Článek
Je to vlastně velmi pohodlný způsob vedení války. Člověk pošle vojáky přes cizí hranici a potom vysvětlí, že je tam poslal někdo třetí. Zní to téměř jako přírodní úkaz. Déšť padá, protože se nahromadily mraky. Řeka se rozvodní, protože pršelo. A ruská armáda překročila ukrajinskou hranici, protože Západ příliš tlačil na Moskvu. Jenže armády nejsou déšť. Tank není meteorologický jev. Někdo musí vydat rozkaz, aby vyjel.
Pan Putin říká, že hlavní příčinou tragédie bylo rozšiřování NATO. Nuže, je docela možné přít se o NATO. Člověk se může přít o americkou politiku, evropskou politiku, hloupost diplomatů, ješitnost ministrů a krátkozrakost generálů. Demokracie má tu nepříjemnou vlastnost, že dovoluje kritizovat vlastní chyby.
Ale je zvláštní požadovat, aby kritika jedné moci sloužila jako rozhřešení moci druhé.
Řekne-li soused, že se chce přátelit s člověkem, kterého já zrovna nemusím, mohu sousedovo rozhodnutí považovat za pošetilé. Ale nemám žádné právo rozkopnout jeho dveře. A jestliže je rozkopnu, mohl bych alespoň zachovat tolik lidské skromnosti, abych neprohlašoval, že za poškozené dveře nese odpovědnost ten, kdo bydlel uvnitř.
Je tu ještě jedna věc.
Velké státy mají podivuhodnou zálibu mluvit o malých státech v zeměpisných pojmech. Nárazníkové pásmo. Sféra vlivu. Bezpečnostní prostor. Strategická obrana.
Člověk by skoro zapomněl, že v tom prostoru bydlí lidé. Ukrajinec není kilometr mezi Moskvou a NATO. Je to člověk. A Ukrajina není předmět položený mezi dvěma velmocemi, aby se přeměřovalo, komu leží příliš blízko.
Právě malé národy vědí, co znamená věta: „Musíme rozhodnout o vás, protože jde o naši bezpečnost.“
Slyšeli jsme už v Evropě mnoho podobných vět. Vždycky byly pronášeny velice vážně. Obvykle nad mapou. A na mapě nebývá vidět člověk, kterému pak shoří dům.
Člověku, který v Československu zažil Mnichov roku 1938 a o třicet let později sovětskou invazi v srpnu 1968, by řeči o právu velmocí rozhodovat o bezpečnosti svých sousedů sotva připadaly jako akademická geopolitika. Už jednou se nad mapou Evropy rozhodovalo, co musí malý stát obětovat, aby měl velký stát pocit bezpečí.
Pan Putin říká, že lidé v Evropě začínají chápat, kdo za válku může. Možná. Lidé mohou pochopit mnoho věcí. Mohou pochopit, že západní politika udělala chyby. Mohou mít strach z války. Mohou odmítat vlastní vlády. Mohou volit strany, které slibují jinou zahraniční politiku. To všechno smějí. Jen bych jim doporučil jednu velmi prostou pomůcku. Když vám někdo vysvětluje příčiny války, podívejte se nejprve, čí vojáci překročili čí hranici. Teprve potom poslouchejte filozofii.
Protože dějiny mají jednu ošklivou vlastnost: člověk v nich může najít důvod skoro pro všechno. Pro strach. Pro nenávist. Pro podezření. Pro starou křivdu. Pro novou křivdu. Dokonce pro válku. Jenže důvod není totéž co právo. A vysvětlení není nevina. Kdo stiskl spoušť, může napsat tisíc stran o tom, proč ho rozčiloval člověk před hlavní.
Jednou vystřelenou kulku už nikdo nevrátí.
