Článek
Tak například ve hře Sportka se skládáme někomu na tučnou výhru. Ovšem jakmile jde o solidaritu, například důchody, najednou je všude kolem slyšet pohoršený, nesouhlasný křik. Zajímavé, viďte?
Ve Sportce se s radostí skládáme někomu na výhru, o níž tušíme, že nikdy nebude naše. A ještě k tomu s úsměvem. „Třeba to vyjde tentokrát!“ říkáme si a v koutku duše si hřejeme tu dětskou iluzi, že spravedlnost existuje v číselné kombinaci. Zato když přijde řeč na důchody, příspěvky, solidaritu nebo prosté slovo charita, okamžitě se někde rozlehne křik: „Já nebudu živit darmožrouty!“
Zajímavé, viďte?
Představte si to: máma samoživitelka se dvěma dětmi si koupí tiket, usměje se na prodavačku a ta říká: „Já vám, paní, přeju, abyste to trefila, už kvůli dětem.“
A když se ta prodavačka vrátí z práce unavená a naštvaná domů, na Facebooku sdílí status, že „každý si má na sebe vydělat sám a když někdo chce, tak si práci vždycky najde“.
Člověk by skoro řekl, že máme v hlavě oddělené přihrádky: jednu pro laskavost a druhou pro strach. A ta první má rezavý klíček.
Říká se, že solidarita se pozná podle toho, kolik dáte, když nemusíte. Ale u nás to vypadá spíš na opačný směr: solidaritu rádi rozdáváme tam, kde je v sázce fantazie. V loterii jsme svatí, v realitě přísní účetní.
Jenže zkuste žít v zemi, kde i politici počítají, kde krátit a snižovat, aby si mohli navyšovat a pro sebe nadělovat, a málokdo z nich dává. To se pak nedivím, že se jim začne prohlubovat dluh; a nejen v rozpočtu, ale i v duši.
„A proč bych měl přispívat na někoho, kdo celý život nepracoval?“ slýchám často.
No, třeba proto, že i ten, kdo nepracoval, má hlad. Nebo proto, že vy jste měl štěstí. A štěstí, věřte mi, není zásluha; je to drobná výhra v každodenní loterii života. Jen bez tiketu.
Někdy si říkám, že bychom potřebovali novou hru. Ne Sportku, ale Soucitku. Vsadíte padesát korun, a když vyhrajete, dostanete jeden dobrý čin zpátky anebo něco zadarmo. Jen tak. A na oplátku to stejné musíte udělat i vy.
Víte, co je na tom nejdrásavější?
Že většina lidí, kteří dnes křičí proti solidaritě, bude jednou sedět v čekárně sociálního úřadu a modlit se, aby měli důchod. A že tehdy už nebude koho obvinit, protože si to zrcadlo nastavili — a ono jim odpovídá jejich vlastním odrazem.
Tak si, prosím, kupte ten tiket, jestli chcete.
Ale občas si zkuste vsadit i na člověka.
Tam je pravděpodobnost výhry menší, ale když to vyjde, trefíte něco mnohem vzácnějšího než milion.
Trefíte něco, co se penězi nedá koupit.
Čtěte blog Suscitatora na Médium.cz
Obrázek č.1
