Článek
Nezbývá mi nic jiného, než se znovu vrátit k našemu dobrému Cimrmanovi a jeho cimrmanovskému přístupu pojednání.
Protože tento příběh je absurdní sám o sobě.
Je jakýmsi pokračováním strastí, kterými jsem si musela projít, abych dostala odpovědi na své otázky.
A svědectvím toho, jak arogance moci může zcela zastínit právo obyčejného občana.
Když se hledání odpovědí změní v soudní maraton
Začalo to policejními vyrozuměními, která se snažila velikou oklikou vyhnout trestnímu stíhání a pokračovalo soudním řízením vedeným Krajským soudem v Brně, který jako by nechtěl pochopit samotnou podstatu sporu.
Co řešit měl, neřešil a rozhodl o tom, co vlastně ani nebylo prioritou. Hlavně najít důvody, jak spor rychle uzavřít a neřešit nic, co by mohlo uzavření sporu zkomplikovat.
V jednom případě jsem uspěla alespoň částečně, ve druhém mi nebylo ani dovoleno podat vysvětlení, které doporučoval sám advokát ustanovený tímto soudem.
Pokračování sporu tedy nebylo žádným překvapením.
Tentokrát jsem se ocitla u Vrchního soudu v Olomouci.
Vrchní soud byl přitom oproti krajskému ve velké výhodě.
Vzhledem k časovému odstupu celých sedm dlouhých měsíců od rozhodnutí Krajského soudu, měl k dispozici veškeré informace o stávajících i nových skutečnostech.
Odvolání bylo velmi pečlivě připraveno.
Od pochybení Krajského soudu přes detailní rozbor paragrafu chránící práva samotné právnické osoby, tedy společenství vlastníků (SVJ).
Doplněna byla i nová výzva veřejnému rejstříku s dotazem platnosti listin, na jejichž základě rejstřík zapsal statutární orgán, včetně osoby ve střetu zájmu v jeho vedení.
Po rozhodnutí Krajského soudu bylo jasné, které skutečnosti soud pálí a které evidentně řešit nechce.
Proto byl na ně kladen velký důraz.
Znovu jsem žádala odpovědi na své otázky.
A abych je dostala, vyvinula jsem maximální úsilí.
Nestačilo to.
To, co následovalo, na mě působilo jako předem připravená lest. A musím uznat, že dokonale promyšlená.
Připadla jsem si jako Alenka v říši divů.
Vrchní soud správně nerozhodl. Slovo ,"bezdůvodné" nebylo to správné.
Když se z odvolání stane past
Ani Vrchní soud se všemi otázkami nevypořádal. Stejně jako Krajský soud. Navíc se ani nesnažil se novými skutečnostmi zabývat. Jako by neexistovaly. Přesto byly důležité a některé z nich přímo rozhodující.
Udělal ale něco, až by i otrlému spadla brada.
„Připravil lest a čekal, že se ptáček chytí“.
Ptáček ale lest rozpoznal a jen tak se nedal. Přesto neuspěl.
Nebylo to nedostatkem vůle nebo znalosti ale tím, že mu nebyl dán prostor.
Prostor promluvit a věci vysvětlit.
Přestože byl tázán.
Spadla klec.
Přepjatý formalismus a procesní cynismus
aneb když se právo vytrácí ze soudní síně
“ Rozumíte vůbec tomu, o čem je tady řeč? Víte vůbec, proč jste návrh na opatrovníka podávala? Neměla jste se raději poradit s osobou práva znalého?"
Znělo to opovržlivě.
Přesně takto postupovala skupina tří soudců, kterým váš spor není po chuti a jen tak se jim nedaří vás umlčet.
„Já moc dobře vím, o čem je řeč a také moc dobře vím, proč jsem žádost podávala. To, že nejsem zastoupená advokátem ještě neznamená, že se mnou můžete takto jednat a nenecháte mě podat alespoň nějaké vysvětlení.“
Zabralo to.
Po několika úšklebcích, které vyjadřovaly nechuť můj návrh vůbec akceptovat a podivné poradě mimo záznam, mi nakonec milostivě dovolili připravené vyjádření přečíst a založili ho do spisu.
„Tak jsme ji nechali vymluvit a teď zase chvilku my.“ Napadlo mě hned poté, co jsem svůj pečlivě připravený proslov dočetla.
Po této pro soud drobné komplikaci, se totiž v jednání pokračovalo podle původního scénáře.
A přišlo další překvapení.
„Podala jste špatnou žalobu, dámo.“
Vy jste v době, kdy byl zvolen výbor měla vzít návrh na opatrovníka zpět. Pokud se vám jako vlastníkovi něco nelíbí, jsou tady jiné soudy, na které se můžete obrátit.
Podala jste žalobu?
Ano nebo ne?
Jako u výslechu.
Otázky, které soud nezodpověděl. Postup, který nezdůvodnil.
Milý soude, pomyslela jsem si.
Tak zaprvé jsem neřešila svoje problémy, ale problémy celého společenství.
Za druhé: podávat žalobu na totéž, když mě sám rejstříkový soud odkázal na řízení Krajského soudu, který měl moji žádost vyřídit, by bylo nejen duplicitní, ale zbytečné.
A za třetí: jak jsem mohla svůj návrh vzít zpět, když dodnes nevím, zda je zápis proveden na základě platných listin a zda je tento zapsaný orgán, který vzešel z chaotické volby, vůbec platný?
Pokud se podíváte do spisu, o kterém tvrdíte, že ho znáte, zjistíte, že ani sám „velký samosoudce“ Krajského soudu v té době nevěděl, co já jsem podle vás měla dávno vědět.
Komu tedy měla připadnout věštecká koule? Soudci nebo mně?
A podávat žalobu? Proč bych to dělala?
Nechtěla jsem nic rušit. Chtěla jsem jen odpovědi na své otázky:
Jsou listiny platné a dostačující?
Je tedy volba platná?
A co střet zájmů osoby ve vedení společenství?
A kdo ochrání samotné společenství vlastníků, pokud jeho vlastní orgán není schopen nebo ochoten hájit jeho zájmy?
Je to tak těžké?
Asi ano.
Protože kdyby nebylo, byly by tyto odpovědi dávno na stole.
Dodnes je neznám.
„Kašpárkův hrobeček“ aneb soudní síň jako absurdní divadlo
Tak by mohl znít název tohoto nebývalého představení, kterého jsem se musela účastnit.
Boj nezastoupeného občana s Vrchním soudem byl přehlídkou arogance moci. A to v přímém přenosu.
Měla jsem pocit, že ti tři tam nesedí jako nezávislí arbitři spravedlnosti, ale jako režiséři předem prohraného divadla, které poněkud zaskočilo, že „rekvizita“ začala mluvit a bránit se vlastní hlavou.
Nemohla jsem vyhrát.
Jen to, co se nám hodí!
Usnesení jsem pečlivě studovala a nestačila se divít.
Množství judikátů, kterými bylo naplněno, bylo nevídané. Zajímavé bylo, že z nich byly vyjmuty jen některé vyhovující odstavce, zatímco ty nevyhovující, zůstaly stranou.
Zajímavé bylo i to, jak se Vrchní soud vypořádal se skutečnostmi, které Krajský soud opomenul.
Jedním z nich byl střet zájmů osoby ve statutárním orgánu vůči společenství vlastníků.
Tvrdil, že neexistuje.
Velká chyba.
Střet zájmů v době vydání usnesení Krajského soudu trval a stále trvá. To by si však dotyční museli sundat klapky z očí a především chtít.
Další zarážející zjištění bylo, jak Vrchní soud naložil se zaslaným dopisem rejstříkového soudu, který mě odkázal přímo na probíhající řízení u Krajského soudu.
Nejenže se o něm nezmínil Krajský soud, tuto chybu převzal i soud odvolací.
Nebyl to přitom jen tak nějaký dopis.
Pokud mě soud pošle klepat na dveře, na které sám ukáže, nemůže mi následně vyčítat, že jsem sice klepala dostatečně hlasitě, ale na ty nesprávné.
Listina práv a svobod má v tomto docela jasno.
Když místo odpovědí přichází trest
Výsledek zůstal stejný.
Otázky nezodpovězeny.
Občan byl za svou iniciativu a hledání práva přístupem soudu svých práv zbaven a za odměnu potrestán.
A soudy?
Ty mohou zase zůstat chvíli v klidu.
Než přijde další, se kterým znovu zametou.
Na závěr ještě zajímavost, která by neměla zůstat bez povšimnutí:
Nechala jsem si poslat zvukový záznam ze samotného soudního řízení.
Protože to, co zde popisuji, v písemném usnesení rozhodně nenajdete.
Zdroj:
Vrchní soud v Olomouci: 8 Cmo 167/2025, rozhodnutí ze dne 18. 3. 2026
Krajský soud v Brně – usnesení ze dne 1. 8. 2025, sp. zn. 18 Cm 21/2025.
