Článek
Poprvé to bylo těžké.
Podruhé už ne.
A potřetí — už ani necítil nic, jen zvláštní napětí v zátylku. Stejné, jaké kdysi míval, když jel rychle na motorce a věděl, že to může skončit smrtí.
Sergej, dvacet let, syn traktoristy a uklízečky. Město, které je tečkou na mapě. Na vojnu šel, protože to byla jistota: uniforma, jídlo, plat.
Všichni mu říkali, že bude hrdina. A on si brzy všiml, že skutečné hrdinství v ruské armádě spočívá v tom, že musí vydržet pohled na obrazovku.
Hlavně se neptat. Hlavně necítit. Nekomentovat. Poslouchat rozkazy.
Během služby seděl v místnosti, která páchla potem a elektronikou.
Na monitorech obrázky cizí země, z výšky, barevná mapa nepřítele. Každý bod znamenal člověka, který nic netušil.
„Cíl nalezen,“ hlásil operátor.
„Civilisté?“
„Možná. To se ukáže.“
Sergej se pousmál.
„To se vždycky ukáže až potom.“
Držel joystick lehce, skoro něžně. Scéna se přiblížila. Dva lidé, pes, bílá vlajka.
„Aha, civilisti, no super,“ utrousil.
V jeho hlase nebyl soucit, spíš zvrácená zvídavost. Zajímalo ho, co udělá pes, když to přijde.
Stiskl.
Obraz se roztrhl světlem.
Kouř, kusy těl a zeminy rozmetané výbuchem.
Zasmál se, ale ne hlasitě, jen tak pro sebe.
„Potvrzeno.“ řekl o vteřinu později klidně.
Slyšel hlas velitele směny. „Pěkně si je trefil.“
Sergej se naklonil k monitoru, přetočil záznam zpět a sledoval ho znovu. A znovu. Fascinovalo ho, jak se ten pes ještě pohnul, jak se ta vlajka pomalu sesunula k zemi.
„Tohle by se mělo pustit na školách,“ řekl.
Všichni v místnosti se zasmáli. Nikdo to nemyslel jako vtip.
O pár dní později se to video objevilo na interním kanálu.
Zesílené barvy, patetická hudba, logo brigády v rohu.
„Hrdinská likvidace ukrajinských sabotérů,“ stálo v titulku.
Sergej to sdílel s komentářem: Vlast chráníme, jak umíme.
Získal desítky lajků.
A pak přišly rozkazy a další útoky. Další záběry.
Muž v poli, žena s dítětem, auto u pumpy.
Všechno stejný scénář.
A on byl dobrý a přesný, klidný, beze stínu váhání.
Říkali mu Kameraman. Líbilo se mu to.
Dostával cigarety a láhev vodky navíc, když zásah vypadá obzvlášť efektně.
Když odjel na dovolenou domů, matka ho vítala jako hrdinu.
„Slyšela jsem, že vyhráváme,“ řekla s pýchou, která páchla nevědomostí.
„Jo,“ odpověděl. „Naše pravda vždycky vyhraje.“
Na návsi mu lidé, kterým byl dříve lhostejný, nabízeli cigaretu, chtěli fotku.
Nikdo se neptal, koho, jak a proč zabíjel.
A on by to ani neřekl; ale ne proto, že by se styděl, ale protože by tím zničil iluzi, že je voják, co brání Rusko.
Jednou mu kamarád ukázal video: „Vidíš to? Ukrajinci zabili civilisty!“
Bylo to jeho video. Jen s přetočeným logem a jiným komentářem.
Sergej se zasmál.
„Jo,“ řekl. „Ukrajinci. Ti jsou fakt svině.Jejich tělo vypadá na termokameře krásně, když se roztrhne.“
Cítil se nepřemožitelný. Protože pochopil, že na pravdě nezáleží. Všechno je jen obraz. Všechno se dá přestříhat, přebarvit, vysvětlit. Zločin? Stačí správný titulek.
V noci, když se opíjel s kamarády, měl záchvaty smíchu. Vyprávěl historky o tom, jak „ti pitomci“ běželi s bílou vlajkou a mysleli si, že je někdo ušetří.
„Mysleli, že naše válka má pravidla,“ říkal. „Ale válka je zábava. A já se nebojím dívat.“
Ostatní se smáli, přikyvovali.
Nikdo nevěděl, že se občas dívá na ty nahrávky sám — zpomaleně, obraz po obraze, fascinovaný vlastním dílem.
Ráno se díval do zrcadla. Viděl mladého muže s klidnýma očima. Ani špetka viny. Jen chlad, smíšený s pachem kovu a nafty. Zasmál se na svůj odraz:
„Za vlast,“ řekl.
A těšil se až spustí další přenos. Pro Sergeje je nepřítel jen pixel.
A na druhé straně, ukrajinský voják Oleksij, seděl u praskajícího monitoru. Venku už byla noc. Na stole ležela flash disk získaný z ruského dronu, sestřeleného o den dřív. Technik ho připojil, obraz naskočil. Nejdřív viděli jen prach a krajinu. Pak dva lidé. Pes. Bílá vlajka. A pak ten okamžik. Záblesk. Konec. Někdo u stolu tiše zaklel. Jiný odešel ven, protože se mu zvedl žaludek. Oleksij zůstal. Díval se až do konce. Znovu a znovu. Ne kvůli krvi kvůli té ruce, která stiskla tlačítko. Byla jistá, klidná, bez stínu pochybnosti.
„Tohle… to natočili oni sami,“ řekl nakonec.
Technik přikývl. „A sdíleli to. Tvrdili, že to byli naši.“
Oleksij chvíli mlčel. Pak vypnul obrazovku. V místnosti zůstalo jen bzučení generátoru. Venku začínalo svítat, šedé, bezejmenné ráno války. Nad polem se vznášel lehký opar, přesně jako v tom videu.
„Víš,“ řekl potichu, „to je ten rozdíl. My nahráváme, abychom měli důkaz. Oni, aby měli propagandu.“ Chvíli hledal cigaretu, ale ruce se mu třásly. „A přitom,“ dodal, „každý jejich zásah dělá díru do duše Boha.“
Vstal, otevřel dveře a podíval se na východ slunce. Tam, kde Sergej viděl jen pixel, on viděl domov. Pole, kde kdysi běhal jeho pes. Matku, která mu kdysi šila bílou košili. Kouř z cigarety se zvedl k obloze jako tichá modlitba.
„Ať jednou každý jejich monitor zčerná,“ zašeptal.
Pak flash disk zlomil napůl a hodil ho do ohně. Plameny olízly plast, zasyčely. Obraz Sergejovy hrdosti se rozpadl na popel. A nad tím popelem, mezi kouřem a ránem, Bůh mlčel otočený k světu zády.
Obrázek č.1
