Článek
S tou diplomacií je to totiž jako se sousedkou paní Mullerovou. Když šla jednou vyjednávat s hokynářem, že chce levnější brambory, vzala si s sebou košík, ale zapomněla peníze. Jen se na něj hezky usmívala a povídá:
„My jsme přece lidi slušní, domluvíme se.“
A domluvili se tak, že přišla domů bez brambor, a ještě jí připsali dluh za starej rohlík.
A to je přesně ta diplomacie bez armády.
Jednou k nám přišel pan nadporučík a pravil, že dneska nebude žádnej dril, že se dnes bude všechno řešit slovem. Tak se nám to zalíbilo, že se to přesvědčování protáhlo až do hospody U Kalicha. Ráno jsme byli všichni přesvědčený, že dril je zbytečná věc. Akorát že když pak přišla inspekce, byli jsme velmi rychle ujištěni, že dostaneme přes hubu.
Diplomacie bez bodáků je jako prosebnej dopis prezidenta malý země prezidentovi velký země, kterej mu vzkazuje, že má na tu jeho malou zemi chuť. Ten dopis může bejt sebelepší, krásně napsanej, s pečetí a vším všudy. Ale když za ním nestojí bodák, tak ho prezident velký země použije tak leda pro srandu králíkům.
Ostatně i pan farář říkal, že bez strašení není spásy. A bez silný armády za zády není diplomacie diplomacie, ale jenom šaškování.
Což je, jak jsem si všimnul, úplně základní věc mezinárodní politiky: nikdy nebýt za šaška.
Ještě mi to připomíná jednoho četníka z Modřan. Ten měl u nás za úkol udržovat pořádek. Vždycky přišel, sundal čepici, usmál se a povídal:
„Pánové, buďte tak laskaví a přestaňte se prát.“
A oni mu na to vždycky slušně odpověděli, že až si nafackujou.
Jednou ho při tom přesvědčování přesvědčili tak důkladně, že ho museli omdlelého odnést domů. A od tý doby měl ten četník už nejenom slova, ale i obušek. A najednou se lidi domlouvali mnohem rychlejc. Dneska už stačí, když řekne, že má bejt klid, položí obušek na stůl a jenom se podívá. Huba se zavře sama, bez řečí.
To není strach. To je respekt.
A mezi státy je to, podle mě, úplně stejný jako mezi lidma. Kdo mluví moc hezky a nemá nic v ruce, ten se brzy doví, že hezký slova jsou dobrý leda tak na pohřební řeči. A i tam je lepší, když za nima stojí rakev.
Se zubařem je to ostatně úplně stejný. Když vám začne vykládat, že dneska to nebude bolet, že se všechno vyřeší domluvou a že zub se dá přesvědčit, aby nebolel, tak mu člověk kývá hlavou, ale potí se až na zádech. Ale jakmile položí na tác kleště a jenom je utře hadříkem, tak už se nic nevysvětluje. Huba se otevře sama a člověk je ochotnej souhlasit se vším, včetně vytržení zubu, kterej ho ani nebolel.
To není žádná krutost. To je pořádek.
A tak je to i ve světě. Když někdo mluví o míru a nemá po ruce kleště, tak se všichni před ním usmívají. Ale nikdo ho neposlouchá. A pak se diví, že má z něj celej svět akorát legraci.
Suscitator
V Šumperku 2026
