Článek
Umění voliče je nenaletět politikům, slibujícím splnit cokoli. I to, co bylo dosud zcela nereálné. Zatím to ale často funguje. Takovému leadru stačí spolehnout se na laxnost a naivitu oslovených, kteří se nechají zahltit sliby.
Sliby – chyby, že? Já podle nich nevolím. Mě zajímá program. Nadáváme na školství? Jak se k tomu strana, jíž to chci hodit, staví? Nechci to, nebo ono? Musí mě zajímat, zda to náhodou nechce prosadit zrovna moje vyvolená strana. Oslovuje mě někdo kecy o uprchlících, kterých tu máme nejméně ze všech zemí světa? Něco zakrývá – chce odvrátit moji pozornost.
U nás přece nejsou hlavním problémem uprchlíci, ani další skupiny lidí, jimiž své voliče zastrašují jiné strany. My máme řešit především prázdnou státní pokladnu, nedokončené velké investice, na které padly miliardy, černou ekonomiku a exekuce.
Tohle napravit chce odbornou a solidní vládu, že?
Chtít od voliče, aby se zajímal, jak odborně zdatný jeho leadr je?
Proč ne, to vůbec není těžké zjistit. A pak - vláda je odrazem nás, voličů. Co se takhle zakoukat kolem sebe? Zamyslet se, jací jsme?
Platíme daně?
Nepodvádíme?
Trváme na tom, abychom dostávali celou výplatu na účet, a ne část – mnohdy i větší - na ruku?
Nedávno jsem se o tom bavila s kamarádem. Někteří jeho známí – nechce říkat přátelé – se mu vysmáli, že platí daně a pojistné. Prý je vůl. Chlubili se, jak „očurávají“ stát. Na jeho námitku, že nebudou mít slušný důchod (jsou to padesátníci), odpověděli se škodolibým smíchem, že ani on, protože prý se stejně všechno rozkrade, tak proč by oni měli jednat jinak.
„Řekl jsem jim, že pokud by všichni uvažovali jako oni, skutečně se vše rozkrade, ale naštěstí je asi víc takových jako já, proto i oni budou nějaký důchod mít,“ sdělil mi.
Shodli jsme se na tom, že šedá ekonomika je letitý průšvih a kromě jedné ještě stále ne moc vlivné strany, (volím ji už několik volebních období), s tím nikdo nehodlá nic dělat.
Poukazuje se na to, že lidé, co jsou v exekuci, pracují na černo. Takže žádné odvody.
Je třeba si uvědomit, že do exekuce se dostali i lidé, kteří předem věděli, že na půjčku nemají. Jak to, že ji vůbec získali?
Nabízím pohled z druhé strany – tedy někoho, kdo se stal obětí neplatiče. Byla jsem jednou ze tří ručitelů kolegyně v redakci. Brala si „jen“ padesát tisíc. „Jsme tři, to dáme,“ shodli jsme se, když nás oslovila. Nemohli jsme tušit, že redakce zkrachuje a my se rozejdeme. Nějaký čas splácela, pak přestala. Přišlo nám varování. Ještě se podařilo ji přimět k placení, pak se ale odstěhovala z Prahy a platit přestala. Ztratili jsme určitý čas jejím hledáním, mezitím se částka navýšila a došlo k soudu – museli jsme dluh zaplatit. Už poskočil na devadesát tisíc.
Nevěřili jsme, že z ní ty peníze dostaneme, ale zákon karmy přece jen zapůsobil. Jeden náš ex-kolega jel na výlet mimo Prahu a projížděl kolem domku, kde na terase seděla naše dlužná potvora. Věděl, že ji hledáme, tak nám dal adresu. Náhledem do katastru jsme zjistili, že má dvě nemovitosti. Na venkově statek, v Praze má byt.
Pak už to byl krátký proces. Obrátili jsme se na exekutorku v okrese, kde naše dlužnice žije. Tahle dáma pro nás vysoudila zpátky, co jsme za kolegyni zaplatili. Ji to stálo mnohem víc. Neměla peníze v hotovosti a musela prodat byt v Praze. Zlobit se, že nás takhle hloupě využila, když vlastnila dvě nemovitosti? Ale ne, naše hloupost, že jsme si to předtím, než jsme jí šli ručit, nezjistili.
Nenadávejme na exekutory, dělají svoji práci. Pokud je jim dovoleno víc, než považujeme za morální, postarejme se – i volbami – o to, aby to příští vláda napravila. Všechno, co se nám nelíbí, si opravdu děláme sami. Třeba jen svou lhostejností.
