Článek
Páteční odpoledne v Šumperku se líně válelo v houpací síti nudy. Nic nenasvědčovalo tomu, že se brzy zrodí epická cesta do nitra moravského rocku. Bubeník kapely Koblížc!, Robert, se vynořil z kobaltového soumraku jako rytíř na oři z oceli. Jeho mercedes, přezdívaný Koblihobus, stál před mým domem, připraven pohltit nás a odvézt do víru olomouckého koncertu.
Nastoupili jsme s Danielou do Koblihobusu, do svatyně rytmu a melodie. Robertova přítelkyně ladila atmosféru. Vzduch byl prosycen tóny nejnovějších pecek kapely Koblížc!. Z reproduktorů se linula syrová energie tónů a nakažlivá radost z muziky zaplavila interiér vozu. Koblihobus se rozjel a my se s ním řinuli vstříc olomouckému dobrodružství.
Když jsme dorazili do Olomouce, slunce se pomalu klonilo k horizontu a barvilo město do zlata. Robert svůj Koblihobus zaparkoval blízko olomouckého klubu, kde se chystal koncert. V zákulisí panovala nervózní energie, mísící se s vůní piva a potu. Koblížc! se chystali na pódium, odhodláni rozpoutat koblihové inferno.
V sále bylo ovzduší nabité energií, vzrušením a očekáváním. Všichni vyhlíželi začátek show. Koblížc! nastoupili na pódium s energií hurikánu. Jejich hudba, směs punku, rocku a ska, roztančila dav a proměnila sál v bouřící moře energie. Pogovalo se, skákalo se, zpívalo se. Kluci strhli dav hned prvními tóny.
Robert bušil do bicích s vervou a vášní. Jeho rytmy burácely jako hrom a strhávaly všechny k tanci. Josef, charismatický frontman, rozbalil show na plné pecky a Pavel sjížděl pražec elektrické kytary drtivými riffy.
Koncert byl strhující. Koblížc! hráli s neuvěřitelnou energií a publikum jim to s nadšením oplácelo. Byla to exploze radosti a svobody. Koblihové tóny se vznášely nad sálem a sytily duše všech přítomných. Koncert byl jako výbuch jaderné elektrárny – Koblížc! předvedli strhující show plnou nespoutané energie a nakažlivé radosti. Byla to oslava muzikantství, přátelství a svobody.
Když dozněl poslední tón, z publika se ozvalo ohlušující nadšení. Koblížc! se klaněli a děkovali za bouřlivý aplaus. V jejich očích se zrcadlila spokojenost a štěstí.
Cesta zpátky do Šumperku byla klidnější, plná dojmů a vzpomínek na úžasný večer. Robert nás naleštěným Koblihobusem dovezl domů s vědomím, že jsme zažili něco výjimečného. A je to pravda. Koblihová odysea skončila, ale koblihová chuť v mé duši přetrvává. Až se zase setkám s bubeníkem Robertem a s kapelou Koblížc!, vím, že se mé srdce rozsvítí koblihovým štěstím.
