Přesun kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě

Osud starého Mostu byl zpečetěn v 60. letech 20. století. Město, jehož historie sahala až do 13.století leželo na obrovských zásobách kvalitního hnědého uhlí. Komunistický režim, pro který byl těžký průmysl a energetika absolutní prioritou rozhodl, že historická hodnota města musí ustoupit ekonomickým zájmům. V roce 1964 vydala československá vláda usnesení č. 180, které rozhodlo o likvidaci starého Mostu a výstavbě nového města o několik kilometrů dále. Demolice začaly v roce 1967 a postupně zmizelo z povrchu zemského celé historické centrum s náměstími, radnicí, divadlem a desítkami měšťanských domů. Byla to urbanistická a kulturní tragédie, která v českých dějinách nemá srovnání.

Uprostřed této destrukce vyvstala otázka, co s nejcennější památkou města – děkanským kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Odborná veřejnost i památkáři vyvíjeli silný tlak na jeho záchranu. Bylo vypracováno celkem 11 variant řešení, od ponechání kostela na uhelném pilíři uprostřed dolu až po jeho rozebrání a znovupostavení. Nakonec zvítězila varianta přesunu kostela v celku. Toto řešení bylo sice technicky nejnáročnější a nejdražší, ale z památkového hlediska nejšetrnější, protože zachovávalo celistvost vzácné klenby a zdiva.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven na místě starší raně gotické baziliky, která vyhořela při velkém požáru města v roce 1515. Stavbu nového chrámu zahájil v roce 1517 slavný architekt Jakub Heilmann ze Schweinfurtu. Jedná se o halové trojlodí, které je typické pro saskou pozdní gotiku. Unikátnost stavby spočívá především v jejím vnitřním prostoru. Klenba plynule přechází do stěn bez použití hlavic sloupů, což vytváří dojem lehkosti a vzdušnosti. Žebra klenby vytvářejí složité kroužené vzory, které jsou mistrovským dílem kamenického řemesla. Právě obava z poškození této křehké klenby

Interiér kostela byl bohatě vyzdoben. Mezi nejcennější prvky patřil monumentální barokní hlavní oltář, renesanční kazatelna a unikátní emporové reliéfy s biblickými výjevy. Před samotným přesunem musel být veškerý movitý inventář vystěhován. Oltáře byly demontovány, varhany rozebrány a vzácné kamenné prvky, které nebyly pevnou součástí nosných zdí, byly sňaty a uloženy do depozitářů.

Přípravy na přesun trvaly sedm let. Aby stavba vydržela otřesy a pnutí během transportu, musela být dokonale zpevněna. Kostel dostal „ocelový korzet“ – zvenčí i zevnitř jej obepnula ocelová příhradová konstrukce, která svírala zdivo. Základy byly podříznuty a nahrazeny železobetonovým věncem, který celou stavbu ztužil. Pro snížení těžiště a celkové hmotnosti byla snesena věž kostela (byla rozebrána a po přesunu znovu postavena). I tak činila celková hmotnost břemene neuvěřitelných 12 000 tun.

Realizací byla pověřena společnost Transfera, která vznikla pod záštitou Ministerstva kultury. Technické řešení dodala Škoda Plzeň. Princip spočíval v naložení kostela na 53 speciálních transportních podvozků, které se pohybovaly po čtyřech kolejích. Ačkoliv šlo o triumf československého inženýrství, na projektu se podílely i zahraniční technologie. Klíčovým prvkem byl počítačový systém (počítač Hewlett-Packard a řídicí systém od firmy Datasystem), který s přesností na milimetry koordinoval hydraulické válce jednotlivých vozíků. To bylo v roce 1975, v době hluboké normalizace, něco zcela mimořádného.

Den D nastal 30. září 1975. Kostel byl hydraulicky nadzdvižen a podvozky se daly do pohybu.Trasa nebyla přímá – kostel se pohyboval po obloukové dráze dlouhé 841,1 metru se sklonem 12,3 promile. Pohyb byl pro lidské oko téměř nepostřehnutelný. Průměrná rychlost činila 2,16 centimetru za minutu (cca 1,2 až 3 metry za hodinu). Celá operace trvala 27 dní a skončila 27. října 1975. Během cesty byl kostel neustále monitorován. Elektronická čidla a vodováhy sledovaly jakýkoliv náklon či deformaci. Hydraulický systém umožňoval vyrovnávat nerovnosti terénu v reálném čase, takže kostel „plul“ po kolejích jako na vodní hladině. Celý proces proběhl bez jediné vážné nehody či poškození památky.

Kostel „zaparkoval“ v blízkosti barokního špitálu s kostelem sv. Ducha, na okraji koridoru inženýrských sítí. Po přesunu byl usazen na nové základy, ale jeho obnova trvala ještě mnoho let. Rekonstrukční práce, včetně znovupostavení věže a restaurování interiéru, byly dokončeny až v roce 1988, kdy byl kostel zpřístupněn veřejnosti. Znovu vysvěcen byl až v roce 1993. Dnes stojí kostel v parkově upraveném areálu, poněkud izolovaně od nového centra Mostu. Je obklopen vodní plochou a zelení, což mu dodává zvláštní, až snovou atmosféru. Slouží nejen k bohoslužbám, ale také jako galerie výtvarného umění a koncertní síň s vynikající akustikou.

Přesun kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě je zapsán v Guinnessově knize rekordů jako přeprava nejtěžšího předmětu po kolejích. Z technického hlediska šlo o absolutní špičku tehdejších možností a důkaz umu československých inženýrů a techniků. Zároveň však zůstává mementem doby, která neváhala obětovat historii pro okamžitý ekonomický zisk. Kostel je němým svědkem zmizelého starého Mostu. Je symbolem záchrany, ale i nenahraditelné ztráty. Pro návštěvníky je dnes fascinujícím spojením vrcholné gotické architektury a moderní techniky 20. století.