Článek
V posledních měsících a týdnech se v médiích s železnou pravidelností objevovaly informace o dnes již schváleném navýšení platů učitelů na úroveň sto třiceti procent průměrné mzdy. Dosud nikdo neví, z jaké mzdy se částka vlastně bude vypočítávat, ale už jen zmínka o navyšování platů učitelů divoce víří diskuze ve veřejném prostoru. Jsme zvyklí, že téměř každodenně z médií vyskakuje nějaká ta zpráva o českém školství. Kterak budeme, či nebudeme učit cizí jazyky? Kolik jich bude povinných? Jak učit chemii lépe? Zrušíme osmiletá gymnázia? Umožníme ve výtvarné a hudební výchově nové přístupy? Budeme děti známkovat? „Kdepak, prosadíme změnu i proti vůli rodičů či pedagogů,“ zní z úřednických úst. Je legální vyžadovat domácí úkoly? Patří domácí příprava do jednadvacátého století? Bude dostatek míst pro středoškoláky? Zaspalo ministerstvo či krajské úřady? Změníme počty asistentů pedagoga? Záchody mohou být unisex, umyvadlo ve třídách je zbytečný luxus! Zrušíme 9. ročníky? Bude povinná školní docházka trvat deset let? Článek stíhá článek, rádoby inovativní myšlenky jsou chrleny ještě rychleji, než se střídají ministři školství jednotlivých vlád. Za té současné je to rychlost rekordní. Ale že je co zlepšovat, vnímají asi všichni.
Často se v médiích objevují již nekompromisní hodnocení jako například článek na téma: Český učitel se nepředře. Na takové, naštěstí, dokáže zasvěcený reagovat a alespoň se pokusit vyvést autora z jeho představ. Podle mnoha dalších se naši učitelé nedostatečně věnují nadaným žákům, aktuálně nedokáží zařazovat mediální výchovu atd. Vznikají petice zesilující odpor vůči domácím úkolům. Podnětné skupiny na sociálních sítích informující chytlavé rodiče, že v zákoně pro ně není zakotvena žádná povinnost platit školní pomůcky. Vzdělání je přeci v České republice poskytováno zdarma, tudíž není povinností rodiče přispívat na (byť přínosný) pracovní sešit. Apriori potížista, jsouc živoucím důkazem Dunning-Krugerova efektu, svoji pravdu vždy obhájí, neboť zákon to skutečně nestanovuje. A tak se nám tu množí jedna překážka či komplikace za druhou.
Naše legislativa, v mnoha oblastech, spoléhá i na selský rozum a přirozený zájem rodiče o kvalitní vzdělávání pro vlastního potomka. Co jedinec a jeho osobní zkušenost se školou v roli žáka, to v dospělosti „odborník“ na vzdělávání. Ale to už máme nějak v národní povaze. V hospůdkách (a teď zejména na sítích) se cítíme odborníky na hokej, očkování, nyní i krocení inflace. Ventilace vlastní frustrace prostřednictvím online diskuzí je téma jiné, ale o stavu společnosti říká mnoho, včetně úrovně znalosti gramatiky rodného jazyka, a tak tedy zpět do školy!
V nedávné době se objevil na internetových stránkách Denik.cz průzkum spokojenosti učitelů v profesi. Šetřením bylo zjištěno, že v učitelském povolání je spokojeno pouhých 38 procent českých učitelů. A není divu! Jedná se o jeden z nejhorších výsledků v Evropské unii. Jak z výzkumu také vyplynulo, nízká spokojenost nebyla primárně zapříčiněna neadekvátní výší mzdy. Velká část učitelů skutečně chápe svoji profesi jako poslání, jakkoli nám to může znít jako omílané klišé. I zde samozřejmě platí, že výjimka potvrzuje pravidlo. Alarmující nedostatek učitelů a přeplněnost tříd však naznačuje, že spoléhat se na „srdcovou záležitost“ se nám může nehezky vymstít. Adekvátní finanční hodnocení je zcela na místě a již včera bylo pozdě.
Na druhé straně je jasné, že jednorázové navýšení mzdy z dlouhodobého hlediska nezaručuje dobré výsledky ani radost z práce v zaměstnání, kde nikoho nezajímá s jakými profesními překážkami se potýkáte. Pro odpovědné není zjevně důležité, co by bylo dobré změnit, aby jejich podřízení mohli pracovat efektivněji. Rádoby řešení jsou většinou jen nekončící obšírnou debatou všech a končí téměř bez výjimky bez kýženého výsledku. Jeden krok vpřed, tři vpravo, tři vlevo a dva vzad. Ve srovnávacích testech žáků v jednotlivých gramotnostech nás setrvale převyšují země, kde promyšlený školský systém představuje skutečně prioritu. Rozmělněnost, neefektivita, absence kontinuity, nesystémovost, zdánlivé inovace bez finančního či personálního zabezpečení a stabilních základů i vztah určité části populace ke vzdělávacímu systému jsou důvodem, proč se na vyšší příčky ve srovnávaných kategoriích neposouváme a v blízké budoucnosti ani neposuneme. A rozhodně to není dětmi! Nemalujme si budoucnost na růžovo, nic zásadního pro změnu k lepšímu neděláme.
Dosavadní pokusy o inovace byly ekonomicky nákladné, vyčerpávající a dosud bez pozitivních výsledků. Inspirovat se inkluzí v zemích, jejichž podmínky, nastavení společnosti a investice do školství jsou naprosto odlišné, byla trestuhodná chyba, jejíž eventuální náprava nás bude stát obrovské množství finančních prostředků, nezměrného úsilí a času. Pokud je změna ještě možná. Existuje nějaké relevantní vyhodnocení přínosu inkluze? Při nedávném průzkumu vyšlo najevo, že pouze 10 % ředitelů ji považuje za přínosnou, 75 % ji hodnotí negativně až velmi negativně. To je skutečně tragická situace, s níž se může smířit jen rezignovaný pedagog či rodič. Inkluze nám sice funguje s obrovskými obtížemi, ale otevřeně o tom mluvit nechceme, úpravy nevyhovujícího neprovádíme. Chceme vidět jen pozitiva, ale negativa eliminovat nedokážeme. A český učitel se oprávněně obává, že lepší už to nebude.
A zase ta inkluze
Jakkoli je myšlenka inkluze ušlechtilá, v českém školství pro ni dosud nebyly (a v dohledné době nebudou) vytvořeny odpovídající podmínky. V současné podobě nemůže být pozitivně účinná a s ohledem na aktuální škrty v rozpočtu bude nejspíš ještě hůř. Očekávat efektivní individualizovaný přístup v heterogenní třídě s osmadvaceti žáky je chiméra, které nemůže věřit ani ten nejoptimističtější úředník na ministerstvu školství. Na papíře vypadá skvěle leccos a učitelé přece nakonec zvládnou téměř vše. Ano, naučili se používat online nástroje během pandemie, mnoho z nich zvládá výuku diferencovat, ev. se průběžně vzdělává… Nyní mj. vyučují nemalé množství ukrajinských žáků přicházejících v různých časových rozestupech během školního roku… Situace neočekávaná a správná, leč přináší také radu obtíží. Ty ale poslední dobou nějak vidět nechceme. S inkluzí související agenda zahrnující komunikaci s pedagogicko-psychologickou poradnou, vypracovávání plánů pedagogické podpory, individuálních vzdělávacích plánů a jejich průběžná úprava, nabídka pedagogických intervencí, následné vyhodnocování všech zmíněných, jsou nadmíru zatěžující a odvádějí pozornost od toho nejdůležitějšího – kvalitně a moderně učit.
Ministři se střídají rychlostí světla, odpovědnost nečekejme
Za nedávné fiasko spojené s přijímacím řízením na střední školy nemohl nakonec ani jeden z předchozích ministrů, jak se nás snažili v médiích přesvědčit, ani krajské úřady, ale nejspíš rodiče, kteří si zkrátka pořídili v daném roce příliš potomků. Těžko věřit, že v roce 2023 vznikaly před školami fronty, které si s těmi předrevolučními u řezníka či zelináře příliš nezadaly. Jednalo se flagrantní selhání státu, ale rodiče i tak čekali poslušně u jednotlivých škol. Jinou možnost neměli.
Jednou z diskutovaných možných řešení bylo taktéž rušení osmiletých gymnázií. Rozumím ke studiu motivovaným žákům (i jejich rodičům), že v současné situaci usilují o místo na gymnáziích již po ukončení pátého ročníku. Jako problém je zmiňována často nekvalitní výuka na druhých stupních. Ovšem zdejší učitelé by si zasloužili mzdu dvojnásobnou a vyznamenání prezidenta republiky, že v současných kolektivech žáků tohoto věku dokáží předávat vědomosti a problematické situace související s chováním (spíš nevychováním) zvládají většinou bez vlastních psychických potíží. Je těžko popsatelnou výzvou zaujmout dnešní mladou generaci, která vyrostla v nadbytku a blahobytu a která často nejeví zájem o víc než obrazovky mobilních telefonů a sledování tvorby vrstevníků na Youtube. O schopnosti navazovat přirozené vztahy a vyjadřovat se kultivovaně vlastním rodným jazykem adekvátně věku ani nemluvě.
Vzdělávání pro budoucnost vs. digitální gramotnost
Převážná většina „obyčejných“ učitelů základních škol se shoduje, že výkon i znalosti žáků mají klesající tendenci a s úrovní vědomostí před pár desítkami let se nedají příliš srovnávat. Výchovné potíže představují samostatnou kapitolu. Zarputilí kritici tradiční školy bez kontextu rádi argumentují, že memorování do současné školy nepatří. Je nutné přemýšlet, jak se uplatní dnešní žáci na trhu práci po roce 2050 atd. Musíme přeci děti vzdělávat pro budoucnost. Nutnost reagovat na současný vývoj je samozřejmostí a celoživotní vzdělávání je již dnes nezbytné, stejně jako schopnost přizpůsobit se rychlému vývoji na pracovním trhu. Má ale ten, kdo tyto fráze používá, jasnější představu, jaká zaměstnání budou dnešní žáci vykonávat? Dovolím si o tom pochybovat.
V době pandemie, kdy každý žáček prvního stupně dokázal využít Google učebnu či Teams, nedokázali erudovaní odborníci digitalizovat ani přijímací řízení na střední školy a následovalo výše zmíněné peklo pro rodiče budoucích středoškoláků. Dle všeho dnes nemá ministerstvo školství ani relevantní data o učitelích, natož aby dokázalo vytvořit např. pravidelný celorepublikový průzkum ke zjištění statusu quo a následně těchto informací přímo ze škol adekvátně využít. Zvláštní, když jsme už dětem na prvním stupni „naordinovali“ navýšení hodin rozvíjející digitální gramotnost. Na rychlý vývoj naše školství reaguje těžkopádně, nepromyšleně a hlavně, již nyní s obrovským zpožděním. Překotně vyhlašované změny, které vlastně neměly být ještě zveřejněny, odchody odborníků z diskuzních platforem, následné bezvýsledné debaty či absence promyšlené dlouhodobé strategie mají za následek jen větší rozmělněnost a vyvolávají většinou zoufalství, úžas a zděšení v řadách učitelů, rodičů i žáků.
O čem se mluví
Jak bylo již zmíněno, obrovským problémem současnosti je enormní nárůst výchovných problémů žáků. Ty škola nedokáže účinně řešit, neboť nemá žádné skutečně funkční nástroje. A tak jsou slušní žáci nezřídka vystavováni rušení během výuky jedinci, kteří nemají elementární respekt k ostatním či kompetence pro práci v kolektivu. Nabízenou možnost vlastního vzdělání ignorují. Ostatním nezbývá než situaci trpět, což skutečně není v pořádku. Každý žák má právo na vzdělávání v klidném a bezpečném prostředí. Časté protesty ze strany rodičů, kteří by si přáli pro své děti adekvátní podmínky ve výuce, nic nemění. Výchovná opatření (poznámky, napomenutí, důtky, snížený stupeň z chování, oznámení OSPOD…) problémy také neřeší. Zde chybí skutečně funkční nástroj k pozitivní změně. Jsme ale opět u funkčního rodinného zázemí, jakožto zásadního pilíře ve výchovném procesu. Nemůže jej suplovat sebelepší školní psycholog, bez ohledu na fakt, že je jich naprostý nedostatek. Nedávné tvrzení, že žák by učitele mačetou nenapadl, pokud by s ním ve škole pracoval psycholog, je krajně nepřesvědčivé. Bohužel se zdá pravděpodobnější, že vyhrocených situací bude přibývat.
Tento extrémní případ je jen kamínkem mozaiky obrazu naší společnosti. Častá absence elementární slušnosti, poctivosti, respektu, tolerance, odpovědnosti, pracovitosti, pochopení a na druhé straně vzestup nepodloženého sebevědomí, vulgarity a stupňující se agresivity. Už jen komunikace s některými rodiči se často stává pro pedagogy skutečnou výzvou. Tento trend má spíše rostoucí se tendenci a rodičů, kteří svými stížnostmi plní e-mailové schránky ředitelů a inspektorů kvapem přibývá. Učitel si může maximálně postěžovat kolegovi. Jeho názory nebo podněty ke zlepšení stávajícího stavu nikoho nezajímají. A veřejnost vnímá převážně jen to, že má samé prázdniny a zase chce přidat!
Problematické je také „vymáhání“ povinné školní docházky u žáků ze sociálně slabších rodin. Nastavená pravidla jsou velmi vágní a ev. komunikace s OSPOD většinou žádnou pozitivní změnu nepřináší. Znamená pro učitele jen další, zcela zbytečnou, administrativní zátěž. Lékaři se školou často nespolupracují a absenci žáků odmítají potvrzovat s odkazem na dokumenty ministerstva zdravotnictví, což opět znamená významnou překážku při odhalování skrytého záškoláctví. Je trestuhodné, že tento banální rozpor nebyl dávno legislativně upraven tak, aby nemohl být nezodpovědnými zákonnými zástupci zneužíván.
Protiklady se přitahují
České školství posledních desetiletí je plné protikladů. Je plné schopných a pozitivně naladěných učitelů, které časem, dost pravděpodobně, vyčerpá současná situace. Pak zde máme učitele již unavené systémem. Je to ale skutečně jen jejich chyba? Snažíme se o inkluzi a v rámci druhého stupně ZŠ provozujeme paralelně osmiletá gymnázia pro „motivovanější“ žáky. Inkluze je v našich školách již několik let realitou, ale dosud jsme nebyli schopni zajistit odpovídající počet žáků ve třídách. Snažíme se dosáhnout vzájemného respektu, tolerance, snižovat sociální rozdíly, ale buďme upřímní, nedaří se nám to. Rozdíly ve společnosti se prohlubují, spory vyostřují.
Plat učitelů je nedůstojný, ale i tak řada z nich investuje vlastní prostředky do nejrůznějších učebních materiálů, aby byla jejich výuka rozmanitá a motivující. Ochotní a zainteresovaní učitelé jsou tak často v podstatě sponzory své vlastní výuky. Chceme integrovat žáky s rozmanitými výchovnými a vzdělávacími potřebami, ale nemáme dostatek personálu ani financí. To fungující jsme pohřbili, novou strategii jsme se pokusili aplikovat na základě nekomplexní inspirace v zahraničí a „napasovat“ ji do našeho prostředí a na naši společnost. Nyní už povážlivě dlouho přešlapujeme na místě. Rádi bychom lepší výsledky, ale děláme pro to pramálo. Ještě že jsou mezi učiteli ti srdcaři. Bude to ale stačit?
P. S. Článek je subjektivním pohledem autorky.
