Článek
Když jsem na počátku osmdesátých let sloužil základní vojenskou službu, stal jsem se po přijímači členem party, kde panovaly zvláštní vztahy. Bylo to zdánlivé kamarádství, které drželo pohromadě jen díky nepsaným pravidlům. Většina kluků se snažila partu podporovat – sdíleli jsme, co přišlo z domova, ať už cigarety, jídlo, nebo třeba pivo na opušťáku. Někteří ale tato pravidla zneužívali. Když někomu došel balík, hned se přifařili a brali si bez ostychu. Když ale přišel jejich balík, s nikým se nepodělili.
Jako mazáci jsme se rozhodli sobecké chování trestat. Večer jsme se k takovému „podrazákovi“ připlížili, hodili na něj deku a fyzicky ho potrestali podle naší tehdejší představy spravedlnosti. Nejvíc dostal jeden kluk, který neustále vyžadoval, aby mu nováčci dávali ze svých balíčků. Zatímco většina z nás se snažila držet pohromadě a nikoho nepodrazit, tito spratci jen brali, co se dalo. Když měli něco dát nebo udělat, rychle se vytratili. Často podlézali důstojníkům a bonzovali na ostatní.
Dnes si uvědomuji, že takové chování není jen záležitostí vojny. Stejné vzorce vidím všude i v politice. I tam se najdou lidé, kteří využívají výhody týmu, ale jakmile mají sami přispět, zmizí. Lichotí těm, kdo mají moc, a neváhají zradit své, aby si zajistili vlastní prospěch.
Příkladem může být třeba slovenský premiér Robert Fico, který po návštěvě Moskvy označil svou cestu za diplomatický úspěch, přestože byl jediným unijním představitelem, který se tam objevil. Kritizoval pobaltské země za zákaz přeletu nad jejich územím a prohlašoval, že takové překážky jsou daň za „suverénní politiku“.
Tvrdí, že Slovensko podporuje mírová jednání mezi Ruskem a Ukrajinou, ale zároveň obviňuje Západ, že je blokuje. Hlásí se k Evropské unii, ale jeho výroky znějí spíš jako podlézání těm, kdo mu zrovna vyhovují. Otevřeně říká, že Slovensko bude vetovat zákaz dovozu ruské ropy a plynu, protože hájí národní zájmy. Ale celé to působí, jako by chtěl využívat výhody unijní party – a přitom si hrát na sólistu.
Takové chování mi připomíná „chytráky“ jaké jsem zažil na vojně. Brali, ale nedávali, ale když měli přispět, vymlouvali nebo dokonce i útočili a hledali cestičky jinam. Jen místo cigaret a piva dnes jde o ropu, plyn a vliv. Základní lidská povaha se prostě nemění, ať už jde o vojnu, nebo nejvyšší patra společnosti.
