Článek
„Kdyby mi někdo řekl, jak se Ivo zachová sedm roků po svatbě, přestanu s ním mluvit, protože mému nastávajícímu křivdí,“ připouští dnes Aneta bojující s ex manželem Ivem o důstojnost.
„Na rozvodu jsme se dohodli. Ivo zjistil, že se vlastně tenkrát nechtěl ženit a zakládat rodinu, přimělo ho k tomu mé těhotenství. Ale už ví, že chce volné vztahy, které by ho neomezovaly v životě. Podle toho se v manželství choval, předtím jsme spolu chodili rok a půl a tohle bych do něj neřekl,“ povzdychne Aneta a pokračuje: „Myslela jsem, že po takto přátelském rozchodu zůstaneme aspoň kamarádi, nakonec, máme spolu dceru. Moji naivitu neovlivnilo ani to, že mě s dcerou přinutil vystěhovat se z jeho bytu. Pomohl mi najít dvoupokoják a já jsem si naivně představovala, že bude Ivo nadále dobrý otcem. No není. Neustále s ním bojuju o výživné, které zapomíná platit. Má postavení, dobrý plat, ale není schopen nastavit si v elektronickém bankovnictví pravidelně placení alimentů.“
Ivo: „Nechci si nic takového ve svém bankovnictví zavádět. Nikdy nevím, zda na to výživné budu mít. Kdyby ne, chci se přizpůsobit situaci, a ne se nechat odírat každý měsíc, jak si to představuje Aneta.“
Oba jsou mí kamarádi, byla jsem na jejich velkolepé svatbě a už tenkrát jsem se jich ptala, zda to nepřehnali a místo takové podívané – o nic jiného nešlo, než o podívanou – si ty peníze raději nedali bokem. Tenkrát se mi oba vysmáli, dnes se mi svěřují.
Vím, kolik Ivo vydělává, i kolik mu soud určit výživné na šestiletou dceru. A vím, kolik vydělává Aneta, je to moje kolegyně. K žijí jí moc peněz z její mzdy moc nezbývá. On je manažer u jednoho ze tří mobilních operátorů, ona je terapeutka. Na rozdíl ode mne pracuje sama na sebe jako OSVČ, já zůstala na starém pracovišti, kde jsme se poznaly. Kvůli dcerce si zřídila živnostenský list a postupně si získávala klientelu.
Aneta: „Už o dvě stě procent nám vlády zvedly odvody, a ještě jednou nás to čeká. Abych měla na normální živobytí s dcerou, musím napřed vydělat pětadvacet tisíc na nájem bytu a osm tisíc na odvody na sociálku. Dokud jsem platila minimum, tedy čtyři tisíce, ještě to šlo, osm tisíc je fakt hodně, ale co jiného mám dělat než to, co jsem vystudovala a co umím? Když mi stát zvýší odvody, zdražím, ale jak dlouho se to dá takhle dělat?“
Ivo, který by jí vlastně měl přispívat i na dosažení stejné životní úrovně, jako má on: „Nechápu ji, proč se tak drží té své poradny, proč nejde pracovat do nějaké zahraniční kliniky, kde by měla jednou tolik peněz.“
Nedalo mi to a zeptala jsem si Iva, zda bere v potaz, že Aneta vychovává i jeho dceru. A že dokud je malé šest let, vyhovuje jim oběma, že může máma pracovat z domu. Neprobírám s ním, že jim mohl nechat byt, který byl, pravda, jeho, ale to je přece i dcera. Mohl jim ho nechat dočasně, on by si ze svého platu skutečně mohl dovolit pronájem dva plus kk, k jakému donutil Anetu.
Ivo mi vždy řekne, že se nemám starat o věci, které se mě netýkají, ale když ho něco v souvislosti s Anetou naštve, hned mi volá a svěřuje se. Trochu si z něj utahuju, když mu povím, kolik by mi za ty hodiny, co věnuju poslechu jeho stížností, musel zaplatit.
Zrovna nedávno se zase ozval. „Mám děsnou jobovku, musíš mi poradit, můžu se večer stavit?“
Na tu jobovku jsem byla vážně zvědavá, ale tušila jsem, Aneta ho předběhla a přiznala mi, co udělala, když jí zase nezaplatil.
„Představ si, co mi provedla. Trochu jsem měl výdaje a dvakrát neposlal výživné, ale chtěl jsem jí to dát najednou příští týden. Jenže ona mi vyhrožovala, že pokud jí okamžitě nepošlu dlužené peníze na dceru, udělá mi ostudu v práci. Prý přijde a vykřičí tam na celý podnik, že jsem neplatič.“
V duchu jsem se usmívala, protože jsem byla tentokrát při Anetě. Vždy se snažím být nestranná, ale tohle, co vymyslela, se mi fakt líbilo. Nefňukala, že její ex neplatí, nestěžovala si nikomu, neutíkala hned na soud, ale poradila si podle mého velmi inteligentně.
„Já bych toho dřív nebyla schopná,“ dodala jako by na svou omluvu, „víš, že nesnáším vyhrocené konflikty, ale mamka mi řekla, že výživné není od Iva žádná laskavost pro mě, ale jeho zákonná povinnost vůči dcerce.“
Hanba by je měla fackovat
Máme v naší poradně dvě samoživitelky a jejich problémy tedy znám. Nehodnotím to, že si špatně vybraly otce svých dětí, na to nemám právo a taky jsem nechodila v jejich botách, jak se říká. Páry se rozvádějí, tak to prostě je. Jde o to, jak se po rozvodu chovají coby rodiče. Od těch dvou klientek vím, co dokáží někteří muži vymyslet, jen aby se vyhnuli placení výživného. Něco takového vůbec nechápu. Pořídit si dítě a pak se od něj distancovat a nepřispívat na jeho výchovu považuji za zločin.
Obě matky samozřejmě vědí, že povinnost platit výživné je dána zákonem. (Občanský zákoník (§ 910 a násl.)
I to, že když ex neplatí, mohou se obrátit na exekutora, soud, policii, nebo využít institut náhradního výživného. A že exekutor nebo soud může srážet peníze přímo ze mzdy, z účtu, případně zabavit majetek. Jedné už se toho podařilo dosáhnout, druhá úspěch nemá.
Marně si konvenujeme v názoru, že je neplacení výživného trestný čin (podle § 196 trestního zákoníku - „Zanedbání povinné výživy“). Ona ví i to, že pokud její ex neplatí déle než 4 měsíce, může být stíhán. Hrozí mu podmínka nebo i vězení. To všechno by mohla, kdyby se před ní neskrýval. Zatím se odhodlala využít Institut náhradního výživného, kdy jí stát prostřednictvím Úřadu práce vyplácí výživné místo něj. Předtím musela podat, což samozřejmě udělala už dávno, návrh na exekuci nebo výkon rozhodnutí. Sama je prý zvědavá, jak bude stát peníze na jejím ex vymáhat.
Tolik tedy zákon. Dle četnosti používání výrazu samoživitelky ve veřejném prostoru – všímám si, jak se tím výrazem ohánějí i politici – je jeho vymáhání často složité a zdlouhavé. (Často i marné).
Třeba když neplatící rodič oficiálně nepracuje, má příjem „na ruku“ nebo je v insolvenci, a partnerka nebo partner nic nevysoudí.
Vymáhání přes soudy a exekutory je administrativně i časově náročné.Mnohé samoživitele to vyčerpává, ale není zbytí, i když se neplatiči schovávají, účelově pracují načerno, převádějí majetek na jiné osoby, nebo pobírají jen dávky, ze kterých nelze srazit moc peněz.
V takovém případě exekuce moc nepomůže a náhradní výživné od státu je omezené. Stát vyplácí maximálně 3 000 Kč měsíčně na dítě – což často nepokryje ani základní potřeby. Taky je tento způsob náhrady omezen jen na dva roky.
Co tedy zbývá rodiči, který na ty peníze marně čeká?
Každý si musí poradit, jako to udělala Aneta. Ona má svým způsobem aspoň „štěstí“ v tom, že Ivovi záleží na jeho práci i na pověsti. Co však mají dělat ostatní samoživitelky/é, když otcové (nebo v menších případech matky) dětí, používají některou z výše uvedených metod?
No, tady zbývá, a to zcela bez skrupulí, nutnost vymyslet takový postih pro neplatiče, že si příště rozmyslí, zda bude nebo nebude plnit svoji nejen zákonnou, ale především morální povinnost vůči potomku, kterého zplodil. Ponechám na to na vaší fantazii.
