Tajemství Mrtvé hory: Co se stalo s Djatlovovou výpravou?

Devět zkušených horalů se vydalo na expedici, ze které se už nikdy nevrátili. To, co po nich zbylo, je jen série děsivých stop, nevysvětlitelných zranění a otázek, na které dodnes neexistuje jednoznačná odpověď. Příběh začíná jako ambiciózní dobrodružství party mladých lidí, kteří milovali hory a výzvy. Skupina se skládala převážně ze studentů a absolventů Uralského polytechnického institutu ve Sverdlovsku (dnešní Jekatěrinburg). Byli to zkušení turisté, zvyklí na tvrdé podmínky ruské zimy, nikoliv amatéři, kteří by podcenili nebezpečí.

V čele výpravy stál třiadvacetiletý Igor Djatlov, talentovaný student inženýrství a charismatický lídr, po kterém byl později průsmyk pojmenován. Jeho tým tvořili další mladí lidé plní života: Jurij Dorošenko, Ljudmila Dubininová, Jurij Krivoniščenko, Alexandr Kolevatov, Zinaida Kolmogorovová, Rustem Slobodin a Nikolaj Thibeaux-Brignolles. K nim se na poslední chvíli přidal nejstarší člen, Semjon Zolotarjov, instruktor turistiky a veterán druhé světové války, jehož přítomnost a motivace později vyvolaly řadu spekulací. Původně desetičlennou skupinu opustil kvůli zdravotním potížím Jurij Judin ještě před finálním výstupem do divočiny. Byl to právě on, kdo jako jediný přežil, aby mohl podat svědectví o začátku cesty, a kdo po zbytek života marně pátral po pravdě o osudu svých přátel.

Cílem jejich cesty byla hora Otorten, což v jazyce domorodého národa Mansijů zlověstně znamená „Nechoď tam“. Trasa byla klasifikována jako obtížnost III. kategorie, tedy nejnáročnější možná v té době. Výprava měla být oslavou XXI. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, ale místo triumfálního návratu čekala na skupinu smrt v horách Severního Uralu.

Expedice postupovala podle plánu až do začátku února. Fotografie nalezené v jejich fotoaparátech ukazují usměvavé tváře, stavění stanů a běžné momentky z náročného pochodu. Nic nenasvědčovalo blížící se tragédii.

Z deníků, které si členové vedli, víme, že nálada byla dobrá. Zápisky popisují krásu krajiny, vtipkování u ohně i drobné technické potíže. Poslední záznamy pocházejí z 1.února, kdy se skupina kvůli zhoršujícímu se počasí a silnému větru odchýlila od původního kurzu. Místo aby přešli průsmyk, začali stoupat na svah hory Cholat Sjachyl.

Cholat Sjachyl, v překladu „Mrtvá hora“, se stala jejich konečnou stanicí. K večeru 1. února se Djatlov rozhodl utábořit na otevřeném svahu hory, místo aby sestoupil níže do bezpečí lesa, který byl vzdálen jen asi 1,5 kilometru. Důvod tohoto rozhodnutí je předmětem debat – možná nechtěli ztratit nastoupanou výšku, nebo chtěli trénovat táboření na exponovaném svahu. Stan postavili na sněhu, povečeřeli a uložili se ke spánku. To, co následovalo v noci, je zahaleno tajemstvím.

Když se výprava nevrátila v dohodnutém termínu a neposlala telegram z cílové stanice, rodiny začaly naléhat na úřady. Záchranná operace začala 20.února. To, co záchranáři našli, otřáslo i těmi nejzkušenějšími z nich.

26.února objevili piloti a následně pozemní tým stan na svahu hory. Byl částečně zasypaný sněhem, ale co bylo podivnější – byl rozříznutý zevnitř. Všechny věci, včetně bot, teplého oblečení, jídla a peněz, zůstaly uvnitř. Stopy ve sněhu naznačovaly, že devět lidí opustilo stan ve spěchu, mnozí jen v ponožkách, s jednou botou nebo bosí. Stopy vedly dolů ze svahu směrem k lesu, ale po několika stech metrech zmizely pod sněhem.

První dvě těla, Jurije Krivoniščenka a Jurije Dorošenka, našli záchranáři na okraji lesa pod velkým cedrem. Byli svlečení do spodního prádla a leželi u zbytků malého ohniště. Větve cedru byly polámané do výšky několika metrů, jako by někdo šplhal nahoru, aby se rozhlédl.

V prostoru mezi cedrem a stanem byla nalezena další tři těla – Igor Djatlov, Zinaida Kolmogorovová a Rustem Slobodin. Leželi v pozicích, které naznačovaly, že se zoufale snažili plazit zpět ke stanu. I oni byli nedostatečně oblečení, ačkoliv na tom byli o něco lépe než dvojice u ohně. Příčinou smrti u všech pěti bylo podchlazení.

Zbývající čtyři členy výpravy se podařilo najít až v květnu, když roztál sníh. Leželi v rokli potoka, asi 75 metrů od cedru, pohřbeni pod několika metry sněhu. A právě zde se případ změnil z tragické nehody na horor.

Těla Dubininové, Zolotarjova, Thibeaux-Brignollese a Kolevatova vykazovala známky brutálního násilí. Měli rozdrcená žebra a proražené lebky. Zranění byla tak vážná, že lékaři je přirovnali k následkům nárazu auta v plné rychlosti.

Sovětské úřady případ vyšetřovaly jen krátce. Závěr byl vágní a neuspokojivý, což jen podpořilo vznik konspiračních teorií.

Oficiální zpráva konstatovala, že příčinou smrti byla „neznámá neodolatelná síla“ (v ruštině stichijnaja sila). Vyšetřování bylo uzavřeno, oblast na tři roky nepřístupná a dokumenty utajeny. Tento postup vyvolal podezření, že vláda něco tají.

Kromě samotné smrti vyvolávaly otázky i detaily, které do sebe nezapadaly.

Lékaři byli zmateni povahou zranění u těl nalezených v rokli. Ačkoliv měli rozdrcené hrudníky a lebky, na kůži nebyly téměř žádné modřiny nebo oděrky. To vylučovalo běžný útok člověka nebo zvířete. Ljudmile Dubininové navíc chyběl jazyk a oči, což bylo později vysvětleno působením vody v potoce a rozkladem, ale pro laickou veřejnost to byl další děsivý detail.

Dalším záhadným prvkem byla přítomnost radioaktivní kontaminace na oblečení některých členů výpravy. Ačkoliv hodnoty nebyly smrtelné, jejich původ v divoké přírodě Uralu byl nevysvětlitelný a nahrával teoriím o vojenských experimentech.

Existuje více než 70 teorií, které se snaží vysvětlit, co se oné noci stalo. Sahají od racionálních až po paranormální.

Nejpravděpodobnější vědeckou teorií, kterou podpořilo i obnovené vyšetřování v roce 2019, je lavina. Nešlo však o klasickou lavinu, ale o tzv. deskovou lavinu. Když skupina podkopala svah pro stavbu stanu, narušila stabilitu sněhové vrstvy. V noci se uvolnila menší, ale těžká sněhová deska, která zasypala stan.

To by vysvětlovalo, proč stan rozřízli (vchod byl zablokovaný) a proč utekli bez oblečení (byli v šoku a báli se dalšího závalu). Zranění v rokli mohla vzniknout pádem do koryta potoka, když se pod nimi probořil sněhový most, nebo tlakem masy sněhu, která je tam zasypala.

Mnoho lidí však lavinovou teorii odmítá, protože svah nebyl dostatečně strmý a zkušení horalé by takové riziko poznali.

Jedna z teorií pracuje s fenoménem tzv. Kármánových vírů. Silný vítr obtékající vrchol hory mohl vytvořit infrazvuk – zvuk o frekvenci tak nízké, že ho lidské ucho neslyší, ale tělo ho vnímá. Infrazvuk může u lidí vyvolat pocity nevysvětlitelného strachu, úzkosti až paniky, což by mohlo vysvětlit iracionální útěk ze stanu.

Vzhledem k době studené války a blízkosti vojenských prostorů je populární teorie o testování tajných zbraní. Svědci z jiné turistické skupiny v té době viděli na obloze podivné oranžové koule. Mohlo jít o test raket, shoz paliva nebo výbuch, který skupinu vyděsil nebo přímo zranil tlakovou vlnou? To by vysvětlovalo radiaci i snahu úřadů případ rychle uzavřít.

V roce 2019 ruská prokuratura případ znovu otevřela. Po roce zkoumání došla k závěru, že za smrtí stála lavina v kombinaci se špatnou viditelností. Když turisté opustili stan, ve vánici ho už nedokázali najít. Bez vybavení a v extrémním mrazu neměli šanci přežít.

V roce 2021 publikovali švýcarští vědci Johan Gaume a Alexander Puzrin studii v prestižním časopise Communications Earth & Environment, kde pomocí počítačových modelů (původně vyvinutých pro animaci sněhu ve filmu Ledové království) prokázali, že i na mírném svahu mohla za specifických podmínek vzniknout smrtící desková lavina, která by způsobila přesně ta zranění, jež byla nalezena.

Přestože věda nabízí logická vysvětlení, v srdcích mnoha lidí zůstává Djatlovův průsmyk symbolem něčeho, co přesahuje naše chápání. Možná se nikdy nedozvíme každý detail oné osudné noci, ale památka devíti odvážných lidí, kteří zůstali navždy mladí pod Mrtvou horou, přetrvá. Jejich příběh je mementem síly přírody i křehkosti lidského života tváří v tvář neznámu.