Článek
Politická paměť je zvláštní orgán. Někomu vydrží celý život, jinému sotva jedno volební období. A když se člověk podívá na dnešní hádku o Českou televizi a Český rozhlas, nabude dojmu, že někteří naši zákonodárci zapomnětlivost nosí v kapse u saka společně s použitým kapesníkem. Před tiskovou konferencí ji vytáhnou, prohlédnou a zase pěkně schovají.
Když ODS chtěla zrušit poplatky, nestávkovalo se. Když je chce zrušit ANO, aby splnilo předvolební sliby, stávkuje se.
V roce 2009 chtěli senátoři ODS zrušit televizní a rozhlasové poplatky. Navrhovali financování veřejnoprávních médií prostřednictvím státního rozpočtu. Návrh neprošel o jediný hlas.
Přenesme se do listopadu 2026. ODS dnes varuje před zrušením poplatků a před nebezpečím politického vlivu. Člověk se musí pousmát.
Jenže zrušením složenky ještě nikdo nezrušil náklady. Ve Francii, Dánsku a Norsku už veřejnoprávní média fungují bez klasických televizních poplatků. Financování z veřejných rozpočtových zdrojů tedy samo o sobě není rozsudkem smrti nad nezávislou žurnalistikou. Rozhodují pravidla.
„Tak ať šetří,“ řekne čtenář.
Souhlasím. Ať šetří. Ať její hospodaření kontroluje i Nejvyšší kontrolní úřad. Jen bych se rád dozvěděl, kde přesně máme začít škrtat. U dokumentů? U pořadů pro děti? U regionálního zpravodajství? U sportu?
Zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu protestují proti změně financování. Někteří komentátoři mají hotovo: bojí se kontroly NKÚ.
Opravdu?
Obava ze ztráty zaměstnání, nesouhlas s podobou zákona, strach o redakční nezávislost i obyčejný profesní zájem mohou existovat vedle sebe. Ne všichni stávkují z jediného důvodu.
A zaměstnancům bych položil také nepohodlnou otázku: Které konkrétní ustanovení navrhovaného zákona ohrožuje vaši nezávislost a jak byste je změnili? To bych si rád přečetl. Bez transparentů, bez stranických vlaječek. Prostě větu po větě.
Víte, co mě na celé té hádce trápí nejvíc?
Že se z ní pomalu vytrácí divák.
