Článek
Poslušně hlásím, laskavý čtenáři, že referendum v České republice připomíná sud piva, který stojí ve sklepě, všichni o něm mluví, ale nikdo ho nechce narazit, protože by se pak muselo opravdu točit.
Kdykoli se něco pokazí, kdykoli politika připomíná slepici běhající po dvorku bez jasného směru, ozve se hlas:
„Ať rozhodnou občané!“
To zní hezky. Vznešeně. Demokraticky. Skoro to šustí ústavou.
Jenže pak přijde věta, která je studená jako topení v říjnu:
Celostátní referendum jsme měli jen jednou. V roce 2003. O vstupu do Evropské unie.
A i to šlo jen proto, že se přijal speciální ústavní zákon. Na jednu otázku. Jednorázově.
To je asi tak, jako kdybyste neměli most přes řeku, ale na jednu slavnost si půjčili ponton z vedlejší vesnice. Přešli. Zamávali. A ponton zase odtáhli, aby si na něj nikdo nezvykl.
Referendum jako dekorace
Ústava říká, že lid je zdrojem státní moci a může ji vykonávat i přímo.
To je krásná věta. Ta by se dala vytesat do kamene. Nebo alespoň napsat na tácek pod pivo.
Jenže to „přímo“ má malý dodatek. Musí to upravit ústavní zákon.
A ten nemáme.
Je to trochu jako mít napsáno, že každý občan může řídit lokomotivu, ale koleje jsme zapomněli položit. V depu stojí krásný vlak, natřený, naleštěný, jen se nikam nerozjede.
Referendum je u nás spíš porcelánový servis ve vitríně. Každý ho obdivuje. Nikdo ho nepoužívá, aby se náhodou neotloukl.
Rok 2003: výjimka, ne zvyk
Referendum o vstupu do EU bylo výjimečné.
Speciální zákon. Speciální situace. Speciální okamžik.
Bylo to jako když se ve vesnici jednou za sto let objeví cirkus. Všichni se přijdou podívat. Slon projde náměstím. A pak zase odjede.
A od té doby si říkáme: my přece máme zkušenost se slonem.
Máme. Ale nemáme cirkus.
Proč se to neděje? Protože se všichni bojí klíče
Ústavní zákon potřebuje velkou shodu. A velká shoda v politice je asi tak častá jako ticho při rodinném obědě o Vánocích.
Jedni se bojí, že referendum obejde parlament.
Druzí se bojí, že bez referenda parlament obejde občany.
A tak stojíme mezi dvěma obavami jako mezi dvěma hospodami a nejsme schopni vybrat, do které jít.
Referendum je kladivo. A když dáte kladivo na stůl, někdo s ním chce zatlouct hřebík, někdo rozbít skříň a někdo jen bouchat do stolu, aby to víc znělo.
Otázka zní: kdo ho zvedne první?
Referendum jako věčné „zítra“
Nejzajímavější na tom je, že referendum se výborně hodí do řečí.
„My bychom dali referendum.“
„My bychom ho umožnili.“
„My bychom nechali rozhodnout lid.“
To je jako slibovat, že zítra začnete truhlařit. Krásný plán. A zítra pořád nepřichází.
Protože vyrobit skutečný nástroj znamená napsat pravidla. Kolik podpisů. O čem se smí hlasovat. Co když otázka poruší ústavu. Co když výsledek narazí na mezinárodní závazky. Co když se to celé zkomplikuje.
A komplikace jsou nevděčné. Ty se špatně tisknou na billboard.
Co to dělá s lidmi
Lidé slyší o referendu pořád. Mají pocit, že je to normální součást výbavy státu. Jako policie nebo hasiči.
Pak ale zjistí, že to je spíš historický exponát s cedulkou „prosím nedotýkat se“.
A když si něco myslíte, že existuje, a pak zjistíte, že to existuje jen na papíře, vzniká zvláštní druh naštvání. Ne hlasitý. Spíš tichý. Takový ten, co sedí u stolu a mlčí.
A mlčení bývá někdy hlasitější než řeč.
A co teď
Buď referendum skutečně zavedeme. S jasnými pravidly, pojistkami a mantinely.
Nebo přiznáme, že ho máme jen jako ozdobu.
Protože držet v ústavě slovo, které se nikdy nepoužije, je trochu jako mít doma pianino a nikdy na něj nezahrát. Hosté si řeknou, že jsme hudební rodina. A my mezitím neznáme ani stupnici.
Pointa mezi druhým a třetím pivem
Celostátní referendum jsme měli jednou. Jednou.
Ne proto, že bychom měli zavedený systém přímé demokracie.
Ale proto, že jsme si na jednu konkrétní chvíli vyrobili jednorázový klíč.
A ten klíč jsme po použití zase uklidili.
Tak tu teď stojíme před dveřmi s nápisem „přímá demokracie“, v kapse šustí papírek s citátem z ústavy, a když chceme otevřít, zjistíme, že klíč je někde ve skladu mezi archivem a starými volebními plakáty.
Tak mi nalejte jedno, pane vrchní. Na zdraví referenda. Toho nástroje, který máme, ale nepoužíváme.
Je to asi jako mít doma v ledničce vychlazenou dvanáctku, pečlivě ji tam uložit dozadu, aby na ni nikdo nesáhl, a pak každý večer otevřít dveře, podívat se na ni a zase zavřít. Pivo stojí. Pění jen v představách. A my si říkáme, že jednou přijde ta správná příležitost.
Jenže ta správná příležitost je potvora. Čeká, až ji někdo vezme za límec.
Tak tam ta láhev stojí. Chladí se. Získává na legendě. A my se chodíme dívat, jestli je tam furt. Je. Samozřejmě že je. Nikdo se jí nedotkl.
A mezitím se řeší, jestli by se měla otevřít, kdo by měl držet otvírák, jestli je to vhodná značka a zda by se po prvním loku neměla rovnou vyměnit lednice.
Tak mi nalejte jedno. Ne na odvahu mluvit o referendu. Na odvahu ho jednou skutečně otevřít.
Protože pivo, které se nikdy nevypije, je jen studený argument. A argumenty, jak známo, žízeň nehasí.
Suscitator
Klíč existuje. Dveře existují. Jen k sobě nepasují.
Zdroje
Ústavní zákon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii
Český statistický úřad: Referendum o přistoupení ČR k EU (13.–14. 6. 2003), www.volby.cz.
