Rentgen Putinova jazyka

Putin je novodobý (postmoderní) Hitler okořeněný Stalinem. Jeho jazyk, rétorika a propagandistické strategie připomínají totalitní minulost až s hrozivou přesností, jako by někdo vzal staré manuály moci, ofoukl z nich prach a zasadil je do digitální reality jednadvacátého století.

Moderní autoritářská moc působí na první pohled nově, ale její vnitřní struktura vykazuje výraznou kontinuitu s totalitními režimy dvacátého století. Jak ukazuje Hannah Arendtová¹ ve The Origins of Totalitarianism, totalita nestojí ani tak na fyzickém násilí, jako na systematickém rozkladu reality, vytváření trvalého strachu a naprosté dezorientace obyvatelstva. Jacques Ellul² ve Propaganda: The Formation of Men’s Attitudes zdůrazňuje, že moderní propaganda není pouze nástrojem moci, je jejím jádrem, prostředím, v němž občan existuje a skrze které vnímá svět. Timothy Snyder³ ve Bloodlands pak ukazuje přímé historické důsledky: masové vraždění, legitimizaci násilí, dehumanizaci a přenos ideologického extremismu do života milionů obyčejných lidí.

Putinova rétorika se v mnoha ohledech vrací k těmto starým strukturám. Nejde o pouhou podobnost: jde o systematickou rekonstrukci totalitních motivů v novém prostředí, které propojuje tradiční autoritářské techniky s fragmentarizovaným digitálním prostorem. V textu zkráceném pro blog Seznam Médium.cz porovnávám rétorickou, ideologickou a propagandistickou architekturu putinismu s mechanismy nacismu a stalinismu, opírám se o teorie Arendtové¹, Ellula², Snydera³, Geyera a Fitzpatrick⁴, Bittmana⁵ a Yengila⁶ a ukazuji, jak tyto staré strategie přežívají a transformují se.

Arendtová¹ definovala strach jako první a nejhlubší materiál totalitní vlády. Totalitní moc potřebuje strach nikoli nárazově, ale permanentně: strach jako klima, v němž lidé žijí. Hitler tuto dynamiku vystavěl na představě Německa ohroženého „židobolševickým spiknutím“ a vnitřní zradou. Stalin ji dovedl k absolutní formě: každý mohl být potenciální sabotér, špion, kontrarevolucionář.

Putin tento model aktualizoval. Jeho nepřítel není jediná entita, ale neurčitá mlha: NATO, Ukrajina, západní agenti, dekadentní hodnoty, migranti, liberálové. Strach není zaměřený, je tvarovatelný. A právě tato amorfnost je v digitálním prostředí ideální. Člověk se nemá vůči komu vymezit, protože hrozba se neustále proměňuje. Ellul² tento typ strachu popsal jako propagandu integrující: občan se přimyká k autoritě nikoli proto, že je přesvědčen, ale proto, že je dezorientován.

Arendtová¹ upozorňuje, že totality budují pseudomytologii „poníženého národa“, o němž se tvrdí, že byl zrazen, pokořen nebo obklíčen. Takové mýty mají silnou emocionální funkci. Snyder³ dodává, že ve východní Evropě mohou autoritáři využívat reálných historických traumat: hladomorů, okupací, represí a reinterpretovat je v současném duchu.

Putinův narativ „ruského světa“ přesně odpovídá tomuto vzorci. Rusko je „oběť“ Západu, je „obklíčeno“, je „světem tradičních hodnot“ ohroženým kulturním úpadkem. Současně je ale „civilizačním pólem“, nositelem vyšší historické role. Toto dvojí postavení (oběť a mesiáš) je ideologicky výhodné: vytváří identitu založenou na pýše i strachu. Ellul² upozorňuje, že právě kombinace pýchy, viny a strachu činí propagandu nejúčinnější.

Hitlerovo pojetí „čistého národa“ vedlo k rasovým zákonům a genocidě. Stalinova posedlost „nepřáteli lidu“ vytvořila gulagy a atmosféru permanentních čistek, zatýkání a sebeobviňování.

Putin využívá moderní obdobu téhož. Jeho režim označuje své odpůrce jako „fašisty“, „extremisty“, „narkomany“, „zrádce“, „agenty cizí moci“. Tyto kategorie nejsou přesné, jsou flexibilní, adaptovatelné, přemístitelné. Bittman⁵ popisuje, že sovětská KGB používala podobnou strategii: nepřítel se konstruoval podle okamžité politické potřeby. Geyer a Fitzpatrick⁴ upozorňují, že schopnost definovat nepřítele libovolně je jedním z hlavních znaků diktatury.

Putinovská rétorika je tedy přímým pokračováním tohoto modelu, jen v novém, mediálně bohatším prostředí.

Hitler tvrdil, že Německo rozkládá „židobolševismus“. Stalin viděl všude trockisty a špiony. Putin mluví o „fašistech“, „agentech Západu“ a „vnitřních zrádcích“. Všechny tři režimy používají stejný mechanismus: vnitřní nepřítel jako zdroj neustálé mobilizace.

Hitler vykreslil Němce jako oběť Versailles. Stalin veřejnosti tvrdil, že Sovětský svaz je „obléhanou pevností“. Putin tvrdí, že Rusko je pod útokem Západu. Všechny tři modely zdůrazňují ohrožení jako důvod pro agresi.

Hitlerova Tisíciletá říše, Stalinovo budování komunismu a Putinova „civilizační role Ruska“ jsou varianty téhož: dějinné poslání legitimizující expanzi.

Führer jako vtělení vůle národa, Stalin jako neomylný otec, Putin jako jediný garant stability. V různých kostýmech ale tatáž logika.

Hitler: chaos a židovská spiknutí. Stalin: třídní nepřátelé. Putin: NATO, rozpad Západu, kulturní zánik. Strach jako motor.

Hitlerova krevní čistota, Stalinův „věrný lid“, Putinova „denacifikace“ a represe. Tři varianty jedné ideologie očištění.

Hitler: válka jako povinnost. Stalin: teror jako obrana socialismu. Putin: válka jako obrana „ruského světa“.

Hitler přepisoval dějiny „germánské nadřazenosti“. Stalin upravoval paměť Velké vlastenecké války. Putin ohýbá jak ruskou, tak evropskou historii.

Hitler: násilí jako „hygiena“. Stalin: násilí jako nástroj třídního boje. Putin: násilí jako obrana „stability“.

Hitler měl masové mítinky, Stalin monopol médií. Putin má hybridní propagandu: televize, trollí farmy, digitální chaos.

Hitler používal eufemismy genocidy. Stalinův jazyk byl vražedně byrokratický. Putin maskuje brutalitu správní terminologií.

Hitler: Lebensraum. Stalin: export revoluce. Putin: ochrana „krajanů“ a „historických práv“.

Hitler: „podlidé“. Stalin: „škůdci“. Putin: „narkomani“, „neonacisté“, „odpad“.

Hitler: jediná pravda. Stalin: státní pravda. Putin: mnoho lží, kde nic není pravda.

Hitler jako vtělení dějin. Stalin jako kormidelník epochy. Putin jako nepostradatelná konstanta.

Hitler: demokracie je slabost. Stalin: buržoazní přežitek. Putin: liberalismus je hrozba národní identitě.

Hitler: útok jako sebeobrana. Stalin: represe jako ochrana. Putin: válka jako „obrana proti Západu“.

Hitler: čistota. Stalin: pokrok. Putin: tradiční morálka.

Totalitní vůdci nejsou prezentováni jako běžní politici. Arendtová¹ je popisuje jako symboly kolektivní touhy po řádu. Stalin byl otcem národa, Hitler vtělením vůle lidu. Putinova image je jiná; je unuděný technokrat, klidný, věcný, racionální. Funkce je však totožná: stát se jediným pevným bodem v chaotickém světě. Ellul² upozorňuje, že moderní propaganda nevytváří charisma, ale nezbytnost vůdce jako jediné kotvy.

Sovětská propaganda byla založena na jedné pravdě. Putinismus stojí na mnoha pravdách. Yengil⁶ v souvislosti s putinismem ukazuje, že propaganda často funguje nikoli jako nástroj přesvědčování, ale jako prostředek cynického udržení moci – skrze mediální manipulaci, kontrolu informací, využívání strachu a represi. Neprezentuje jedinou pravdu, ale destabilizuje informační prostředí natolik, že občan ztrácí motivaci hledat pravdu vůbec. Bittman⁵ ukazuje, že tato metoda je zdokonalením sovětské dezinformace. Digitální éra umožňuje, aby se protichůdné narativy šířily paralelně a rychle.

Arendtová¹ analyzuje totalitní přesvědčení, že dějiny mají „zákon“. Snyder³ dokládá, že genocidy byly ospravedlňovány jako historická nutnost. Putin používá stejný jazyk: geopolitická nutnost, ochrana krajanů, obrana „ruského světa“. Násilí se prezentuje jako nevyhnutelné.

Putinova propaganda není ideologicky monolitická. Je hybridní: televize, memy, trollí farmy, konspirační teorie, virální videa. Ellul² předpověděl, že moderní propaganda nebude jednotná, ale fragmentovaná a technická. Putinismus tuto předpověď naplnil měrou, kterou si autor ve 20. století nedokázal představit.

Putinismus není nová forma moci. Je to aktualizovaná, technicky zdokonalená varianta totalitních mechanismů. Jeho jazyk reprodukuje strach, mýtus, kult, manipulaci historií a mnohost lží přesně tak, jak to dělaly totality 20. století. Rozdíl je pouze v prostředí. Zatímco Hitler a Stalin pracovali s masovými mítinky a kontrolou tisku, Putin pracuje s digitální fragmentací, šumem a hybridní propagandou. Starý refrén dějin se vrací, jen nástroje orchestru jsou jiné.

Putin je novodobý (postmoderní) Hitler okořeněný Stalinem. Všimněte si jeho rétoriky a porovnejte ji s rétorikou Hitlera a Stalina. Jako přes kopírák jen v kabátě současné doby. Každá doba má svého Hitlera a Stalina. Když poslouchám Putinovu rétoriku, připomíná mi to starý orchestr, který kdysi hrál pod dvěma dirigenty.

Arendtová, Hannah. Původ totalitarismu. Přel. Miroslav Jindra. Praha: OIKOYMENH, 2019. ISBN 978-80-7298-566-4. (Originál: The Origins of Totalitarianism. New York: Harcourt, Brace, 1951.)

Bittman, Ladislav. The KGB and Soviet Disinformation: An Insider’s View. Washington, D.C.: Pergamon-Brassey’s, 1985. ISBN 0-08-031572-0. (původní ISBN opraveno – 0-080-30864-6 neexistuje)

Ellul, Jacques. Propaganda: The Formation of Men’s Attitudes. Přel. Konrad Kellen a Jean Lerner. New York: Vintage Books, 1973. ISBN 0-394-71874-7.

Geyer, Michael – Fitzpatrick, Sheila (eds.). Beyond Totalitarianism: Stalinism and Nazism Compared. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. ISBN 978-0-521-72397-8 (paperback). (původní název Stalinism and Nazism: Dictatorships in Comparison byl z roku 1997; standardní komparativní dílo z 2009 je právě Beyond Totalitarianism)

Snyder, Timothy. Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Přel. Petruška Šustrová. Praha – Litomyšl: Paseka, 2013. ISBN 978-80-7432-356-3. (Originál: Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin. New York: Basic Books, 2010.)

Yengil, Onur. Totalitarian and Authoritarian Regimes: A Comparison of Stalinism and Putinism. Master’s thesis. Ankara: Middle East Technical University, Department of Political Science and Public Administration, 2016. Dostupné z: https://open.metu.edu.tr/bitstream/handle/11511/25989/index.pdf

Hejlová, Denisa. „Dvě strategie ruské propagandy: nic není pravda a velká lež.“ Seznam Zprávy [online]. 23. 3. 2022. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-komentar-dve-strategie-ruske-propagandy-nic-neni-pravda-a-velka-lez-194862

1. Arendtová, Hannah. The Origins of Totalitarianism. New York: Harcourt, 1951.

2. Ellul, Jacques. Propaganda: The Formation of Men’s Attitudes. New York: Knopf, 1965.

3. Snyder, Timothy. Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin. New York: Basic Books, 2010.

4. Geyer, Michael; Fitzpatrick, Sheila (eds.). Stalinism and Nazism: Dictatorships in Comparison. Cambridge University Press, 2009.

5. Bittman, Ladislav. The KGB and Soviet Disinformation. Washington: Pergamon-Brassey’s, 1985.

6. Yengil, Onur. Totalitarian and Authoritarian Regimes: A Comparison of Stalinism and Putinism. Ankara: Middle East Technical University, 2016.

7. K problematice informační války viz též: „Dvě strategie ruské propagandy: nic není pravda a velká lež.“ Seznam Zprávy, 2022.

8. K hybridní propagandě a digitálním strategiím: viz práce Bittmana a soudobé studie ruského informačního prostoru.

9. Ellulova koncepce „propagandy integrující“ je rozvedena v kapitole 3 jeho knihy (ELL.).

10. Arendtová v části o „logice teroru“ popisuje mechanismus vytváření nepřátel (AR.).

11. Snyderův koncept historické nezvratnosti a jejích zneužití viz kapitoly o sovětských a nacistických kampaních (SNY.).

12. Geyer a Fitzpatrick se zabývají strukturálními paralelami především v úvodu své komparativní studie (G&F.).

13. Bittman v analytické části vysvětluje flexibilitu pojmu „nepřítel lidu“ ve zpravodajských operacích (BIT.).

14. Yengil, Onur. Totalitarian and Authoritarian Regimes: A Comparison of Stalinism and Putinism. Ankara: Middle East Technical University, 2016, s. 96–108. Yengil analyzuje(kap. V, s. 96–108): represi a trestní instrumentarium vůči opozici, vytváření „státem řízeného mediálního prostoru, zneužívání médií k fragmentaci reality, cynické využití strachu a destabilizace pravdy, technologickou adaptaci sovětských propagandistických vzorců. Autor explicitně nepoužívá termín „multiplikovaný cynismus“, ale v závěrečných kapitolách analyzuje mediální manipulaci, kontrolu informací a cynické mechanismy udržování moci v putinismu. Viz také Arendtové analýzu „zákonů dějin“ jako principu totalitního ospravedlňování násilí (AR.).

15. Ellul předvídá fragmentaci propagandistických prostředí již v 60. letech (ELL.).

16. Digitální adaptace sovětských technik, o nichž píše Bittman, jsou popisovány v novodobých studiích o ruské hybridní válce (BIT.).

17. K moralizujícímu narativu totalit viz syntetické rozbory Geyera a Fitzpatrick (G&F.).

18. K otázce historické reinterpretace viz Snyderovy kapitoly o paměťových válkách (SNY.).

19. Celkovou paralelu „starého refrénu v novém orchestru“ podporují všechny citované zdroje svou analýzou kontinuity totalitních metod v čase.