jiné
Tady začíná pravá česká politologie. Kandidát protivníka:
„Kandiduje za ně. To o něm něco vypovídá.“
Náš kandidát:
„Musíme rozlišovat člověka a stranu.“
Jejich kandidát:
„Tím je legitimizuje.“
Náš:
„Senát je přece o osobnostech.“
Jejich:
„Je součást systému.“
Náš:
„Je to nezávislá osobnost.“
To je mimořádně praktická filozofie. Máme dva metry. Jeden kovový. Druhý gumový. Kovovým měříme protivníky. Gumový nosíme pro naše.
Volím člověka. A člověk si přivede kamarády.
Ano, senátor má vlastní hlavu. Může se straně postavit. Může hlasovat jinak. Může říci ne. Ale po volbách se zpravidla neodebere na šest let do hájenky, kde bude rozjímat nad zákony s jezevcem. Vstoupí do politiky. Do klubu. Do hlasování. Do vyjednávání. Do personálních dohod. Do moci. Takže když volím pana Nováka, skutečně volím pana Nováka. Jenže pan Novák si s sebou přiveze také politickou partu. Je to trochu jako pozvat strýce Karla na svatbu. Pozvali jste Karla. Pak vystoupí z auta jeho žena, dvě děti, tchyně a pes. Technicky jste pořád pozvali Karla. Prakticky budete shánět čtyři židle a misku s vodou.
A proto je úplně normální nevolit dobrého člověka
Je naprosto legitimní říci:
„Pane Nováku, považuji vás za schopného a slušného člověka. Přesto vás volit nebudu, protože nechci posílit stranu, za kterou kandidujete.“
To není fanatismus. To je politika. Stejně legitimní je říci:
„Vaši stranu nemusím, ale znám vás, znám vaše postoje a věřím vám natolik, že vám hlas dám.“
Také dobře. Směšná je pouze tato rovnice:
Schopný člověk za jejich stranu = nevolitelný.
Schopný člověk za naši stranu = volitelný.
To není zásada.
To je fandění.
Udělejte si malý test
Vezměte větu:
„Slušný člověk za ně kandidovat nemůže.“
Vymažte jméno strany, kterou nesnášíte. A napište tam stranu, kterou volíte. Nic víc. Pokud vám ta věta pořád připadá spravedlivá, možná máte princip. Pokud začnete okamžitě vysvětlovat, že u pana doktora Nováka je situace samozřejmě složitější, protože je to mimořádný člověk, v kraji toho hodně udělal a Senát je přece především o osobnostech, pak máte také něco. Máte klubovou šálu.
Česká politika je plná lidí, kteří zásadově odsuzují všechno, co udělá soupeř, a s hlubokým porozuměním vysvětlují všechno, co provedou jejich. Politolog tomu může říkat dvojí metr, stranická identifikace nebo motivované uvažování. V hospodě jsou úspornější. Tam se řekne:
