Článek
„Víte,“ načal diskusi Čapek nakloněn přes stůl, tiše, ale s hořkostí, „já napsal Válku s mloky jako varování. Ale kdybych věděl, že si to Rusko vezme jako návod, byl bych radši psal o zahrádce. Dnes tam už nejsou mloci. Jsou tam lidi, co mlčí jako mloci.“
„To už není stát,“ reagoval Masaryk mračí se, ruce sepnuté jako při modlitbě. „To je náboženství moci bez svědomí. Jeden muž, jedna vůle, nula pravdy.“
„Pánové, a co jste čekali? Car je zpátky, jen místo trůnu má atomovky, místo pravoslaví televizi a místo víry strach.“ kontroval Suscitator. „Když se v Rusku řekne svoboda, mají na mysli, že tě pustí z vězení, abys mohl rovnou chcípnout hlady. A tolik užitečných blbů se dívá na to jako děti v loutkovém divadle. Tleskají, když se medvěd ukloní, a nevidí, že za oponou ho bijí a poutají řetězem.“
Na zmínku o carovi s atomovkami a o strachu jako náboženství se Masaryk zamračil.
„Rusko… Rusko je tragédie, ne vzor. Já jsem v mládí doufal, že velký národ jako ten ruský najde cestu k lidskosti. Ale tam, kde chybí svědomí, zůstane jen síla. A síla bez odpovědnosti je tyranie.“ Odmlčel se, pak dodal tiše: „V Rusku se už dávno nevěří v Boha. Věří se v moc. A moc je žárlivý bůh. Když se u nás začíná mluvit o tom, že demokracie je slabá, že potřebujeme pořádek a ticho… pak bych každému doporučil výlet do země, kde je klid. Klid hrobový. Svoboda není hlučná proto, že by byla nepořádná – ale proto, že je živá.“
„To jistě…“ řekl Suscitator, ale Masaryk ho nepustil ke slovu. „Ale vezměte si, pánové, politiku českou. Fiala – premiér, co si spletl politiku s diplomovou prací. Ten člověk je chodící důkaz toho, že titul ještě neznamená moudrost. Působí, jako by měl v hlavě víc poznámek z Kantových přednášek než konkrétní plán, co s touhle republikou.“ Pak pozvedne prst, jako by učil: „Já měl vždy za to, že stát není akademie. Stát je zápas – zápas o pravdu, o důvěru, o budoucnost. Nestačí umět mluvit o etice. Politik ji musí žít. A pokud si někdo myslí, že vládnout znamená nebýt slyšet, pak nepochopil nic z odpovědnosti vůči občanům.“
Na chvíli se zamyslí a dodá: „Politika má být služba, ne kariéra. A demokracie není způsob, jak se dostat k moci – je to způsob, jak moci zabránit, aby se vymkla z rukou.“ Podíval se na prázdné sklenice a řekl tišeji: „Víra bez činů je mrtvá. A republika bez odvahy je jen kulisa. Líbivá, pohodlná… ale dutá.“
Pak, jako by mluvil k sobě, dodal: „Říkával jsem, že státy se udržují idejemi, na nichž vznikly. A když ideje vyprchají, zůstane jen aparát. Ale člověk nežije kvůli aparátu. Člověk žije kvůli pravdě, svobodě – a naději, že má smysl vstát a říct: Tohle je moje země. A nenechám ji zkazit.“
Čapek souhlasně kýve:
„On je jak můj pan Cvrček z Věci obecné. Hrozně pilný, hrozně slušný… a hrozně marný.“ Na chvíli se odmlčel, pak tiše dodal: „Já nemám nic proti slušnosti, víte? Ale slušnost bez odvahy je jako kabát bez podšívky. Vypadá, že vás zahřeje, ale když přijde vítr, klepete se zimou.“ Podíval se ke stropu, jako by tam hledal odpověď, a pokračoval: „Demokracie potřebuje víc než jen pravidla. Potřebuje duši. A duše není to, co napíšete do programového prohlášení. Duše státu je v tom, jestli se slabý nebojí, jestli silný umí být tichý a jestli pravda má dveře otevřené, i když venku prší.“ Pak se pousmál s jemnou ironií: „My Češi máme zvláštní talent – umíme žít mezi absurditou a nadějí, jako by to byla naše přirozená poloha. Ale mezi těmi dvěma se člověk snadno unaví. A pak už jen sedí a říká: ‚Hlavně, že je klid.‘ Ale klid není pokoj. Klid bývá někdy jen ticho před rezignací.“
„Stát není byrokracie, stát je idea,“ řekl ostře Masaryk. „A po Havlovi tu ideu vyměnili za nic neříkající floskule.“
Suscitator sáhne do kapsy a vytáhne s teatrálním gestem smotaný papír. „Tady mám seznam všech reforem Spolu. Je to čistý. Je to nepopsaný pomačkaný papír. A tady,“ uchopí jídelní lístek, „tam najdu vizi a volbu. Spolu – to mě rozesmává. Spolu s kým? S voliči? S historií? S pravdou? Kdepak. Spolu s TOP 09, KDU-ČSL a ODS, což je jako svatba mezi zedníkem, tanečnicí a účetní – každý má jiné boty a všichni chtějí vést tanec. Vláda, co slibovala „změnu“, změnila jen jednu věc – úroveň frustrace. Inflace je jak zvíře na kokainu, ceny energií vypadají jako čísla z vesmíru a stát se ptá, proč si lidi stěžují. Možná proto, že když jdete do obchodu, koupíte rohlíky a přemýšlíte, jestli si ještě můžete dovolit ty rohlíky ohřát v troubě. A pak slyšíš to oblíbené: „Ale aspoň to není Babiš!“ No skvělé, gratulujeme, jsme v soutěži, Kdo je menší průšvih, kde vítězí ten, kdo má lepší marketéry.“
Masaryk pozvedl obočí, když Suscitator zmínil inflaci a rohlíky v troubě.
„Ekonomika není jen číslo. Není to jen HDP, inflace, nebo dluh. Je to – v první řadě – důstojnost člověka. Když otec neví, zda nakrmí děti a zda si může dovolit teplo v zimě, tak to není jen selhání trhu. To je selhání politiky. A když politici na takové věci odpovídají frází… pak už nejsme v republice, ale v podniku.“ Opřel se, sepjal ruce a pokračoval klidně, ale důrazně: „Za první republiky jsme taky neměli ideální podmínky. Ale nikdo se nemohl vymlouvat. Říkali jsme lidem pravdu, i když bolela. Neboť jedině pravda léčí. A dnes? Pravda je na tiskové konferenci až čtvrtá po PR agentuře.“ Potom dodal: „Chudoba je otázka sociální. Ale cynismus moci – to je otázka morální. Demokracie bez odvahy není demokracie. Je to jen kulisa.“
Chvíli bylo ticho. Pak si Suscitator odfrkl a zvedl sklenici.
„Hezký. Moc hezký. Zas mě do pláště halí melancholie,“ zahučel a napil se. „Ale víte co, pane prezidente? Já vám to i věřím. Vám jo. Jenže vy jste měl jiné vzory podobné jako pan prezident Havel – a dnes my máme… Klause, Zemana, Kalouska a lobbisty, miliardáře a ty neviditelné našeptávače, šedé eminence v pozadí, nechci je všechny jmenovat asi ale tušíte co chci naznačit.“ Suscitator se naklonil dopředu, tón zesmutněl. „Vy mluvíte o republice jako o funkční dílně. Ale nám ta vámi vybudovaná dílna shořela a hasí to parta analytiků s excelovými tabulkami a hlavami zabořenými do databázi. Nástroje rozkradené, dělníci ve Švábsku a ti, co tu zůstali, dělají podcasty o tom, jak začít podnikat bez peněz a zkušeností.“ Znovu si nalil. „A demokracie? Ta se nám změnila na e-shop. Klikneš, zvolíš, zaplatíš – a zboží nedorazí. Jen účtenka. A na ní poznámka: Vaše důvěra je pro nás závazkem.“ Pak si dal před oči prsty jako kdyby si nasadil brýle, jen tak ze srandy, a imitoval premiéra Fialu: „Milí občané, víme, že nemáte na plyn, na jídlo ani na naději, ale dovolte, abychom vám oznámili, že jsme zachránili státní dluh konsolidačním balíčkem. Zítra se můžete jít pást.“ Ztišil se. „Já bych klidně věřil v ideály. Ale ideály bez chleba jsou jako písnička v hladovění. A když má člověk hlad, neposlouchá přednášky. Čte slevový leták.“ Zadíval se na Masaryka, upřímným a smutným pohledem. „Vy jste stavěl stát. My opravujeme kanalizaci pod jeho ruinami. A někdy se v těch troskách ani nepozná, kde končí žumpa a kde začíná Parlament či Senát.“
Masaryk ztuhl, ruce mu křečovitě zůstaly sepjaté. Hlas mu potemněl, jako by každé slovo vážil na staré, spravedlivé váze.
„To je právě ta bída. Ne lidí, ale těch, co jim tohle servírují jako normu. Demokracie není o tom, co si myslí dav, ale co je ochoten ten dav pochopit, když se s ním mluví jako s občany, ne jako s dobytkem. Když lidem přestaneš nabízet pravdu a začneš je krmit cynismem, nezachráníš je – jen je učíš skákat podle biče.“
Suscitator mávl rukou, jako kdyby odháněl ideály jako mouchy. „A kdo jim to řekne, pane prezidente? Vy? Já vás vnímám, ale oni s jistotou ne. Svět je jiný. Děti v panelácích vyrůstají na sociálních sítích a hamburgerech.“
Čapek seděl mlčky, prsty hladil okraj sklenice, jako by hledal tvar ztracené myšlenky.
„Možná máte oba pravdu,“ pronesl tiše. „A možná právě v tom je ta tragédie. Že pravda se roztrhla mezi rozčarováním a vírou, mezi nutností přežít a snem, že by se dalo žít líp. Já… já jen psal, protože jsem doufal, že slovo může zůstat lidské, i když se svět stane nelidským. Chybí nám fantazie. A představivost, jak jinak by věci mohly být.“
„A hlavně chybí ten, kdo by měl koule říct: ‚Takhle to dál nepůjde, braši!‘ Ne s floskulí. Ale s pravdou. Bez PR, bez filtrů, bez keců.“ Pronesl smutně Suscitator a rozvalil se na židli.
Masaryk zareagoval:
„To je náš velký omyl – že demokracie je divadlo a my jsme diváci. Ne. Demokracie je práce. A republika je dílna, ne kavárna. Kdo nepracuje na budoucnosti, nemá právo si stěžovat na přítomnost.“ Pohlédl do kouta, jako by viděl davy mlčících tváří. „Vím, že lidé jsou unaveni. Ale není většího nebezpečí než unavená společnost, která přestane věřit, že něco zmůže. V tu chvíli přichází lháři, siláci a proroci zkázy – a lid je jim vděčný, že ho zbaví odpovědnosti.“ Pozvedl prst a dodal důrazně: „Svoboda není dar. Je to povinnost.“
A co ty, čtenáři?
Jo, přesně ty. Co to čteš mezi klikáním na stránky a nadáváním na zprávy. Co čekáš, až to někdo vyřeší. Masaryk říkával, že stát jsme my. No tak kde jsme my?
Buď se probereme a začneme říkat věci naplno – bez toho uhlazeného „musíme to pochopit v kontextu“ – nebo skončíme jak předpověděl Karel Čapek. Staneme se němými mloky.
