Článek
Jednoho rána mi manželka po probuzení říká: „Seš tlustej!“ Vstal jsem, utekl do koupelny a koukám – opravdu, vypučel mi báchor. A protože jsem člověk, který si dokáže omluvit kdeco, v duchu jsem se utěšoval: „No jo, řekla, že jsem tlustej, ale ne starej, nebo, že… hmm, no prostě jsem jen ztloustnul.“
Toho rána jsem objevil nový vesmír. Kosmos tlustých lidí. Tedy večer před tímhle manželčiným prohlášením jsem tlustej ještě nebyl, ale ráno po probuzení jsem se v jejích očích najednou proměnil v tlusťocha. A to jediné slovo mi úplně převrátilo pohled na svět.
Od toho nekompromisního výroku vidím svět jinak. Najednou mám pocit, že ulice jsou plné hubených lidí. Pohybují se svižně, aniž by lapali po dechu. Schody vyběhnou, jako by to nic nebylo. Pobíhají si po světě a jejich nohy se nezastaví. Nepotí se, nemusí zastavovat, aby popadli dech. Vypadají svěže a odpočatě. Nikde se nemačkají ani nevmačkávají. A netrápí se tím, co budou jíst a kolik toho můžou sníst.
S potěšením si stoupají na váhu a se spokojeným úsměvem se prohlíží v zrcadle. Starají se správně o svoje štíhlé tělo. Nemají problém sehnat oblečení, které se jim líbí, a nemusí se probírat největšími konfekčními velikostmi pod zkoumavými pohledy hubených prodavaček.
No tak jsem tlustej, no a co? Venku je krásný podzimní den.
