Článek
Budu vám vyprávět příběh, který se opravdu stal v polovině března roku 2022 ve městě Buča zhruba pětadvacet kilometrů od Kyjeva. Buča před ruskou barbarskou invazí měla sedmatřicet tisíc obyvatel. Předtím byla jednou z pěkných částí kyjevské aglomerace. Ulice tu jsou ukryté mezi lesy s jedlemi a před agresí tu pěkné domy lemovaly břehy řeky Irpiň. Nabízela se tu moderní nákupní centra a nové rezidenční komplexy, stejně jako letní chaty vystavěné v starém stylu, zasazené uprostřed zahrad a stromů. Ruský spisovatel Michail Bulgakov (1891 - 1940) tady měl letní sídlo. Což připomíná pamětní deska v místech dávno zbořeného domu.
Uprostřed rozlehlé zahrady stál dům plný světla. Byl starý, postavený někdy na konci osmnáctého století a byl obrostlý příběhy. Na stěnách tančily malby květin a zvířat. Bydlela v něm s babičkou Ninou dívka Ljuda. Nikdy nepatřila světu za vysokou kamennou zdí, jež chránila tajemnou zahradu. Babička mocnými kouzly vnučku zaklela do říše bezpečí a snění. Vyprávěla dívce příběh jejího narození. Zrodila se z ranní rosy, z letu ledňáčka a zpěvu slavíka, proto je tak křehká a něžná, jako kapky rosy ve svitu vycházejícího slunce. Svět dívky až do toho dne, byl rozlehlé, živé království plné vůní, barev a skrytých příběhů. Zahrada. Sem nedoléhalo nic zlého ani špatného. Dívka kvetla obklopená krásou a něhou. Vyrostla do intenzivní krásy, jako nejvzácnější květina, kterou s láskou pěstovaly bohyně v mýtických loukách. Blonďaté vlasy lemovaly snivý bledý obličej, oči měly jemný odstín mlhavého nebe, jaké se zjeví jen v tichých hodinách svítání.
Babička Nina často vyprávěla příběhy, ve kterých malovala varovné obrazy světů za vysokou kamennou zdí – hlučných měst plných světel a lidí, třpytících se moří, která hladí obzory. Ale dívka vyrůstala v zahradě, zcela okouzlená královstvím rostlin a švitořivého zpěvu. Duše se prohlubovala nořením se do opojného aróma květin, chvějivých paprsků světla a tajemství, která se ukrývala v každém koutu, Ljuda necítila potřebu vykročit za hranici tak důvěrně známého laskavého světa. Babička, protože byla učitelka, ji mnohému naučila. Číst, psát, malovat a vnímat tajemství zahalené nám běžným lidem.
Jednoho dne se Ljuda probudila s náhlým trhnutím. Co to bylo? Co snivou duši vyrvalo z hebkého náručí snění? Zvuk, jaký nikdy dřív neslyšela. Neznámý a nepatřil sem. Šířil se bledým svitem rána jako jedovatý výpar, zatímco hrůza svírala hrdlo neviditelnýma krutýma rukama. Mladé srdce bušilo, každý úder připomínal neúprosný úder osudu.
Ležela nehybně, skrývala pružné roztřesené tělo pod tenkou vrstvou peřiny, která tak najednou se zdála být zoufale těžká. Bála se pohnout, bála se, že každý sebemenší pohyb přiláká… něco. Ten zvuk se však znovu ozval – ostrý, děsivý, plný čehosi zlověstného. Nezvykle bodavý přicházel z jiné dimenze.
Nakonec přemohla svůj strach. Odhrnula peřinu. Nohy spustila přes okraj postele. Neochotně sklouzly na chladnou podlahu. Ohebným tělem projel mrazivý záchvěv, znovu zaslechla ten příšerný zvuk. Nutkání zjistit, co se děje, bylo silnější než ochromující hrůza. Pomalými kroky, sotva dýchala, se přiblížila k otevřenému oknu. Záclony se zlehka pohupovaly v chvějivém vlahém vánku, třpytivý měsíc tlumeným světlem ustupoval šerosvitu svítání. Kolem panovalo nepřirozené ticho, které ten sem nepatřící zvuk pouze zvýrazňovalo. Když se naklonila k oknu, zdálo se, že všechno kolem zatajilo dech.
Ten zvuk, zřetelnější a bližší, znovu zazněl – zarýval se pod kůži.
Nevěděla proč, ale její tělo začalo jednat samo. Vyřítila se z domu. Bosá noha dopadla na vlhkou trávu a studený vzduch ji chladil tvář. S každým krokem vnímala, jak se zahrada mění – ale i ona, jak v ní sílil, stával se intenzivnějším, téměř hmatatelným pocit, jaký nikdy předtím neokoušela. Strach.
Když spatřila zdroj strašlivého zvuku. Ztuhla, něco neviditelného nohy přikovalo k zemi. Oči třeštila na hnusný výjev. Přímo před ní, uprostřed zahrady, kde vždy nacházela klid a bezpečí, se vyjevila scéna, jež se vzpírala jakémukoli popisu. Něco nelidského, nepřirozeného. Připomínalo to… snad…, snad tělo, stín, nic, co patřilo do světa, který znala. Pohybovalo se to trhavě, ale jaksi hladce zároveň. Z prstů odkapávala temná tekutina, která se vpíjela do země. Bytost podobná člověku v uniformě, takové vídávala v encyklopediích, držela v rukou předmět, co vydával ten zvuk – stejný, kterým byla probuzena. Teď však byl mnohem silnější, prosycený nenávistí a zlem, jaké si doteď nedokázala představit.
Pod nohama vojáka leželo rozbité tělo. Zaměřila pohled a uviděla krev – na babiččině tváři, jejích vlasech a na trávě porostlé drobnými květy bledulí. Dívka vykřikla hrůzou: „Babi! Babičko!“
Zpět do domu se už nikdy nevrátila. Slunce rozhodilo paprsky mezi větvovím stromů, ale dívka tu již nebyla. Jen otisky bosých nohou v trávě a krvavé šmouhy. A pak už jen černá prázdnota.
Když babička Nina zemřela pod kulkami smrtonosné AK-47, když Ljuda po deseti dnech zemřela zasažená dvěma kulkami do hlavy, byla mnohokrát znásilněna, krutě mučena, bylo jí sedmnáct – samota usedla do koutů domu a stínů zahrady. Vše tady propadlo do prázdnoty. Už není, kdo by pečoval o květiny, krmil ptáky a miloval zahradu. Už neuslyšíme tichý dívčin hlas, když četla nahlas z knih babičce, ani se nebudou květiny a stromy kochat večerním soumrakem, kterým se nesl krásný zpěv, jež vycházel z půvabných úst nevinné ukrajinské dívky.
…
Už nikdy nechci vidět zastřelené děti.
Čtěte blog Suscitatora na Médium.cz
Poznámky pod čarou
„V zahradě, uprostřed které se před krátkou ruskou okupací Buče, nacházel honosný dům…, nyní je dnes zcela zničen, 3.4. v roce 2022, zde bylo nalezeno tělo starší ženy, pohozené a silně popálené.“ Z policejní zprávy.
„Synovec pana Š. ve sklepě pod zahradním přístřeškem vedle domu, který patří jeho strýci, objevil 3.4. 2022 v dopoledních hodinách mrtvé tělo mladé ženy. Svědek vypověděl, že mladá žena byla střelena do hlavy a našel na zemi dvě nábojnice. Seděla schoulená v rohu, měla na sobě jen kožich a pod ním nic jiného. Přivolaný lékař potvrdil, že na těle oběti se nacházely zjevné známky krutého mučení a znásilňování.“ Z policejní zprávy.
„…z těl nalezených v Buči a jejím bezprostředním okolí bylo více než polovina zabito kulkami nebo šrapnely… Mnoho dalších zemřelo mimo jiné hladem, zimou a kvůli nedostatku léků a lékařů.“ Ruslan Kravčenko, hlavní regionální prokurátor v Buči.
„Mezi všemi zabitými ve městě Buča byli pouze dva členové ukrajinské armády.“ Sergej Kaplyčnyj, úředník městského hřbitova v Buči.
Použité zdroje
Internet
