Článek
Že by členové vlády Petra Fialy pod slušivými modrými kabátky možná skrývali kabátky rudé? Zní to přehnaně. Možná. Ale podle dosavadních výsledků mám obavy. Vládu vytvořili lidé, kteří zformovali asociální[1]typ vlády.
Když Petr Fiala na tiskové konferenci zakončil svůj (ani netuším už kolikatý) projev další chválou vlády, připomnělo mi to neblahé časy sjezdů KSČ: všechno jde podle plánu, problémy neexistují a budoucnost září jako rudá záře nad Kladnem. Jenže skutečnost spíš tehdy připomínala pochmurný svit měsíce nad hřbitovem iluzí. Pod vedením asociální Fialovy vlády chudneme, inflace ukusuje z výplat víc než kdy dřív a daně se stávají mučícím nástrojem. Z nepochopitelných a tuze záhadných okolností deficit státního rozpočtu nabobtnává, navzdory tomu, že výběr daní roste a škrty se šíří jako lavina.
Zdá se mi to, že vláda Petra Fialy hřeší na to, že svým zvláštním způsobem jsme ochotní snášet vládní alotria až na hranici apatie. Často si říkám, zda nejsme spíše založením chasidé – tak klidně a lhostejně přijímáme vše, co na nás vláda zkouší. Možná je to naše schopnost přizpůsobit se jakékoli situaci, možná jen únava z neustálých slibů a zklamání. Každopádně, tato rezignace vládě poskytuje volný prostor pro další přešlapy a šíření chudoby. A máme tu nemilé déjà vu.
V čem je tedy Fialova vláda tak bolestně podobná vládám mezi lety 1948–1989?
O ztrátě sebereflexe již víme, ale co ještě.
1. Třídní nepřítel 2.0
Komunisté měli třídního nepřítele, Fialova vláda má Babiše a „babišovce“. Termín „babišismus“ se stal univerzální výmluvou pro jakýkoli problém. Deficit státního rozpočtu? Vina Babiše. Nemáme peníze na důchody? To je přece Babišova vina. Roste inflace? No jasně, to taky Babiš. Vláda si zkrátka vytvořila univerzálního obětního beránka. Babiš je pro ně tak všudypřítomný. Zase Babiš. Znovu Babiš… Tato obsesivní fixace však přesahuje hranice běžného politického soupeření – je to nebezpečná strategie, která až příliš připomíná metody komunistů v boji proti třídnímu nepříteli. A nemylme se, pro ODS se třídním nepřítelem dnes snadno může stát velice rychle kdokoli.
2. Zamlčování reality
Komunistické sjezdy bývaly pompézní přehlídkou „úspěchů“, zatímco obyčejní lidé postávali ve frontách na základní potraviny. Dodnes si pamatuji ty ponižující fronty v osmdesátých letech na toaletní papír anebo si vzpomínám na potměšilý posměch ve tvářích veksláků, když se nabízeli: „Bony? Mám bony. Jo, za pět korun.“ Dnes fronty vystávat nemusíme a kupovat si bony také ne, ale Fialova vláda místo konkrétních výsledků nabízí líbivá čísla. A skutečnost? Neustálé zdražování, zvyšování daní a stagnující příjmy. O těchto nepohodlných faktech však nepadne ani slovo. Aby občané žili opravdu lépe a důstojněji vládu snad ani nezajímá.
3. Osvícení z neosvícenějších
Za komunistů platila jediná pravda – ta, kterou hlásala strana. Dnes si dovolíte nesouhlasit s vládní politikou, a okamžitě získáváte nálepku populisty, extremisty či dezinformátora. To je ovšem ta lepší varianta. Spíše by nejraději poslali oponenty do psychiatrické nemocnice, viďte, pánové?
4. Deficit záhadně bobtná i přes škrty a zvyšující daně
„Znárodnění“ už sice vyšlo z módy, ale jeho podstata zůstává. Fialova vláda zvyšuje daně (a souběžně s tím i deficit státního rozpočtu), zavádí nové regulace a proměňuje živnostníky ve státní dojnice – učebnicový příklad fiskální schizofrenie. A pro srovnání? Nejnižší deficit od roku 1997 jsme zaznamenali za vlády premiéra Babiše. Ajaj, už zase ten Babiš!
5. Asociální druh řízení
Komunisté měli své pětiletky, dnešní vláda zase módní fráze o „zodpovědnosti“ a „udržitelnosti“. A výsledek? Stejný jako tehdy – honosné sliby bez skutečného vlivu na každodenní život. Místo konkrétních kroků vidíme jen prázdná hesla, která mají zakrýt stagnaci a neschopnost řešit vleklé problémy. Jakými jsou dnes například situace lidí v exekuci, narůstající množství lidí v sociální nouzi, problémy spojené s nedostupností bydlení, osudy mladých lidí vycházejících z ústavní či pěstounské péče, ale i neochota přijmout euro, nízké nebo téměř nulové investice do vzdělávání, podfinancování výzkumu a vědy, zastaralý průmysl, stagnující stavebnictví, nedotažená penzijní reforma, nedostatečná péče o krajinu apod.
6. Ach ty kritiku
Vládní propaganda dnes našla své nejvěrnější spojence v toxických novinářích – zde bych měl citovat, ale – kteří prostřednictvím moderních médií zajišťují systematickou démonizaci opozice. Kritika vlády? Ta už není vnímána jako legitimní součást demokratické debaty, ale spíše jako útok na samotnou svobodu slova. Kdokoli se odváží vystoupit proti vládě, zejména upozornit na rozevírání nůžek mezi realitou, ve které občané vlivem kroků vlády musí žít a líbivými prohlášeními, kterými se vláda snaží lakovat situaci na růžovo, může být okamžitě označen za populistu nebo nepřítele demokracie a zastánce starých pořádků, ba co víc zastánce Ruska. Riskuje okamžité ostrakizování – veřejné zostuzení, získání nálepky populisty či extremisty. Rázem se může stát novinářem nebo politikem, který není schopný myslet a nedokáže vytvořit čtyři souvislé věty. Svoboda diskutovat spolu s moudrostí tak ustupují znechucené do stínu před rozzářeným světlem ochromující osvícenosti členů vlády premiéra Fialy.
7. Znevažování nepohodlných názorů
Komunisté umlčovali kritiky pomocí tajné policie a represivního aparátu, (i když v současném Rusku se tak děje dodnes). Dnes sice žijeme v jiných časech, ale metody umlčování, byť jsou naštěstí již mírnější, nezmizely – jen se zmodernizovaly. Stačí veřejné nálepkování nebo obstrukce. Nepohodlný kritik? Automaticky populista, štváč nebo dezinformátor. Či rovnou „anoista“, „babišista“ a zastánce Ruska.
Neveselé vyhlídky
Fialova vláda sice není komunistická, ale její rétorika i kroky znějí až podezřele povědomě. Živí je snad živiny ze stejného asociálního podhoubí jako vlády mezi lety 1948–1989? A výsledek? Nebezpečně podobný – vláda, která pomalu, ale jistě ztrácí kontakt s realitou, zatímco mnoho občanů se pomalu a nezadržitelně propadají do chudoby. Kroky vlády mnoho lidí tlačí a oddaluje pryč od důstojného života.
Mám tyto vládnoucí elity považovat za demokraty? Možná skutečně jen sundali rudé kabátky a navlékli modré, aniž by změnili své myšlení. Jejich myšlenkové zakotvení se až podezřele podobá mentalitě komunistických papalášů: plné prázdných floskulí, nesplněných slibů a asociální politiky, která nevyhnutelně vede k jednomu výsledku – život mnoha občanů se stále více přibližuje hranici nedůstojnosti. Tato vláda se tak paradoxně stává symbolem opaku svých vlastních deklarací: místo ochrany hodnot a svobod demokratické společnosti jsme svědky neschopnosti zajistit zde takové prostředí, jež by zvyšovalo a nikoli snižovalo základní podmínky pro důstojný život.
Možná oni sami věří tomu, že nás chtějí ochránit před chaosem, „Budoucnost, dámy a pánové, pokud vyhrajeme volby, se zdá být růžová, ale přesto, kupte si brýle s růžovými skly.“
Členové vlády Petra Fialy, chci doufat snad opravdu nejsou převlečenými komunisty, jednají jako kdyby se inspirovali brožurami z časů minulého režimu. Přesvědčí vás o tom nesčetněkrát opakované nic neříkající mantry doplněné o výsledky, které spíše, než světlé zítřky připomínají noční můru. Inflace, vysoké daně, démonizace opozice – kde jsme to už jen slyšeli? Jestli se Fialova vláda snaží dostat do učebnic dějepisu, pak si vybírá nebezpečně špatné kapitoly. Na rozdíl od podobných vlád před rokem 1989 sice nemá rudou knížku, ale její modrý kabátek zakrývá rétoriku, která jako by se zrcadlila v třídní nenávisti a ignorování reality. Kabátky se možná změnily, ale myšlenkové mustry zůstaly. Možná se Petr Fiala opravdu snaží chránit občany před chudobou. Jen se zdá, že si chudobu spletl s vládním programem.
Závěr
Ano, a ty brýle s růžovými skly jsem si opravdu koupil. Pro případ, že volby vyhrají schopní, kdo vytvoří prosociální vládu, která udělá maximum možného proto, aby zde vytvořila a zajistila takové ekonomické a politické prostředí, jež by zvyšovalo, nikoli snižovalo, základní podmínky pro důstojný život v nechudnoucím státě.
Čtěte blog Suscitatora na Médium.cz
Literatura
Blažek, Petr – Pažout, Jaroslav: Dominový efekt. Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989. Praha 2013.
Brown, Archie: Vzestup a pád komunismu. Praha 2011.
Dvořáková, Vladimíra. O prostoru korupčních příležitostí: kdy, kde a jak se vytváří v České republice. Praha 2020.
Fitzpatricková, Sheila – Geyer, Michael: Za obzor totalitarismu. Praha 2012.
Hobsbawm, Eric: Věk extrémů. Krátké 20. století 1914–1991. Praha 1998.
Service, Robert: Soudruzi. Světové dějiny komunismu. Praha 2009
Snyder, Timothy: Krvavá země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Praha 2014.
Tabery, Erik. Opuštěná společnost: česká cesta od Masaryka po Babiše. Praha 2019.
Poznámky pod čarou
[1] Asociální vláda je specifický politický typ vládnutí či řízení, jenž si určuje především asociální cíle. Zcela opomíjí materiální dobro občanů, které je nedílně propojené s životem v důstojných podmínkách. Opomíjí investice a upřednostňuje výběr daní, škrty a smyšlenou konsolidaci. Reálně občané chudnou a s nimi také stát.
