Článek
Problematika je mnohovrstevnatá a sahá od nedostatku finančních prostředků pro nepedagogický personál, přes neefektivitu nastaveného inkluzivního vzdělávání, nárůst problematického chování žáků, přemíru administrativy, až po zcela zřejmý fakt, že MŠMT se aktuální realitou nehodlá zabývat. Podzimní stávka učitelů byla jasným signálem, že situace ve školství dosáhla kritického bodu. Učitelé nepožadovali pouze vyšší platy, ale především systémové změny, které by eliminovaly setrvalý chaos a neustálé, avšak podstatu neřešící, změny. Místo konstruktivního dialogu a analýzy důvodů nespokojenosti učitelů se ministerstvo rozhodlo problém ignorovat.
Klíčová revize inkluzivního vzdělávání
Inkluzivní vzdělávání, jak bylo původně zamýšleno, mělo zajistit rovné šance pro všechny děti bez ohledu na jejich schopnosti či zdravotní postižení. V praxi se však dlouhodobě ukazuje, že v aktuálním českém pojetí není efektivní a stává se nejen neúnostným finančním břemenem bez prokazatelných pozitiv, ale představuje mj. extrémní nároky na administrativu, čas i na psychiku pedagogů. Představa, že učitel dokáže najednou efektivně vzdělávat pětadvacet dětí s nejrůznějšími specifickými poruchami učení, žáky nadané, děti s ADHD, ADD, žáky ze sociálně nepodnětného prostředí, žáky s výraznými výchovnými problémy (těch extrémně přibývá), žáky cizince, žáky zanedbávající docházku… je přinejmenším naivní. V neposlední řadě však demonstruje absenci profesionálních pedagogických kompetencí toho, kdo tyto postupy v českém prostředí prosazoval. Ještě více znepokojující se však skutečnost, že se o relevantní revizi evidentně nevyhovujícího stavu nikdo ani nepokusil.
Zneužívání systému podpory
Častým průvodním jevem je rovněž zneužívání poskytované podpory pedagogicko-psychologických poraden. Ty stanovují podpůrná opatření nejen pro školu a příslušné učitele, ale rovněž pro rodiče. Ti však velmi často neplní své povinnosti vyplývající z doporučení a požadují po škole změny v přístupu a hodnocení, aniž by se sami aktivně podíleli na řešení. Školy se pak ocitají v bezvýchodné situaci, kdy musí balancovat mezi snahou vyhovět požadavkům rodičů a udržet kvalitu výuky. Naplňování povinností ze strany rodičů není však nikterak účinně vymáháno. Výše uvedenému pak odpovídají vzdělávací výsledky těchto žáků.
Mezinárodní srovnávání
Důsledkem aktuálního nastavení začínají výsledky českých žáků v mezinárodních srovnáních vykazovat klesající tendence. Není to ovšem zapříčiněno nedostatečnými digitálními kompetencemi ani tím, že se ve školách nepracuje s AI. Příčinou není ani skutečnost, že česká škola neposkytuje dětem dostatek prostoru pro kreativitu, jak se nám v posledních dnech snaží namluvit některá média či organizace. Navzdory všemu se škola od devadesátých let výrazně proměnila v přístupu k individualitě žáka i v organizačních formách či výukových metodách. A to díky zásadnímu pilíři celého (ještě fungujícímu) systému – díky učitelům. Bohužel s výše uvedeným souvisí jednoznačné snižování náročnosti a tak úroveň v řadě vzdělávacích oblastí není srovnatelná s požadavky na žáky před dvěma desítkami let. Často slýcháme, že dnes není třeba memorovat. Lze se však orientovat v současném světě, kriticky myslet a posuzovat pouze na základě vyhledávání veškerých faktů na internetu?
Problém rodiny a společnosti
Zcela zásadním problémem současnosti je zejména přístup obrovského množství rodin ke vzdělání, výchově a škole jako takové. Očekáván je úspěch, často však bez odpovídajího úsilí. Extrémní je nárůst vulgarity, agresivity mezi žáky i vůči učitelům. Rušení výuky se stává každodenní realitou, školy zcela postrádají adekvátní nástroje a podporu pro řešení těchto problémů. Zcela běžně se ve třídách vyskytují žáci, kteří ostatním znemožňují odpovídající klid na práci. Dalším problémem je neschopnost státu efektivně řešit záškoláctví. Nově vydaná metodiky MŠMT se opět zcela neshoduje s tvrzením MZČR, a tak lékaři nadále nemusejí absence žáků potvrzovat, vč. případů, kdy existuje důvodné poderžení na skryté záškoláctví. Pro učitele představuje situace jen administrativní a časovou zátěž, která nemá žádný pozitivní výsledek, hodiny absencí vesele stoupají dál. Podstatné však je především to, že žák nerozvíjí svůj potenciál, nezískává potřebné znalosti a dovednosti ani kompetence pro svůj budoucí život. Učitel neúčinně úřaduje, namísto přípravy výuky pro žáky, kteří do školy chodí.
Navýšení platů pedagogických pracovníků: Mýtus versus realita
Veřejnosti často předkládané informace o navýšení platů pedagogických pracovníků jsou, eufemisticky řečeno, zavádějící a poněkud mi uniká účel, jelikož se jedná o snadno dohledatelná data. Skutečnost je taková, že průměrný plat učitele ZŠ činí dnes cca 37 571 Kč, což představuje 85 % aktuální průměrné mzdy v České republice (43 941Kč). Plat učitele po třech letech praxe pak představuje cca 32 500 Kč (toho času 73 % průměrné mzdy). Tvrzení vlády, že došlo k výraznému zlepšení finanční situace učitelů, je tudíž v naprostém rozporu s realitou.
Závěr
Neutěšený stav českého školství je důsledkem dlouhodobé nečinnosti, absolutní neflexibility, neschopnosti řešit podstatné nedostatky a neadekvátních reakcí na problémy, které učitelé a školy dennodenně řeší. Je nezbytné, aby MŠMT začalo brát tyto problémy vážně, důsledně pojmenovalo klíčové problémy a přistoupilo k jejich řešení s plnou odpovědností. Jen tak může být zajištěna budoucnost kvalitního vzdělávání. V opačném případě budou řady rodičů, kterým na kvalitě vzdělání a především na vzdělávacích podmínkách dětí záleží, stále častěji nuceni umisťovat své ratolesti na gymnázia a do soukromých škol. Taktika tvářit se, že vše je v pořádku, rozhodně není na místě. Bude tedy nezbytné stávkovat znovu?
