Článek
Sedíme s kamarádem v koutě hospody, kde se světlo z podivně žluté lampy nemilosrdně vpíjí do stínů – jako by se stydělo ukazovat, co tu všechno sedělo před námi. Stůl je ulepený historií, v rohu plesniví věšák a ve vzduchu visí cosi mezi omáčkou z včerejší svíčkové a výčitkou. Něco tu šeptá, možná duch národní literatury – ale spíš je to jen průvan.
„Musíš být průměrný,“ řekne kamarád. A řekne to takovým tím tónem, jako když ti někdo oznámí, že tvůj pes utekl a už se nevrátí.
Zvednu obočí.
„Promiň, cože?“ zeptám se, protože jsem si jistý, že jsem slyšel špatně. „Jako… vážně? To je teď nějaký nový trend? Být průměrný jako ctnost?“
„Čím jsi průměrnější, tím máš větší šanci, že tě někdo pustí dovnitř. Do médií, do knižních regálů, na pódia. Výjimky se nehodí. Výjimky ruší. Výjimky…“ dramaticky se odmlčí a dopije pivo, „… dělají bordel.“
Zamrznu v půlce pohybu, se sklenicí na půli cesty k ústům. Pivo se mi zdá hořčejší než obvykle. A to jsem ho ani neochutnal. „Ale… přece právě výjimky posouvají svět dopředu, ne?“
„Jo?“ opře se a jeho pohled je najednou těžký, jako by mi chtěl zírat rovnou do svědomí. „Zkus napsat něco jiného. Něco, co nezapadá. Co má duši. A zkus to prodat. Všichni ti řeknou – skvělé, ale… no víš, to dneska čtenáři nechtějí. Není to moc komplikované? Mohl bys to trochu zjednodušit? Tak, aby to lidi neobtěžovalo přemýšlením?“
To slovo – „neobtěžovalo“ – mě bodne jako tříska pod nehet. Ne snad že bych sám nikdy nic nezjednodušil. Ale je rozdíl mezi stručností a sterilizací, ne?
„A co lidi chtějí?“ zkusím se bránit. „Třeba ti co nevyšli loni ani předloni přece nejsou průměrní. A lidi je čtou, ne?“
„Jestli je čtou, nebo to jen vystavují na Instagramu vedle makronky a latte – to ti nepovím,“ ušklíbne se. „Ale víš co? Já je ani neznám. Ne proto, že by byli špatní – ale protože se nikam nedostanou. Ne do zpráv, ne do hlav. A víš proč? Protože nezpívají podle playbacku, co jim nastaví trh.“
No jo, playback. Žádné tóny mimo harmonii trhu, jinak tě vypnou. Anebo ti dají alternativní scénu. S alternativní výplatou. Ve stravenkách.
„Možná je to o pohodlnosti,“ připustím, „možná jsme si navykli, že umění má být nenáročné, hladké jako linoleum a bez ostrých hran. Jenže… co s tím? Máš lepší nápad?“
Zamyslí se. Tak opravdově, až mu mezi obočím vznikne vráska ve tvaru otazníku. „Já ne. Já čekám na zázrak. Ale bojím se, že kdyby i přišel, tak ho někdo nacpe do excelovské tabulky a řekne mu: ‚Příliš dlouhé. Moc slov. Příliš hluboké.‘ Zázrak sám by musel projít korekcí.“
A tady, milý čtenáři, mi zatrne. Protože v tom je ta pointa: co když už ten zázrak někdo napsal – a my ho jen přehlédli, protože měl obal bez třpytu a jméno, co nezní jako značka piva?
V tom momentě přijde Jiřinka. Má kypré vnady a laskavý smích a ruce, které rozdávají pivo jako by to bylo požehnání. „Copak, dneska bez života?“ houkne.
„My jen řešíme, jestli má smysl psát jinak, než jak si to přeje tabulka prodeje,“ odpovím.
„Jo, to znám. Já si jednou zkusila zavařit okurky podle babičky, poctivě, bez chemie… a víš, co mi řekli? Že jsou málo křupavý. Lidi chtěj, aby to křuplo. A je jedno, že je to z octa umělý jak silonky.“
Zasmějeme se. A pak na chvíli ztichneme. Sakury za oknem nikde, jen panelák a smog. Ale i tak mi hlavou proletí růžový déšť. Možná jsme všichni jen trochu unavení z toho, že všechno musí křupnout. Že každé dílo musí být virální, přístupné, univerzální, snadno sdělitelné a hlavně – prodejné.
Ale víš co? Možná je čas napsat něco, co bude vonět jako zavařené okurky podle babičky. Ne pro trh, ale pro člověka. Pro tebe. A pro mě. Abychom si večer mohli sednout do kouta hospody – a vědět, že aspoň jednou jsme nepsali pro algoritmus, ale pro duši.
„Představ si, že bys byl dneska Karel Čapek,“ řeknu jen tak mezi dvěma loky. „Ne ten, co má bustu na každé druhé škole, ale ten živý – ten, co pije kafe s bratrem Josefem a sází růže v pyžamu.“
Kamarád se pousměje, ale spíš smutně než vesele. „Jo, a místo Hradu by šel do nakladatelství na výběrové řízení, viď?“
„Přesně. Tak si to představ. Sedí tam, černý oblek, trošku nervózní – jak to Čapkové dělávali, decentně, ale s tím pohledem, co tě propíchne jak špendlík. A proti němu sedm lidí s brýlemi, co si udělali nakladatelství a říkají si brand manažeři.“
„Předložte pitch,“ říká první. „Máte tady nějaký titul… R.U.R.? Co to jako znamená?“
„To je zkratka pro Rossumovi Univerzální Roboti,“ vysvětluje Karel, slušně a věcně.
„Roboti? Hmm. A je to young adult? Má to love story? Je tam něco queer nebo aspoň kyberpunk?“
Čapek se usměje, ale ztuhne mu pohled. „Je to o tom, co se stane, když člověk přestane být člověkem. Když technika přeroste morálku.“
„Jo… hele, to je takový… těžký, Karle, víš, co myslím? My dneska jedeme trochu jinak. Chce to nějakej vibe. Něco, co bude fungovat na sociálních sítích.“
„A co tohle druhý? Válka s Mloky?“ zvedne další zástupce korporátního vkusu obočí. „To je nějaký sci-fi, nebo fantasy?“
„Je to alegorie. Varování před fašismem a expanzí totality,“ odpovídá Čapek klidně.
„To zní trochu politicky, ne?“ ozve se z rohu komisní místnosti. „Nechceme nikoho polarizovat. Máte tam psa, nebo dítě? Něco virálního?“
A takhle by to šlo dál.
Čapek by mluvil o člověku, o odpovědnosti, o lásce ke slovu. Oni by chtěli čísla, analýzy, kliky, liky, sdílení, sponzoring. Zeptali by se, jestli by nemohl přepsat Bílou nemocna thriller s doktorem Housem. A Matku? Tu klidně nechat, ale přidat tam někoho trans a hlavně – prodloužit to na trilogii, protože samostatná kniha se špatně škáluje.
A pak by mu řekli, že sice píše hezky, ale není to „dostatečně prodejný“. Že lidi dneska nechtějí přemýšlet, že chtějí uniknout. A možná by mu doporučili, aby si pořídil účet na Instagramu, kde by fotil svoje růže a dělal reels s pejskem Dášeňkou.
Kamarád se poškrábe za uchem a tiše řekne: „Víš, co by bylo nejhorší?“
„Co?“
„Že by ho to možná zlomilo. Že by odešel a místo psaní by jen dál sázel růže, protože aspoň ty kvetou, i když je nikdo nelajkuje.“
A mně se sevře hrdlo. Protože co když takových Čapků dnes po Česku chodí víc? Bez busty, bez prostoru, bez grantů a bez šance. Jen tiše žijí, sledují, zapisují do šuplíků. A jediné, co jim chybí, je někdo, kdo by měl odvahu říct: „Tohle je dobré. Ať to není trendy, ať to není virální. Ale je to poctivé, pravdivé, lidské.“
Milý čtenáři, promiň, že tě dneska neuklidním. Ale víš co? Možná se příště rozhlédni kolem sebe. Možná někde na rohu kavárny, v potemnělém koutě, sedí tvůj současný Čapek. A místo toho, aby čekal na výběrovou komisi, čeká na jednoho člověka, co ho vezme vážně.
A to můžeš být klidně i ty.
Představte si Franze Kafku.
Tenký muž, v černém kabátě, trochu shrbený, se sešitem plným poznámek o vině, úzkosti a absurdní byrokracii. Přijde do moderního vydavatelství – ne aby vydal román, ale aby vůbec mohl mluvit o tom, že napsal Proces.
„Dobrý den,“ řekne nejistě, „přišel jsem kvůli rukopisu…“
„Samozřejmě, pane Kafko,“ usměje se usměvavá recepční, která čte lifehacking blogy a večer chodí na sound bath. „Ale nejdřív budete muset podepsat pár formulářů.“
„Formulář?“ Franz se zarazí.
„Ano. Tady máte GDPR souhlas se zpracováním osobních údajů, pak etický kodex autoreprezentace, reverzní licenci na biografické údaje, potvrzení o původu duševního vlastnictví a samozřejmě čestné prohlášení, že nejste AI.“
Kafka zbledne.
„A to je jen začátek,“ dodá recepční. „Potom si vás převezme tým compliance officerů, právníků a behaviorálních analytiků. Ale nebojte – máme relaxační koutek s difuzérem a vodní fontánou.“
Kafka sedne na sedačku a otevře Proces. Pak se zadívá do textu a tiše si pomyslí: „Já to psal jako varování. A oni si to spletli s návodem.“
A co kdyby Jaroslav Hašek žil a tvořil dnes
A co teprve on? Ten by dnešní dobu možná nejlíp pochopil. Ne protože by ji obdivoval – ale protože ji už dávno přece předpověděl.
Seděl by v hospodě, v rohu, kde nefunguje Wi-Fi. Před sebou půllitr, po kapsách se mu toulají poznámky na ubrouscích. A kdyby přišel marketér a zeptal se: „Pane Hašku, máte připravený PR plán na Q2?“
Odpověděl by: „Mám připravený plán, jak to všechno podvrhnout, vysmát se tomu, a přitom zůstat v klidu opilý.“
Pak by napsal novou kapitolu Švejka, kde hlavní hrdina pracuje v call centru a místo „na Bělehrad!“ řve: „Na schůzku bez agendy!“
A přesto – nebo právě proto – by mu nikdo nedal grant. Protože neplní KPI, protože jeho jazyk není inkluzivní, protože uráží manažery a naváží se do armády, médií i humanitních oborů. A tak by zůstal v hospodě, tam, kde je teplo, pivo a zbytky smyslu.
Spisovatelé Čapek, Hašek a Kafka
A pak by přišli zpátky všichni tři.
Čapek, Kafka i Hašek. Sedli by si ke stolu.
Jeden by sázel věty jako růže, druhý by šeptal o vině, která nemá jméno, a třetí by se chechtal a zakládal stranu mírného pokroku v mezích digitální normality.
A společně by možná napsali něco, co by dnešní komise smazala jako nevyhovující cílové skupině.
Ale možná – možná by to někdo četl. Někdo, kdo má doma starý psací stroj. Nebo jen touhu po pravdě, která nebliká, ale zůstává. Někdo jako ty.
Představme si, že se ve foyeru moderní konferenční haly s názvem „WordFest21“ právě koná Literární Influencer Summit – vstup jen pro verified tvůrce, co mají aspoň 100 000 sledujících. A právě dnes se tam děje malý zázrak: dorazili tři velikáni, kteří se omylem dostali do současnosti – nikoli digitálním převtělením, ale normálně, s kufrem a kabátem, neinformovaní, ale zvědaví.
Scéna: Literární Influencer Summit, foyer plný ring-lightů, selfie tyčí a vůně kombuchy.
Karel Čapek si nervózně rovná kravatu. V ruce drží rukopis, na kterém je perem napsáno: O věcech obecných a věcech lidských.
Franz Kafka se přikrčuje za stojanem s veganskými jednohubkami a šeptá si: „Jsem omylem na veřejnosti. Pomoz mi, Bože… nebo alespoň ty Josefe K.“
Jaroslav Hašek mezitím sedí u fotobuňky a popíjí vzorek nějakého podivně sladkého drinku značky LitFAMs příchutí levandule a blockchainu. Vypadá spokojeně.
Moderátorka summitu: „Tak vás tu vítáme na hlavním panelu dne: Jak tvořit obsah, který prodává knížky, ale nezatěžuje mozek? Dnes s námi usednou tři… eh… no… jacísi… autoři.“
Čapek se opatrně zvedne: „Promiňte, rád bych hovořil o odpovědnosti intelektuála, o demokracii a lidské důstojnosti…“
Moderátorka (s úsměvem): „Děkujeme, Karle! To bylo velmi… krásně starosvětské. A teď nám prosím řekněte: kolik máte followerů na TikToku?“
Čapek: „Já… píšu do Lidových novin.“
Kafka zatím sedí v rohu a sleduje projekci s tématem Značka jako alter ego – jak prodávat depresi autenticky. Pomalým pohybem si zapisuje: „Skutečné já je dnes algoritmus.“
Moderátorka: „A teď pan Franz Kafka! Franzi, vy jste prý napsal něco o hmyzu?“
Kafka: „Ano, o člověku, který se probudí jako odporný brouk…“
Influencerka ze třetí řady (do mobilu): „To je tak raw. To musím dát do stories. #Relatable #BeatleMood“
Kafka se zachvěje.
A Hašek? Ten už dávno vyměnil svůj badge za kartičku s nápisem VIP Speaker a začal improvizovat vlastní workshop:
„Přátelé, když nemůžete být geniální, buďte aspoň opilí! A když nemáte co říct, udělejte z toho manifest!“
Účastníci tleskají. Jeden PR manažer si zapisuje poznámku: „Zvážit návrh na reboot Švejka jako pivního podcastu.“
Večer. Tři velikáni sedí na schodech před halou.
Čapek: „Když jsem psal o robotech, netušil jsem, že si algoritmy vezmou tak doslova.“
Kafka: „Já už se vlastně nedivím. Celý svět je dnes proces, jen s víc grafikou.“
Hašek: „Ale stejně vám řeknu, chlapci – aspoň to pivo zůstalo dobrý.“
A zatímco se za nimi v hale třpytí LED obrazovka s heslem Write Less, Influence More, tři muži ze starého světa tiše sedí ve tmě a rozumí si beze slov.
A majednou se ti tři ocitnou na jiném místě.
Slavnostní večer – Česká literární cena „Agonia litteraturae“
Křišťálové lustry, červený koberec, živý přenos na nesledované ČT, kde titulek hlásá: „Slovo jako událost. Identita jako forma. Autenticita jako služba.“
Na pódiu stojí moderátor – mladý muž s mikrofonem a módní nepatkou. Začíná slavnostní vyhlašování:
„A nyní přichází speciální kategorie – Cena za literární přínos bez mediální přítomnosti. Dámy a pánové, přivítejte Karla Čapka, Franze Kafku a Jaroslava Haška!“
Čapek přichází jako první, v obleku, s rukama za zády, pokorně.
Kafka se drží v zákulisí a nechce vyjít. Musí ho přemluvit asistentka.
Hašek už je dávno na pódiu a nalévá si sekt z poháru, který patrně někomu patřil.
Moderátor: „Tak tedy… Karel Čapek! Porota ocenila jeho celoživotní důraz na humanismus, varování před totalitou a odvahu klást nepohodlné otázky. Bohužel ale nebyl schopen dodat podklady v požadovaném formátu PDF/A-1b, ani vytvořit 30vteřinový teaser pro Instagram. Takže mu bude předána čestná zmínka… poštou.“
Čapek se ukloní. Nikdo netleská. Nikdo totiž neví, kdo to je.
Moderátor: „Franz Kafka! Oceněn za vliv na celou západní kulturu, jazyk v sevření bezvýchodna, neklid a existenciální přesnost. Bohužel jeho příběhy jsou příliš depresivní, chybí jim optimistický oblouk a hlavně – nefungují jako audiokniha při řízení auta. Takže Kafka dostává… mimořádnou cenu In memoriam, kterou nikdo nepřevezme, protože právníkům se ztratil dědic.“
Kafka pomalu mizí ve stínu za kulisami. Přesně tak, jak by si přál.
Moderátor (vesele): „A teď náš vítěz! Jaroslav Hašek! Za inovativní přístup k naraci, podvracení autorit, postmoderní humor, a především – za bezkonkurenční schopnost přežít ve všech režimech!“
Hašek vystoupí dopředu, políbí hostesku, poděkuje pivovaru a prohlásí:
„Děkuji. Tohle jsem nečekal. Ale rozhodně jsem si to zasloužil.“
Moderátor se zasměje: „Ještě poslední otázka, pane Hašku: jak byste shrnul své dílo v jedné větě, kterou by bylo možné dát na merch?“
Hašek: „Když už je člověk blbej, měl by být aspoň veselej.“
Tleskají všichni. Hašek odchází s cenou, která vypadá jako plyšová hračka, co má zobrazit nějaké zvířátko, ale silně se podobá ztopořenému pyji na podstavci z grantového papíru.
Závěr večera.
Čapek si tiše píše poznámky o nové formě moci bez odpovědnosti.
Kafka sedí pod schody a hledí do prázdna, ve kterém cítí víc pravdy než ve všech proslovech večera.
Hašek zpívá s cateringovou obsluhou „Ta naše písnička česká“, přestože už se dávno hraje DJ set.
A náhle se scéna mění. Vítr je unáší do sídla Netflixu.
Až tam dorazí, přivítají podle protokolu: ve vestibulu je čeká káva z robotického pákového kávovaru, čtyři manažeři obsahu bez emoce a AI software s přezdívkou „StoryBuddy“.
Anketa
Hlasujte a dejte vědět, proč jste vybrali právě tuto odpověď. Děkuji.
