Článek
Dnes ráno mi v hlavě zněl křik, který přicházel z veliké dálky. Křik tisíců, statisíců žen, jejichž těla se stala trofejí vítězů druhé světové války. Rudá armáda, Spojenci – všichni mají na svědomí hrůzy, o kterých se příliš dlouho mlčelo. A já se ptám, čtenáři: Proč jsme ty hlasy nechali zapadnout? Proč jsme dovolili, aby se pravda utopila v narativech o hrdinství a osvobození?
Ani si nechci představit Německo, rok 1945, co za hrůzy prožívalo německé obyvatelstvo. Rudá armáda dobývá konečně Berlín [1] a s ní přichází vlna brutality. [2] Historici jako Antony Beevor, Berlin The Downfall 1945 nebo Norman Naimark, The Russians in Germany, odhadují, že bylo znásilněno 1,5 až 2 miliony žen. [3] Nejen v Německu – Polsko, Maďarsko, Československo, Jugoslávie, Rumunsko, všude tam, kam sovětské tanky dorazily, zůstávaly ženy zlomené, ponížené, opuštěné. Systematické znásilňování, často ospravedlňované jako „odplata“ za německá zvěrstva v SSSR. Stalin sám prý řekl: „Kdo dobyl Berlín, má právo na všechno.“
Sovětské velení se zprvu tvářilo, že nic nevidí, že se nic neděje. Později se snažilo násilí krotit, ale tresty byly vzácné. [4] A ty ženy? Ty musely mlčet. V Německu je společnost stigmatizovala, ve východním bloku je umlčela politika. Představte si tu tíhu, čtenáři. Přežít peklo a pak zjistit, že váš příběh nejen že nechtěli slyšet, ale nikoho nesměl zajímat a nesměl být ani zveřejněn.
A pak jsou tu Američané. „Největší generace“, jak jim sami v USA říkají. Vojáci, co rozdávali čokoládu, žvýkačky a silonky, co přinesli jazz a svobodu. Ale i oni mají temnou stránku. Miriam Gebhardt ve své knize Als die Soldaten kamen tvrdí, že američtí vojáci znásilnili až 190 000 německých žen, což ale není nijak historicky doloženo, ani způsob, jakým k tomuto číslu přišla, není podložen fakty. Oproti tomu J. Robert Lilly ve své knize Taken by Force hovoří o 11 000 případech v Německu, Francii a Itálii, které byly stíhány vojenskými soudy a jsou tedy fakticky podložené. A co je horší? Rasismus v americké armádě zajistil, že afroameričtí vojáci byli trestáni přísněji než běloši. Spravedlnost? Spíš fraška. Přesto, čtenáři, musíme být fér – u Spojenců šlo o excesy jednotlivců, ne o masové, systematické násilí jako u Rudé armády. Rozdíl je zejména v měřítku, v procentech, v záměru.
Ale pro každou ženu, kterou znásilnil voják, je to jedno. Bolest nezná statistiky ani národnost.
V této souvislosti jsem si vzpomněl na příběh Katherine W. a její dcery Charlotte. Březen 1945, vesnice Sprendlingen. Američtí vojáci vtrhli do jejich domu, hledali je jako kořist. Matka s dcerou se schovaly ve skříni u souseda, ale vojáci je našli. Šest mužů, dvě postele, dívka křičící „Mami, mami.“ Nikdo nepřišel. A příběh z druhé strany fronty. Masakr v Nemmersdorfu, který se udál 21. října 1944. Jak uvádí ve své knize The fall of Hitler's fortress city: the battle for Königsberg, 1945 autorka Isabel Denny. „Po válce svědčil před americkým tribunálem v Neu-Ulmu v Německu bývalý náčelník štábu německé 4. armády generálmajor Erich Dethleffsen a uvedl: „Když v říjnu 1944 ruské jednotky dočasně vstoupily do Nemmersdorfu, mučili civilisty, konkrétně je přibíjeli na dveře stodol a poté je zastřelili. Velké množství žen bylo znásilněno a poté zastřeleno. Během tohoto masakru ruští vojáci zastřelili také asi padesát francouzských válečných zajatců. Během čtyřiceti osmi hodin jsme oblast znovu obsadili.“ [5]
A pak jsem četl o zprávách bavorských kněží z léta 1945 – osm znásilněných dívek Američany před očima rodičů, sedmileté dítě, devětašedesátiletá žena.
Jak můžeme oslavovat osvobození, když se vynořují takové jizvy?
Jsem naštvaný. Na vojáky, kteří se chovali jako zvířata. Na velitele, kteří to dovolili. Na společnosti, které oběti umlčely. Amerika se nikdy neomluvila, sovětský blok pravdu pohřbil. Ani současné Rusko se nemíní kát za hříchy otců.
Možná si říkáte, proč to vůbec vytahuju. Proč nenechat minulost spát? Protože minulost nespí, čtenáři. Ty ženy, které přežily, nesly svůj kříž až do hrobu. Knihy jako Beevorova Berlín 1945 nebo Lillyho Taken by Force, Litellovy Laskavé bohyně nebo Snyderovy Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem nejsou jen historické analýzy. Druhá světová válka byla nepopsatelně krutá, možná i nejhrůznější válka v dějinách, proto bychom neměli zapomínat na všechny její oběti. A měly bychom číst knihy, které tuto pravdu dosvědčují, když už postupně mizí ti, kdo by nám podali očitá svědectví. O to smutněji vyniknou strašlivé vojenské zločiny páchané ruskou armádou v současnosti na Ukrajině. Svědectví dívek a žen, které opět zažívají ruské zlo v plné síle a krutosti.
A teď mi v hlavě zní křik, který přichází z blízké, bolestně živé současnosti promísený křikem z minulosti. Křik mužů, žen, dětí, jejichž těla se na okupovaných územích Ukrajiny stávají oběťmi brutality, jež připomíná temné kapitoly druhé světové války. Příběhy znásilněných a zavražděných nejsou jen zprávami z bojiště, čtenáři, jsou varováním před tím, co se děje, když svět odvrací zrak. A já se ptám: Proč dovolíme, aby tyto hlasy byly přehlušeny? Proč se pravda o těchto zvěrstvech topí v mlčení mezinárodního společenství?
Příběhy znásilněných a zavražděných na okupovaných územích Ukrajiny nejsou jen zprávami na zpravodajských serverech, ale varováním. V Rusy okupovaných částech Ukrajiny neustále roste procento mužských obětí znásilnění. Dějí se tam hrůzy, které nelze ignorovat. Sexualizované násilí se stalo nástrojem války, systematickou zbraní, která má zlomit nejen těla, ale i duše přeživších. „Sexualizované násilí je pro Rusko nástrojem, jak dosáhnout toho, co chtějí. Ví, že je to pro přeživší nepříjemné a nebudou o tom chtít mluvit,“ uvedl vyšetřovatel válečných zločinů v Chersonu Ihor Děmjaňuk. Tato slova odhalují krutou strategii: zneužít stud a stigma, aby oběti zůstaly uvězněny ve svém mlčení. Podle výroční zprávy Rady bezpečnosti OSN o sexuálním násilí v souvislosti s konflikty bylo v roce 2023 na Ukrajině zdokumentováno 85 případů sexuálního násilí. Oběťmi bylo 52 mužů, 31 žen, jedna dívka a jeden chlapec. Tato čísla však odrážejí pouze ty případy, které byly odhaleny a nahlášeny. Kolik dalších obětí trpí v tichosti, neschopné nebo příliš zlomené, aby promluvily?
Představte si, čtenáři, tu nesnesitelnou tíhu. Muži, kteří se stali oběťmi, čelí ještě většímu stigmatu, protože sexuální násilí na mužích je téma, o kterém se mlčí ještě více. Ženy a děti, zraněné a ponížené, nesou jizvy, které se nikdy nezahojí. A co je horší? Ruské ministerstvo obrany se k těmto obviněním odmítá vyjádřit, jako by ticho samo mohlo vymazat pravdu. Stejně jako sovětské velení v roce 1945, i dnešní ruské velení přivírá oči před zvěrstvy svých vojáků. Tresty? Vzácné, pokud vůbec nějaké existují.
Připomeňme si příběhy z minulosti, které se děsivě podobají těm dnešním. Vzpomeňte na ženy v Berlíně roku 1945, na masakr v Nemmersdorfu, na stovky tisíc obětí Rudé armády, jejichž hlasy byly umlčeny. Dnes slyšíme ozvěny těchto křiků z Chersonu, Mariupolu, Buči. Ruská armáda, stejně jako tehdy, zanechává za sebou zlomené životy, rodiny rozervané na kusy, komunity zničené strachem. A přesto se najdou politici, kteří ruské válečné zločiny, když ne zlehčují, tak zcela přehlížejí.
Jsem naštvaný, čtenáři. Na vojáky Putinovy armády, a je mi lhostejné, zda jsou či nejsou ruské národnosti, kteří páchají tyto zvěrstva. Na velitele, kteří je tolerují. Na systém, který dovoluje, aby se historie opakovala. Současné Rusko nepřiznává svou vinu, stejně jako se SSSR nikdy neomluvil za hrůzy během osvobozování mezi lety 1944 až 1945, jichž byla Rudá armáda prvním hybatelem. A co my? Budeme i my mlčet? Budeme přihlížet, jak se pravda o těchto bestialitách pohřbívá pod nánosem lhostejnosti?
Poznámky pod čarou
[1] Ztráty sovětských vojsk v berlínské operaci představovaly téměř 80 tisíc vojáků a důstojníků, 300 tisíc zraněných. Němců bylo zabito přes 380 tisíc a asi půl milionu hitlerovců bylo zajato. Zdroj: https://www.armyweb.cz/clanek/o-cem-se-nemluvi-na-co-ruda-armada-narazila-pri-utoku-na-berlin
[2] První masakr Rudé armády se odehrál v Nemmersdorfu Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Nemmersdorf_massacrea Zdroj: https://www.jf-archiv.de/archiv98/088aa17.htm
[3] Některé ženy byly znásilněny 60× až 70× Zdroj: William I. Hitchcock. Read An Excerpt Look Inside The Struggle for Europe, The Turbulent History of a Divided Continent 1945 to the Present. 2004
[4] Podle profesora Olega Ržeševského „bylo za spáchání zvěrstev potrestáno 4 148 důstojníků Rudé armády a mnoho vojínů“. Zdroj: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/1939174.stm
[5] Nacisté tvrdili, že většina z 653 obyvatel Nemmersdorfu byla zabita, sovětské záznamy dokládají pouze 20 až 30 zabitých. Všeobecně se má za to, že nacisté údajně počet obětí nafoukli, seskupili důkazy o dalších ojedinělých zvěrstvech, aby přikrášlili rozsah tohoto masakru, a možná dokonce vytvořili situace, kdy Wehrmacht využil civilisty ke krytí jednoho z útoků. Zdroj: Isabel Denny. The Fall of Hitler's Fortress City. 2007
