Článek
Víte, co mě zaráží? Jak snadno paměť vyklouzne z prstů. Sedmého října umírali v Izraeli děti, ženy, starci, dokonce i zvířata. Hamas vraždil vše živé, co se mu připletlo do cesty, a ještě předtím krutě mučil. Hrůza, která se měla zapsat do dějin jako varování. A přece – tak mi to připadá – svět ji odložil do šuplíku, rychle zavřel, zapomněl. Žádné masové protesty, žádné transparenty na náměstích.
A pak Gaza. Najednou humbuk, najednou se zdá, že zeměkoule se točí jen kolem Gazy. Propaganda funguje dokonale: kdo je oběť, se rozmlží, kdo je vrah, se zahalí do slov o „odboji“ a „právu na odpor“. Není to poprvé. A ano, islám má v propagandě zběsilou sílu – s pomocí arabských peněz z ropy, sociálních sítí, extrémní levice i extrémní pravice, studentů lačných jednoduchých hesel i Gretiných gest. Najednou se antisemitismus vrací jako nezvaný host, maskovaný v nových barvách, ale stále stejný. Jak rychle se zapomíná na oběti, jejichž krev už oschla, a jak ochotně se ukazuje prstem jen jedním směrem.
Poslední dobou mi připadá, že se svět chová divně. Obhajuje viníka a nelituje oběti. Vidět je to právě na Blízkém východě. Židé jsou najednou ti zlí a muslimové z Gazy jsou litováni.
A právě ta nelítostnost vůči bránícímu se Izraeli mě šokuje. Ta nelítostnost sytá cynismem a antisemitismem.
A tak se ptám – kde se v lidech bere ta potřeba vnímat Žida jako nepolitováníhodného? Chápat jej tak, že ani nemá právo být oběť, že nemá nárok ronit slzy za unesené, umučené, zavražděné děti, dívky a stařeny. Existuje vysvětlení? Možná proto, že složitost judaismu a síla Izraele bolí. Žid není v očích světa slabý – a tak se mu upírá možnost plakat? Jenže síla není nedotknutelnost. I ten, kdo vybudoval stát z pouště a popela, nese v sobě křehkost, která krvácí. Ale svět není černobílý film. Je to spleť strachu, propagandy, bolesti a bezmoci.
A uprostřed toho všeho někde pořád ještě sedí židovské dítě, které si chce hrát se psem, když doplakalo nad zastřelenými rodiči. Starý Žid, který touží dospat probdělou noc, potom co se smířil s tím, že už nikdy neuvidí vnoučata pod chupou. Židovská matka, která by raději zpívala ukolébavku než poslouchala sirény. Jsou to konkrétní tváře, konkrétní slzy, ne anonymní pojem „Izrael“.
Možná bychom měli začít tam – připomenout si, kdo jsou skutečné oběti. A nezapomínat na ně, ani když zeměkoule zrovna rotuje kolem Gazy. Protože zapomenout na Žida v jeho bolesti je jako podruhé zavřít oči před pecí, která kdysi polykala celé rodiny. A ta slepota, stejně jako tehdy, neomlouvá.
Kladu si otázky:
Zapomenutý 7. říjen: kdo si ještě vzpomene na zmasakrované Izraelce?
Gaza jako střed světa? A co krev izraelských matek a dětí?
Proč je Izrael „vinný“ už jen tím, že se brání?
Antisemitismus v novém kabátě?
Proč svět znovu ukazuje prstem na Židy?
Když Hamás vraždil i psy a kočky, šlapal po růžích a pálil stromy, kde byly světové protesty?
Nelítost vůči Izraeli. Proč se svět otáčí zády k obětem?
Krev Izraelců oschla, svět se otočil k Gaze. Proč?
Propaganda Hamásu vítězí.
Kdy přestane být Žid nevítanou obětí?
Ejcha
