Nějak bylo, nějak bude

Nebojte se moji podporovatelé!

To nejsou moje slova. Naopak. Jsou to slova, na která začínám být alergická.

A nejsou to jen tato.

„Však ono se to nějak vyřeší.“
„S tím my nic nezmůžeme.“
„Kdo na to má mít nervy a žaludek?“

To jsou věty, které slýchám až příliš často.

Když něco takového slyším v anketách v televizi, nadávky a rozhořčení odnese obrazovka. Ta naštěstí neodpovídá. Když to ale slyším od lidí kolem sebe, snažím se vysvětlovat. Protože pokud si budeme stále opakovat, že s tím nic neuděláme a nic nezmůžeme, pak se skutečně nic nezmění.

Vezměme si třeba větu: „Kdo na to má mít nervy a žaludek?“

Odpověď je přitom jednoduchá. A známe ji všichni.

My.

Protože když se neozveme MY, když na to nebudeme mít nervy a silný žaludek MY, nejenže se nic nevyřeší, ale zároveň dáváme do rukou zbraň těm, kterým naše rezignace vyhovuje. Čím více nás znechutí a otráví, tím méně odporu budou mít před sebou a tím snáze si prosadí své.

Přitom kolem nás vidíme důkazy, že ozvat se má smysl.

Také si mohli v České televizi a rozhlasu říct: „Nějak bylo, nějak bude.“

Také si mohli ve Strážnici říct: „Přišli agitovat, nikdo je nezval, tak to nějak vydržíme.“

Neudělali to.

Ozvali se.

Protože už se nechceme považovat za ovce. Už to nechce dlouhý bič a malý dvůr. Začínáme si uvědomovat vlastní hodnotu. Začínáme chápat, že nepříjemné věci nezmizí samy od sebe a že změna nepřijde, pokud pro ni nikdo nic neudělá.

Dlouhou dobu bojuji za práva vlastníků bytů v domě, kde funguje společenství vlastníků jednotek zvané SVJ.

Tento pojem zná téměř každý. Je to zákonné společenství vlastníků, kteří se společně starají o svůj majetek. Aby vše fungovalo, volíme si zástupce, kterým důvěřujeme a kteří mají náš společný majetek řádně a s péčí spravovat.

Není na tom nic složitého.

Právě tady se ale často začíná lámat chleba.

Dokud si člověk hlídá jen své peníze, bývá obezřetný. Když mu někdo špatně naúčtuje nákup, podívá se na účtenku a ozve se. Když účtenku nedostane, ozve se také, protože nemá podle čeho zkontrolovat, zda je vše v pořádku.

Proč tedy stejný princip neplatí i u společného majetku?

Proč nám vadí pár korun v obchodě, ale tisíce korun ve společné pokladně často necháváme bez povšimnutí?

Když každý zkontroluje své, musí nakonec sedět i celek.

V čem je tedy rozdíl?

Jsme v obchodě siláci a doma pod pantoflem?

Vážení vlastníci,

pokud nám vadí, jak s námi jednají ti nahoře, nenechme si podobné jednání líbit ani doma.

Arogance, papalášství a pocit nedotknutelnosti nevznikají jen v politice. Objevují se i v domech, obcích, spolcích a SVJ.

A nejhorší je, že ti dole se velmi rychle učí od těch nahoře. Pokud navíc vidí, že to těm nahoře prochází, proč by to nezkusili také? Máme se na co těšit, když budeme jen tiše přihlížet? Je to jen začátek?

Od svých známých a přátel často slýchám:

„Máš jen jedny nervy a jeden žaludek.“

A víte, co jim odpovídám?

Že když nic neudělám, nikdy se nic nezmění.

Nechci být ovce.

Alespoň to zkusím. Alespoň udělám něco.

A myslím si, že bychom to měli zkusit všichni.

Protože hrozbou nemusí být jen Česká televize nebo rozhlas ale i ta, která se může skrývat pod názvem SVJ.

A na závěr chci poděkovat každému, kdo mě podporuje.

Za každé povzbuzení, za každou zprávu, za každý projev podpory.

Protože bez ní by se ta tíha nesla mnohem hůř.

A díky ní je to pokaždé alespoň o trochu lehčí.