Článek
V Oválné pracovně je údajně cítit silná touha po něčem, co by se do dějin konečně zapsalo pořádně tučným písmem. Zatímco průměrný Čech u benzínky pozoruje svítící totem s cenami paliv očekávajíc, kdy už to zdražení přijde, a zemědělci neví, jestli hnojit normálně, nebo raději poloviční dávkou, v Bílém domě panuje mírné rozčarování.
Podle zdrojů blízkých administrativě, které si nepřály být jmenovány, protože chtějí mít jistotu, že je agenti ICE obratem nevyhostí, totiž Donald Trump začíná pociťovat syndrom vyhoření z Blízkého východu. Válka s Íránem, kterou zbytek planety sleduje s hrůzou v očích a kalkulačkou v ruce, je pro něj prý jen „nutné zlo v programu“.
„Podívejte, Írán je fajn. Hodně písku, hodně ohňostrojů, moc pěkné rakety. Ale chybí tomu ten realitní šmrnc, víte?“ měl údajně prohlásit Trump během porady se svými generály, zatímco si tužkou na papír navrhoval budoucí kontury luxusního golfového resortu „Trump Oasis & Bunker“ v Teheránu.
Pro zbytek lidstva je tato epizoda geopolitickou katastrofou epických rozměrů. Ceny ropy pravděpodobně brzy vystřelí tak vysoko, že bude zase normální chodit pěšky. Nedostatek hnojiv zase slibuje, že se příští rok o poslední bochník Šumavy v Lidlu pořádně popereme. Ale pro Donalda? Pro něj je to jen další malá kapitola z jeho tlusté knihy „Co všechno můžeme rozbít, než půjdeme spát“.
Od ruských agentů k realitním machinacím s ledovci
Je fascinující sledovat, jak krátkou paměť má moderní společnost. Pamatujete si ještě na dobu, kdy se světová média předháněla v teoriích o tom, že kdyby byl Donald Trump ruským agentem placeným přímo Kremlem, nemohl by svou práci dělat efektivněji? Tehdy jsme si všichni mysleli, že zpochybňování NATO a ty podivně láskyplné pohledy směrem k Moskvě jsou vrcholem absurdity. Jak hluboce jsme se mýlili. Dnes už se na „ruskou kartu“ vzpomíná s jistou nostalgií, asi jako na černobílé filmy pro pamětníky. Trump totiž tuhle kapitolu nepřekonal. On ji naprosto vymazal z povrchu zemského mnohem většími průšvihy.
A co teprve ta slavná éra cel? Vzpomínáte, jak americký prezident vyhlásil obchodní válku v podstatě každému, kdo na mapě nenosil trikolóru s hvězdami? Cla na ocel, cla na hliník, cla na francouzské sýry, čínská auta, možná i na pozdrav z EU. Jediný, kdo tehdy zůstal v naprostém klidu, bylo z nějakého důvodu Rusko, které se na celou tu celní estrádu dívalo s úsměvem člověka, který právě vyhrál v loterii, aniž by si vůbec vsadil. Kde jsou ta cla dneska? Nikdo neví. Možná je Trump zapomněl v kapse starého saka, nebo je prostě vyměnil za něco víc vzrušujícího.
Třeba za ten geniální nápad anektovat Grónsko. Pokus o koupi největšího ostrova světa byl momentem, kdy se i ti nejzkušenější satiričtí autoři zhroutili, protože realitu už nešlo trumfnout. „Je to v podstatě velký realitní obchod, o tom já něco vím,“ vysvětloval tehdy Trump s vážnou tváří, jako by kupoval 2+kk v Kladně a ne suverénní území dánského království. Když mu Dánové s ledovým (doslova) klidem oznámili, že země není na prodej, Trump se urazil jako pětileté dítě, kterému v hračkářství odmítli koupit bagr. Dnes je o Grónsku ticho. Ledovce tají dál, Dánové si oddechli a Donald se posunul k dalšímu levelu své globální destrukční hry.
Zapomenuté kauzy a agenti v ulicích
Seznam velkých akcí, které nás měly zaměstnat a pak byly odsunuty do archivu zapomnění, je delší než si vůbec pamatujeme. Kdo si dnes vzpomene na „osvobození“ Venezuely? Kdo si vzpomene na agenty ICE, kteří se proháněli americkými městy a budili dojem, že dystopie z románu 1984 byla vlastně docela optimistický návod? A co takové složky Jeffreyho Epsteina a zmínky o Trumpovi v nich?
Všechny tyto události mají jedno společné: byly obrovské, byly šokující a byly okamžitě nahrazeny něčím ještě šílenějším. Trump totiž ovládá umění přebíjení naprosto dokonale. Je to jako v pokeru, kde místo dorovnání sázky prostě zapálíte stůl a prohlásíte se za vítěze v curlingu. Jakmile začne být nějaké téma příliš komplikované, nudné nebo nedejbože začne vyžadovat skutečné řešení, Donald prostě odpálí metaforickou (nebo v případě Íránu skutečnou) nálož někde jinde. Svět je tak v neustálém stavu šoku, kdy se nestíháme divit jedné věci, protože nás už fackuje druhá.
Válka s Íránem je v tomto ohledu jeho dosavadním mistrovským kouskem. Má to všechno, co dobrý thriller potřebuje: ropu, náboženský fanatismus, hrozbu jaderného konfliktu a možnost, že se doprava na polovině planety zastaví dřív, než stačíte říct „Make America Great Again“. Je to docela dost akce na tak krátké období, ale Donald se u toho tváří, jako by jen listoval katalogem a vybíral si, jaký zaběhlý pořádek nebo zemi rozdrtí zítra.
Co přijde po Íránu? Strach z nudy v Bílém domě
Největší obava, která se momentálně šíří diplomatickými kuloáry, není to, že by válka v Íránu trvala příliš dlouho. Je to přesně naopak. Panuje čirý děs z toho, co se stane, až Donalda přestane bavit i tohle. Nikdo sice nechce válku (kromě výrobců zbraní), ale v Trumpově světě je konec jednoho konfliktu jen začátkem něčeho, co bude pravděpodobně ještě větší a šílenější.
Až se americká armáda od Íránu stáhne (a věřte, že se stáhne, protože Donald neudrží pozornost na jednom místě moc dlouho) co bude následovat? Spekuluje se o různých scénářích, ze kterých analytikům naskakují pupínky. Možná přijde na řadu Kuba. Možná rozpustí NATO. Nebo prostě jen zruší internet, protože se na síti X dočetl, že mu nesluší kravata.
Trumpova schopnost přebíjet průšvihy ještě většími katastrofami je v podstatě unikátní evoluční výhoda. Zatímco běžný politik by se po jedné desetině jeho skandálů odporoučel do politického důchodu pěstovat muškáty, Donald jen přidá plyn. My ostatní zatím jen tiše sedíme u obrazovek, sledujeme rostoucí ceny všeho od rohlíků po mezinárodní dopravu, a říkáme si, jestli by nebylo lepší, kdyby se tehdy raději opravdu soustředil na ten nákup Grónska. Tam by s prominutím naštval maximálně pár ledních medvědů a dánskou královnu, což je v porovnání s globálním hladomorem a ropnou krizí vlastně docela fajn víkendový program.
Tak co myslíte, jaký bude další sezónní hit z dílny Bílého domu? Bude to anexe Švýcarska kvůli jejich bankovním trezorům, nebo se konečně dozvíme, že všechny tyhle průšvihy vyjdou jako celovečerní film One Man Show od Kazmy? Jedno je jisté: nuda to nebude. A to je asi to jediné, co nás v téhle globální hromadné havárii může aspoň trochu „těšit“.
